VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Když jsme na konci loňského roku plánovali témata jednotlivých čísel na další rok, bylo zrovna po zářijových povodních. Zdálo se, že pro číslo, které vyjde za víc než půl roku, bude již zpracována spousta podkladů, zajímavostí a poučení. Ale jak jsme se mýlili!

Od povodní v roce devadesát sedm přišel s každou další menší či větší pokrok ve spolupráci zastánců technických a propagátorů přírodě blízkých protipovodňových opatření. Povodeň v roce 2024 tuto cestu přerušila. Jako by spláchla (snad dočasně) všechny zkušenosti ze vzájemně výhodné spolupráce. Až dramaticky se tento nový trend projevil v mediálních přestřelkách kolem vyplavených měst Opava a Krnov a zatím jen virtuálně existující přehrady Nové Heřminovy. Začal hon na viníka, svalování odpovědnosti ze strany na stranu a vzduchem létaly emotivní výkřiky jako: „Jak se ti spí, vrahu?“ a další nemístná i nepodložená osočování, která rozhodně do veřejné debaty nepatří. Rozhodli jsme se nedělat v této rozjitřené atmosféře arbitra a téma Nových Heřminov jsme do čísla nezařadili. Pokud naši čtenáři chtějí, mohou si rozsáhlé články na toto téma vyhledat třeba v prvním letošním čísle časopisu Sedmá generace nebo v dubnovém Reportér Magazínu, kratší také v prvním letošním čísle dvouměsíčníku Listy, a názor si udělat sami.

Mně z této povodně plyne jiné poučení: Každá povodeň je jiná. O tom si ostatně čtenář může počíst hned v úvodním článku Ivoše Dostála. Naše zkušenosti nejsou často přenositelné, a nakonec nás každá povodeň něčím překvapí. Opatření, která se osvědčila v jedné, nemusí tak dobře fungovat v té další. Naopak opatření, která předchozí povodeň téměř neovlivnila, mohou za jiné konstelace vykonat velkou službu. Každopádně je potřeba si přiznat, že povodně jsou fenomén, který můžeme ovlivňovat jen do určité úrovně. Přes všechna opatření budou stále přicházet a často na ně budeme krátcí. 

Co ale můžeme změnit, je, do jaké krajiny tyto povodně budou přicházet. Bude narušená krajina jejich průběh urychlovat, nebo se povodeň rozleje do krajiny, která ji přijme jako přirozenou disturbanci? V jedné obecní kronice jsem četl starý zápis vzniklý nedlouho po soustavné regulaci místní řeky: „Tam, kde se povodeň dříve neslyšně rozlévala do polí a luk, dnes udeří s nebývalou silou.“ Dokážeme tento nepříznivý děj otočit zpět? Začínat se má od pramenů, a kdo chce k pramenům, musí plavat proti proudu. O tom, jak vracet vodě možnost chovat se přirozeně nejen v pramenných oblastech, se dočtete v článku Ivy Bufkové. Co se s ní děje s za povodní v lesích pahorkatin se dočteme v článku Petra Kupce. Je možné, že les, který jsme si zvykli vnímat jako zdroj „vody pro člověka“, možná v budoucnu nebude mít dost vody ani sám pro sebe?

V žádném případě jsme se ale v tomto čísle nechtěli před povodněmi jen schovat do krajiny a rozhodně se jim věnujeme i jako svébytnému fenoménu. Jan Hradecký s kolektivem popsal povodně jako probíhající, obnovující, degradující, znečišťující i očišťující a v neposlední řadě motivující. Docela dost úhlů pohledu. Ale ještě jeden přidává Mirka Plevková, obyčejný pohled holky z hor. Tak už se snad pusťte do čtení. A komu se nechce číst, může si jen prohlížet fotografie. Ty ukazují, že povodeň v krajině může být vlastně i krásná.

Samozřejmě je v druhém čísle i řada dalších příspěvků, které vás potěší, poučí nebo překvapí.