Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Konečně kapka teorie v moři praxe!


Tomáš Daněk, č. 4/2009, str. 27

Abram, D.: Procitnutí do živé země. [Ed. J. Zemánek; překl. M. Melechovská, L. Snížek, B. Svatá, J. Zemánek]. OPS, Nymburk 2008, 169 s.

Jak kolem mě sílí budovatelské nadšení a tuhá totalita kultu výkonu, jsou mi stále sympatičtější lidé, kteří dokáží nedělat nic (nebo alespoň nic užitečného), „jen tak“ naslouchají tichým hlasům okolí a své intuice, snaží se porozumět a s ničím z toho nemají sebemenší problém. Hlas takového „úsilí bez úsilí“ na mě - byť nevyřčeně, mezi řádky - znovu promluvil při čtení sbírky esejů Davida Abrama Procitnutí do živé země.

Po celou dobu čtení se mi stále vracely na mysl dvě vzpomínky. První byl bonmot Michala Bartoše, kterým jsem tuto svoji zmínku o Abramových spiscích nazval a který původně zněl: „… aspoň kapka teorie v moři praxe!“ Jak moc mi mluvil z duše! Jako by už nikdo nechtěl slyšet přiléhavé Sádlovo přirovnání, že environmentalista, to je špetka znalostí, žejdlík ideologie a kýbl nadšení, a všichni jsme se nechali zblbnout „praktickou činností“. Abram - mám pocit - dává environmentálnímu úsilí hloubku. A to je dobře.

Druhou dotěrnou myšlenkou byla Kohákova odpověď na otázku ze strany 23 Zelené svatozáře, zda je ekologie (mínil spíše environmentalistiku) věda nebo filozofie. V ní se pozastavuje nad specifičností této paotázky v českém prostředí, poznamenané nevědomými předpoklady z minulého režimu, ve kterém co nebyla věda, to nebyla echt pravda. Nebo aspoň ne dost (echt). Kohák svoji odpověď nabídl před více než deseti lety, ale mám pocit, že je dnes aktuálnější než tehdy. A souvislost s Abramem?

Když bude jeho úvahy číst typický evropský hnidopich, bude možná reagovat podobně, jak občas reagují specialisté, když poprvé uslyší úvahu Václava Cílka, která se také nějak dotýká jejich oboru. (Cílek se ale už v místních vodách naučil pohybovat, takže ví, jak se nemístným kritikám vyhnout.) Odborná důslednost a korektnost Abramových úvah je na některých místech problematická, o mnohá témata jen tak štrejchne, takže si na něm při troše škodolibosti zgustne kdekterý zoolog, filozof, antropolog a řada dalších. Ale právě proto jsou jeho texty ideálním testem míry myšlenkové zkornatělosti a fachidiocie! Jsou jím proto, že k tomu, abyste zahlédli, co se Abram snaží říct, musíte od kritérií „expertního poznání“ prostě odhlédnout. (Což ovšem neznamená, že Abram píše nesmysly!) Tak jak mnozí přírodovědci redukují přírodu na strukturu a funkci, redukují mnozí humanitní vzdělanci (ironicky zvaní „humanoidy“) jakoukoli výpověď v přirozeném jazyce - a koneckonců i samotnou řeč - na myšlenku a argument. A pak navzájem soupeří, kdo co vykostí líp nebo kdo líp ví, co kdo před nimi vykostil nejlíp. Abram je Američan a přesně těmito mindráky netrpí. Zjevně prošel přírodovědným i humanitním vzděláním, avšak to, co se pokouší přinést, je vlastní svědectví, a při dokládání svých tvrzení si leckdy neláme hlavu se superdůsledností odkazů na zdroje. Hodnota jeho úvah tkví především v zápase, který vede při pokusu o sebevyjádření. Navíc píše svižně a příjemným prozaickým jazykem.

Hned v první eseji se Abram pouští do kritiky růstové povahy západní civilizace a předpokladů vydělení západního člověka z přírody, přičemž nemine ani samotného Sokrata, Descarta či postmodernisty, aby ukázal, jak nás kdo z nich izoluje od (pro Abrama základního) způsobu života založeného na reciprocitě, přičemž si pro její příklady rád sahá k původním obyvatelům rodného kontinentu. Abram se pokouší rehabilitovat význam místa a upamatovat čtenáře na skutečnost, že ať chce či ne, je jeho život s přírodním prostředím hluboce prorostlý skrze dynamiku i vnímání přírodních cyklů, což vposledku zakládá jeho (lidskou) identitu. Na více místech knihy se neváhá pustit ani do těch nejošemetnějších a navýsost elementárních témat, jako je pojetí jazyka a času. Zatímco jazyk vnímá jako mohutnost světa a všech jeho obyvatel, času se snaží vrátit jeho mytický rozměr a problematizuje jeho lineární pojetí. Hlavním a společným apelem všech Abramových textů je však úsilí o rehabilitaci tělesnosti, smyslově prožívaného a zakoušeného světa, jemuž lze porozumět pouze zevnitř - bytím v něm -, nikoli pohledem „božího oka“ vědce z jakéhosi vnějšího, objektivního zásvětí. Tělesně vnímaný a obývaný svět shledává jako jednotící i výchozí rámec pro nepřeberné plejády světů z něj odvozených (včetně objektivního!), které spolu soupeří o naši pozornost. Pouští se do odvážné analýzy příčin našeho odcizení tělesnosti, do kritiky psychosociálních patologií, ale hledá i cestu k přirozenému prožívání v pravém smyslu slova mystického či duchovního rozměru skutečnosti a - jak je patrné z mého popisu - pokouší se o rehabilitaci a částečnou redefinici hlubinné ekologie.

Je mi sympatická jeho snaha překročit „étos ochrany přírody“, v níž se snaží opustit konzervační snahy ochranářských manažerů a znovuoživit vzájemnost lokální kultury a přírody, zahrnující i její zdánlivé ničení, které je však vykoupeno obětí ze strany člověka.

Abramův text je místy patetický, místy nadmíru expresivní, místy odborný, ale především působí důvěryhodně a autenticky a ve svém pojetí hlubinné ekologie je poctivý. A nejen proto je ho pro české prostředí potřeba jak soli! Pokud je čten (s) otevřenou myslí, může ve čtenáři vyvolat otázky, které je třeba si klást stále znovu a znovu: proč vlastně přírodu chráníme a co vlastně chráníme, když chráníme přírodu? Abram (aspoň mně) nabízí směr, který je víc než jen konstatováním: „protože se nám líbí a abychom si pod sebou nevyžrali zdroje“. Ve svých úvahách správně upozorňuje, že v našincových pokusech o porozumění vztahu člověka a přírody nejde o nic menšího, než o povahu našeho (západního) lidství. Pokud bych musel zvolit jednu větu, která by uvozovala tuto sbírku Abramových esejů, nejspíš bych se rozhodl pro tu ze strany 19: „… etika jednoduše není možná za situace, kdy bytosti [lidské a přírodní], které mají do tohoto vztahu vstupovat, nesdílejí tentýž svět…“

Pokud vás Abram zaujme, pak můžete tuto útlou knížečku číst také jako pozvání k jeho doposud největšímu literárnímu počinu The Spell of the Sensuous, který by měl v dohledné době vyjít v nakladatelství DharmaGaia.

Tomáš Daněk
katedra sociální a kulturní ekologie FHS UK v Praze

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu