Vstup pro předplatitele: |
Nad ránem s bouřkou přistály
i ty nezralé
Zářily
jako vltavíny
s křišťálovou peckou uvnitř
Scifisté samozřejmě spali
jako když je
do hvězd hodí
my jsme samozřejmě spali
jako když nás
do hvězd hodí
a hvězdy samozřejmě spaly
jako když je
do lidí hodí
Tak byla budoucnost
zase jen ve hvězdách
a lidech
(Jiřina Salaquardová)
Babočky jsou na první pohled běžní motýli, tento rod ale ukrývá hned několik zajímavých druhů. Pod lehce poetickým názvem se skrývá třeba pár „vizuálních“ variant našeho snad nejběžnějšího motýla, babočky kopřivové - a o těch bude řeč.
První je miniaturní babočka, má ráda rovněž kopřivy, na spodní straně křídel má vzor síťky, a proto se jmenuje síťkovaná. Horní strana křídel obsahuje o trochu více tmavé, než je tomu u babočky kopřivové, ale to jenom u její jarní formy. To je totiž největší zajímavost na této babočce, dost unikátní v říši našich motýlů. Její letní generace je totiž velmi odlišná, téměř celá hnědočerná, takže tento druh byl v minulosti dlouho považován za druhy dva. Někdy se uvádí i třetí, podzimní generace, která je barevně někde mezi generací jarní a letní.
Co se týče zbarvení baboček, tak máme v naší přírodě druhy, jimž jsou vlastní i jiné zajímavosti. Žije u nás totiž dost běžná babočka bílé C a ještě v 60. letech 20. století žila babočka bílé L. Unikátní názvy těchto motýlů byly odvozeny od bílých skvrn na rubu křídel; u prvního druhu připomíná tvar skvrny písmeno C, u druhého pak v českých zemích písmeno L, v Rakousku, kde ještě žije jako kriticky ohrožená, asi spíše písmeno V, neboť její druhové latinské jméno je vaualbum.
Obě tyto babočky jsou variantami babočky kopřivové, bílé C je menší, rezavější, s divočeji vykrojenými okraji křídel, bílé L naopak výrazně větší. A další kopřivové podobné, ale větší babočky jsou také babočka jilmová a babočka vrbová. Zatímco babočka jilmová je poměrně běžná, babočka vrbová byla v Česku od roku 1954 vyhynulá. A dobrou zprávou je, že babočka vrbová se do Česka ze sousedního Slovenska nejspíš vrací. Musíme počkat na výsledky dlouhodobějších pozorování.
Roman Barták