VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Vyvrácení stromu je v přirozených temperátních lesích typickým dovršením jeho života. Vývratem se během okamžiku zcela změní i dosavadní vývoj přímo narušené (disturbované) půdy. Vývrat zaujímá plochu v řádu 10⁰-10² m² a je ostře oddělen od aktuálně nedisturbovaného okolí. Typicky je tvořen vývratovou kupou a depresí, které přetrvávají ještě dlouho po úplném rozkladu kmene vyvráceného stromu. V našich podmínkách je uváděno maximální stáří vývratů v řádu prvních stovek let (např. v Beskydách ca 220 let), existují ovšem i studie s vývraty starými přes 2 000 let (na podzolových půdách v Michiganu, Wisconsinu nebo New Yorku). Výrazný konvexní, resp. konkávní tvar kupy a deprese je postupně nivelován, přičemž kupa obvykle přetrvá déle než deprese. Ta se rychleji zazemní, částečně i materiálem z vývratové kupy.

Díky rozdílnému mikrotopografickému tvaru je vývratová kupa celkově teplejší a sušší oproti depresi. V té dochází naopak k menším výkyvům teplot a akumuluje se zde srážkový odtok. Jarní tání mocné vrstvy sněhu je v depresi zpožděno nízkou sumou sluneční radiace. Podobně jako srážky se v depresi rychle akumuluje i listový opad a další organické zbytky, zatímco na kupě zůstává po dlouhou dobu obnažená minerální půda. Tyto podmínky vedou k tomu, že dřeviny odrůstají spíše na vývratové kupě, a to i ve srovnání s aktuálně neporušenou půdou. V depresi jsou podmínky pro přirozené zmlazení dřevin nejméně příznivé.

Popsaná ekologická specifika mikrostanovišť vývratu mají rovněž podstatný vliv na vývoj půd (pedogenezi). Zejména na chudých a dobře drénovaných stanovištích se půda v depresi vyvíjí podstatně rychleji oproti kupě a po čase může být dokonce v pokročilejším stupni vývoje, než půda dlouhodobě neporušená. Zvláště na podzolových půdách se v depresi rychle tvoří mocný vyluhovaný horizont, ze kterého jsou postupně vyplaveny půdní koloidní částice i živiny. Kromě soustředěného odtoku srážek a vysoké vrstvy rozkládajícího se humusu, se na vyluhování podílí mocná vrstva sněhu (brání zamrzání půd) i laterální pohyb vody v půdě. Na kupě se půda oproti tomu vyvíjí velmi pozvolna. Pouze u velmi starých vývratů se na kupě na chudých půdách tvoří slabě vyluhované horizonty.

Na prostorové škále celého lesního ekosystému zvyšují vývraty a jejich dynamika významně diverzitu půd. Přirozený les je vlastně pestrou mozaikou půd v různém stupni vývoje a s různou historií narušení. Přestože v konkrétním momentu pokrývají vývraty obvykle jen 10-30 % plochy přirozeného lesa, v časovém horizontu ca (200) 500-5000 let (podle stanovištních i porostních poměrů) bývá vývraty postiženo každé místo spontánně se vyvíjejících lesních ekosystémů (v Beskydách je to například ca 1 250 let). Půdy v přirozených lesích jsou tedy periodicky „orány“ působením vývratů. Celkově se tak tyto půdy vyvíjejí po odlišné trajektorii ve srovnání s půdami, kde vývratová dynamika dlouhodobě absentuje - např. v hospodářských lesích je tento přirozený proces soustavně blokován činností člověka. Poněkud zjednodušeně lze říci, že se půdy v přirozených lesích obecně jeví jako vývojově mladší.

Vývratová dynamika lesního ekosystému má zásadní dopad nejen na vývoj půd, ale i na vývoj ostatních složek ekosystému lesa. Při studiu dynamiky boreálních lesů na Aljašce byla dokonce zjištěna klíčová role tohoto procesu pro zachování lesa jako takového. Perioda obratu vývratů je zde velmi krátká (200-400 let) a neustálé narušování půd stimuluje uvolňování uhlíku z ekosystému. Tím je blokováno postupné zvětšování tloušťky svrchních organických horizontů půd, tvořených zejména listovým opadem a dalšími organickými zbytky. Dojde-li ovšem k prodloužení doby obratu nad 400 let (např. při masivním polámání porostů při větrné disturbanci namísto jejich obvyklého vyvrácení nebo při odtěžení porostů člověkem), změní se i obvyklá trajektorie vývoje celého ekosystému. Kořeny dřevin se totiž postupně přesunou do stále narůstajících organických horizontů a níže ležící minerální horizonty pak při následném vyvrácení již nejsou převrstveny. Celý proces může dokonce vyústit i ve vznik bažiny. To ve středoevropských temperátních lesích sice nehrozí, i zde ale vývraty poskytují vyčerpaným půdám příjemnou „omlazující kůru“.

Ing. Pavel Šamonil, Ph.D. - lesník a pedolog, brněnské oddělení ekologie lesa Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, pavel.samonil(zavináč)vukoz.cz

Text byl motivován zejména pracemi těchto autorů: L.E. Freelich, G. Gratzer, E.A. Johnson, Š. Korpeľ, G. Łaska, E. van der Maarel, K. Miyanishi, J.D. Philips, S.T.A. Pickett, P.S. White. Text vznikl s podporou projektu GA ČR 526/09/P335 a MSM 6293359101.