VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Už jste si někdy prohlédli dlažbu chodníku, po které kráčíte? Pak jste si jistě povšimli okrouhlých, většinou světlých skvrn o průměru cca 1,907 mm (v = 0,2176, n = 50). Zejména kontrastně se tyto skvrny vyjímají na tmavém pozadí, ať již na asfaltu či na čedičových kostkách. Dokud jsem na ně nebyl upozorněn, ani jsem je nevnímal. Hned jsem nerozpoznal, z čeho povstávají. Až mi bylo řečeno, že jsou to rozšlapané zbytky ústně emitovaných zbytků žvýkaček. Od té doby si již nevšímám značek žvýkaček, zajišťujících dech vonný a svěží, ale prostorové distribuce jejich zbytků. Dosavadní výsledky mého pozorování, které by ovšem bylo nutné precizovat a statisticky vyhodnotit, jsou zhruba následující:

1. Metodicky příznivé pro kvantitativní analýzu plošného rozšíření je patrně především období dešťů, které ztmaví dlážděný podklad, takže skvrny jsou lépe zřetelné.

2. Početnost skvrn se zdá být v pozitivní korelaci k početnosti a v negativní korelaci k věku lidské populace danou komunikaci či prostor využívající.

3. Početnost skvrn a vzdálenost od poklopů kanálů je vždy v korelaci negativní, ať se to vezme jak se to vezme: čím menší vzdálenost, tím početnost skvrn vzrůstá, nebo čím větší vzdálenost, tím se početnost snižuje. Souvisí to patrně s nevydařenou snahou pořádkumilovnější části žvýkajících vyplivnout žvýkačku do kanálu.

4. Stejný prostorový efekt, ale s menší početností skvrn a spíše polokruhového výsledného tvaru, je možno pozorovat i ve vztahu k odpadkovým košům. Menší početnost je zde logicky vysvětlitelná menší frekvencí plivání vzhledem k obtížnějšímu trefování se do výše položených a v menším průměru vyvedených horních okrajů odpadkových košů. Polokruhový tvar je dán přistavením většiny odpadkových košů ke zdi, což brání rovnoměrnému rozptylu.

5. Liniový efekt nahuštěnosti skvrn je možné zjistit za zábradlím nástupních ostrůvků tramvají. Slušní cestující - což je většina - se před nástupem do tramvaje otočí a vyplivnou žvýkačku za zábradlí namísto do otevírajících se dveří tramvaje.

Problém je tedy velmi zajímavý, a jak bylo již vícekrát v novinách psáno, zejména odstraňování těchto skvrn je velmi obtížné. Pokud by bylo možné získat potřebné finanční prostředky, jistě by seriózní výzkumy přinesly mnohé další zajímavé výsledky, které by mohly vyústit do praktického využití. V USA již údajně byl vypsán velký grant, ale krátkozrace pouze na likvidaci skvrn, nikoliv na základní výzkum. Vždyť například chromatografická analýza by napomohla zjistit, jak je který druh žvýkačky ve skvrnách zastoupen. Bylo by tak možné žalovat firmy (přinejmenším americké) a vymáhat náhrady nákladů nutných na vyčištění (princip „znečišťovatel platí“). Analýza DNA ze zbytků slin na skvrnách by umožnila identifikovat plivající a požadovat po nich soudní cestou totéž (i druhý znečišťovatel platí).

Skvrny nejsou ovšem jen estetickým faktorem - mohou se rovněž stát obecným ohrožením: jistě na nich mohou přežívat viry, bakterie či jiná patogenní agens. Na druhé straně by se možná podařilo najít bakterii, která by se zbytky žvýkaček živila a tím je likvidovala. Pro bakterii požírající ropu by žvýkačka i se sníženým obsahem cukru a specifickým DNA ze slin plivajícího musela být gurmánský požitek. Pokud by hladová bakterie nepomohla, chemické rozbory by možná našly i nějaký způsob, jak tyto skvrny z podlahy města odstranit, když už výchova občanů a prevence úspěch nepřinášejí.

Pokud by se ani toto nepodařilo, pak se nabízí k řešení tři způsoby. Prvním je výroba maskáčového asfaltu, na kterém by mimikrující žvýkačky nebyly vidět. Druhým způsobem je prohlášení skvrnitých chodníků za formu streetartu; vyříznuté z nich části by mohly být vystaveny v Národní galerii a nejkrásnější každoročně oceňovány Wrigleyho cenou. Třetím, a patrně nejjednodušším, ekonomicky nejvýhodnějším, a proto i nejreálnějším způsobem je nechat skvrny, jak jsou.

Karel Hudec