Čtení na tyto dny

Na dlani

Javorový list
přikryl město dlaní
a obrátil dlaň do všech koutů

Listem rozsvěcené světlo
puká brázdami smogových ulic
líhnoucími karburátory

V listu je vzkaz
abychom kmenům podali ruce

List nese varování
že nad kameny vyrvanými v lomech
jsou plíce města zaprášené

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

A máme tady opět povodně


Ivo Dostál, č. 4/2009, str. 30

Ano, tak už zase tady máme povodně. Jsme překvapeni, jsme zaskočeni, jsme vyděšeni. A přitom je to tak prosté. Co můžeme čekat? Když dlouho nepršelo, je pravděpodobné, že bude a ne málo - navzdory přihlouplým moderátorům sdělovacích prostředků, kteří nám přejí stálé slunečné počasí s „příjemnými“ teplotami kolem 30 °C. Ano, i to je současný obraz naší společnosti, která se chce jen bavit a užívat si (nejlépe u vody) a která je nepříjemně zaskočena tím, že obloha není stále bez mráčku. Občas musí i pršet a bohužel někdy i více, než je nám lidem (přírodě je to jedno) prospěšné. Někdy ovšem prší tak, že pokud jsme v životním prostoru toku, nepomohou nám ani vysoké břehy, ani hráze, ani přehrady či poldry. Bohužel povodně byly, jsou a budou, a jak se to jeví, budou stále častěji.

Proč? Pomineme-li změny, ke kterým v rytmu vývoje zeměkoule zřejmě stále dochází, pak nikdo jiný neovlivňuje planetu tak plošně jako lidé. A lidstvo se o to snaží, seč může, od začátku svého vývoje. Jenže co jiným generacím před námi procházelo, nám už asi jen tak procházet nebude. Jestli se ucho ještě neutrhlo, tak jsme tomu zřejmě blízko. Opakování je matka moudrosti, proto si to bez nároku na úplnost můžeme zrekapitulovat a odpovědět si na otázku, zda na to máme vliv, či nikoliv.

V lesích tlející organická hmota, kterou z půdy odklízíme, zlepšovala vlastnosti půdy nejen pro mikrobiální život, ale i lepší vsáknutí a pozdržení vody. Za ta staletí stále intenzivnějšího hospodaření musí scházet víc a víc. Do zemědělských půd již léta nevracíme takřka nic a v lesích z ní po těžbě dřeva zůstává asi třetina. I na tyto zbytky se mnozí zálibně dívají s úmyslem udělat z ní energii. Co myslíte, bude se kvalita půdy odebíráním biomasy a její stále rychlejší produkcí zlepšovat, či stále zhoršovat? Po vrstvě surového jehličí, která se ve smrkových monokulturách kvůli svému špatnému rozkladu tvoří od nižších do středních poloh, sjede přívalový déšť okamžitě jako po koberci, stejně jako z lánu kukuřice. Obzvláště když neexistují žádné zasakovací pásy, meze a oře se po spádnici.

A co další letité hříchy, jakými bylo odvodňování půdy, co zhutňování půdy těžkými stroji? Kde se má odtékající voda pozdržet, zasakovat? Snad ne v regulovaných napřímených a zkrácených tocích? Či v přehradách? To jistě - ty bývají včas předpuštěny, a nejsou-li, mají prioritu v zachycení povodňových vod mnohdy až na 4. místě, což odpovídá schválenému manipulačnímu řádu. Tak jsme to mohli nedávno zaslechnout ve sdělovacích prostředcích. Kde se tedy má srážková voda zachytit? Na stále více zastavovaných a zabetonovaných plochách lidského osídlení?

Začíná to obyčejnými chodníky a dvorečky a končí silnicemi, hypermarkety a rozlézající se sídelní kaší. Není to jen problém naší země, ale celého světa. Jistě znáte středomořské oblasti, zaslíbená to místa našich dovolených. Vnímáte ta obrovská vypasená území bez vegetace, obrovské plochy silnic, měst a skladů? Dříve tam byly lesy. A co Afrika, Asie, Amerika, Austrálie? Tam také kdysi bývaly lesy a nyní jsou tam rozsáhlé suchopáry.

Je těžké pochopit, že když se kácí a odlesňují obrovské plochy tropických pralesů, bude to mít účinek na klima celého světa? Stačí, když se v minulosti odlesnila oblast mezi Bzencem a Strážnicí, a hned jsme tu měli těžce zalesnitelnou Moravskou Saharu s vátými písky. Každý snad ucítí rozdíl mezi ovzduším v lese a nad bezlesou plochou. A co to navíc dělá s pohybem vzduchu! Někteří si snad pamatují, jaký byl vzduch v luzích pod Pálavou a jak je to s jeho pohybem v oblasti Novomlýnských nádrží nyní. Pokud tomu nechceme porozumět, můžeme se jen podivovat, že počasí je stále nevypočitatelnější. Můžeme být překvapeni, že srážek nárazově padá více a voda z nich odtéká rychleji. Ale můžeme se ještě divit, že když jsme vodě vzali její prostor, bere nám pak majetky a životy?

Voda je živel stejně jako oheň, k ohni se ale nikdo blízko netlačí, on totiž pálí. Voda je o to zákeřnější. Její blízkost je milá, ale dříve nebo později ukáže, kdo je v jejím území pánem. A když se ucpou propustky, mostky, mosty či se něco protrhne, zabere si i území, které jí nikdy ani nepatřilo, protože vodu nelze stlačit.

A co dělat? Je toho hodně a půjde to pomalu a bude to nákladné. Ale i zbrojení je nákladné a sotva více prospěšné. Navíc lidstvu jako celku stále zřetelněji jde o život i bez válek. Předně musíme zlepšovat schopnost půdy i krajiny od pramenných oblastí až po ústí toků zadržovat vodu (např. každý zahrádkáři ví, co je to mulčování), zpomalovat její odtok, nechat jí prostor a počítat s tím, že každá povodeň je jiná. Nenechat hynout na úbytě lesnické a zemědělské meliorace, které dělaly pro krajinu a půdu i řadu dobrých věcí. Nespoléhat na přehrady, poldry, ochranné hráze, regulace, je to vytloukání klínu klínem, není to řešení příčin, ale jen následků. A uvolnit vodě její prostor, případně se naučit s ní počítat a žít.

Jistě - každá půda a každá krajina má své limity. Ale snížení přívalové vlny o každý centimetr a každé zpomalení odtoku (často se totiž kulminace jednotlivých toků z povodí střetávají) má mnohdy zásadní vliv. Už se začínáme bát každé bouřky, každého deště, každého sněžení či větru. Jestliže jsme doposud dělali vše, aby voda odtékala stále rychleji, musíme teď dělat opak. Umíme to, ale hlavně bychom už měli začít.


Ing. Ivo Dostál - Český hydrometeorologický ústav, Brno

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu