Čtení na tyto dny

Na tom neulpí lež

Do vzduchu cválají
luční konící pod hřívami lipnic

Od sídlištních remízek
poržávají zrána na večer

Chtějí mne nosit
a nést chtějí se kudy jdu

Nemohu se jim vylhat
Dýhové dveře
- denně je odemykám a zamykám -
jsou pro ně pořád zarubaný les

Z pastuších tobolek
rozsutých
podél ulic stromů naproti
podráží tamaryšek

Hryzou rosná zubadélka - koníci

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

No tech bévalo, ale už je nevidět. Vzpomínky Josefa Nejezchleba


Lukáš Kala, č. 3/2009, str. 14

Můj dědeček Josef Nejezchleb (1925) zasvětil celý svůj život práci v zemědělství. Pamatuje soukromé hospodaření i kolektivizaci a družstevní hospodářství. V rozhovorech s ním se zrcadlí jak budovatelské nadšení a opěvování metod poválečné zelené revoluce, tak kritický přístup k jejím důsledkům. Tato dichotomie se nejvýrazněji projevuje ve vzpomínkách na boj s věčnými nepřáteli zemědělce - škůdci a zároveň v nostalgii pramenící z konečného vítězství. Následující článek doslovně v místním nářečí zachycuje náš rozhovor týkající se dříve častých a dnes téměř nebo úplně vymizelých živočišných druhů v okolí Vilémovic u Macochy.

 

Névíc bévávalo bažantů. Až hrůza. Byly jich plný lóka. No a když se za družstva začala sét kukuřica, tak to voni do ní, vždycky když dozrávala, nalezli. To se pak s družstvem domluvili myslivci, a když se ta kukuřica sekla, tak to brali od kraja, aby se ti bažanti stáhli do prostředka. No a pak když zůstal jen malé kósek toho pola, tak to ti bažanti začali vylítávat k lesu a myslivci do nich pálili. Vypadalo to, jak když vypustí drůbežárnu.

Pak jednó na jaře, to už sme byli v družstvu, se se mnó dal do řeči jakési Matuška z Rudice a povidá: „Pane Nejezchleb, je zle. Bažanti snášijó véca bez skořépka.“ No a to šlo ráz na ráz a na druhé rok už žádní bažanti nebyli.

Já si myslím, že za to mohl ten Litoxin, kerým se stříkalo proti péru a pcháčům. To musel bét strašné jed. Všecko na to pošlo. Zaječice, co byly březí, potratily a jediný, co to vydrželo, bylo srnčí. Však toho tady je do teďka. No a zajíců tak nenévýš jeden dva. Voni se totiž při tom postřiku jenom schovali do pelíšku nebo do brázdy, neutíkali, tak toho dostali plnó dávku.

Vono se s tím nakonec přestalo, ale néspíš to je v půdě nebo co. Strašně to smrdělo. Ani to nešlo umyt. Museli sme se mazat sádlem a to pak ze sebe zeškrabat. My sme s tim nikdo nechtěli dělat. Až nám museli poslat na výpomoc chlapa z traktorky. Ten se s tím nemazel. Trisky profukoval hubó a pak to zapíjel pivem. Za rok sem ho potkal na vrátnici traktorky v Boskovicích. Bylo ho půl a že pré má problémy s játrama. Za nedlóho pak umřel.

 

Tenkrát se do toho pola cpaly strašný jedy a hrozný kvanta toho byly. Jednou sem na polách k Lažánkám rozmetal votrávený granule proti réskům. Byla tam nasetá lucerka a ti to měli proděravěný jak řešeto. Pomohlo to, ale néspíš se tím votrávily i ty káňata, co je chytaly. Nebylo jich tady vidět až do posledka. Teď už se zase vracijó. Možná, že na ty votrávený granule zašly i koroptvičky, jestlivá to sezobaly. Od sedmdesátých let sem tady neviděl ani jednu. Když se je snažili na Strážné vysadit, nechytly se.

Nérači z ptáků sme měli chocholóše. To byl tak pěkné pták a jaký hejna jich byly. Ten nám dělal společnost. Chodil brázdó za sedlákem a čekal, až se kůň vysere. Von se totiž nérači přehraboval v tom jejich truse. Když se pak začaly používat zetorky, tak se taky ztratil.

A strnadů, těch bylo. Sem tam je ještě taky nějaké vidět, ale už po málu. Ti zas měli nérači plevy. Névíc jich vždycky bévalo za kravínem u mlátičky.

Vůbec névíc ze všeho bévalo vrabců. Na dvorku jich vždycky bylo tak moc, že když si na ně hodil řečicu (hrubá síťovina), tak sis mohl byt jisté, že ti tam aspoň pět zostane. Nérači hnízdili v doškách. Když byla Mikulášská zábava, tak se dělala taková sranda, že sme si vzali baterku a pár jich nachytali. Vony ty dírky v tom došku byly při baterce líp vidět. No a pak jsme je zabalili do krabičky a dali je nějaké holce jako dárek. Když vona ten dárek rozbalila, tak se ti vrabci rozletěli po sále a to byla sranda.

 

Névětší volci ze všech zvířat byli sysli. Když jsme jako kluci pásli ve žlebě nebo na Holandě, tak sme si na ně vždycky počkali před norou, čapli je a ti pak se sebou nechali dělat cokoliv. Nérači sme měli za ně uvázat krabičku, to se pak nemohli schovat a tak srandovně poskakovali po stráni. Taky už jich néni a tam se přitom ničím nestříkalo. Za to néspíš může ten špatné vzduch.

No a v polách zaséc bévali křečci. Hlavně u Krasové. Žili v takovéch norách, ale ne jak sysli. Křečka bys jen tak nechytil. Ten se musel vyplavit nebo vykóřit. Jednó sem vezl na ty pola v létě (cisterna) močůvku. Zajel sem až k té noře a pustil mu to tam. Za chvilku vyběhl a prskal a pucoval se. Něž se ale stačil vzpamatovat, tak sem ho utlókl montérákem. To byla taková naše zbraň. Křečci byli ale stateční. Jednó se jeden chtěl prát i s traktorem. Pamatuju se, jak tam tak stál na zadních, cenil zuby a prskal a prskal. A teď už křečka nevidět.

 

Za všecko může ta chemizace. Když se za družstva ze začátku práškovalo, tak to byly pola bílý, jak když padne sníh. Co, že pak byly výnosy šedesát metráků obila z hektara, když to sténě šlo všechno do Ruska. Ty pola na to nebyly zvyklý, tak daly. Sténě se to pak vrátilo zpátky na dvacet metráků. Navíc to votrávilo vodu. Jakési Nesrovnal, von dělal na družstvě veterinářa, říkával, že jednó se bude pitná voda prodávat na předpis v lékárnách. No a je to tady.

Lukáš Kala


Bc. Lukáš Kala, vnuk Josefa Nejezchleba, studuje humanitní environmentalistiku na FSS MU.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu