VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Kůrovec na Šumavě aneb nebezpečná ztráta komunikace, tak jsem před čtrnácti lety nazval úvodník k souboru článků v našem časopise, zabývajících se problematikou lýkožrouta v chráněných územích, především v NP Šumava (Veronica č. 1/1997, s. 1-16). Stanovisko tehdejšího vedení Správy NP Šumava vysvětlil posléze Vladimír Zatloukal v článku Aktivní ochrana proti lýkožroutu, doplněném sloupkem o kořenech ztráty komunikace (Veronica č. 4/1997, s. 22-27). Po čtrnácti letech se spor o koncepci péče o šumavské smrčiny zase vyhrotil. Vedení NP Šumava se v nich opět snaží dostupnými prostředky likvidovat kůrovcovou kalamitu. A názory na tyto zásahy jsou opět kontroverzní.

Pokusme se shrnout základní fakta. Posláním národního parku Šumava je ochrana území s relativně nejméně narušenými a nejlépe zachovalými horskými ekosystémy, s nejsouvislejšími lesy a rašeliništi ve střední Evropě. Celé území národní parku nelze ovšem označit za přírodní krajinu. Jedná se o kulturní, člověkem ovlivňované území, kde se ale zachovaly rozsáhlé zbytky lesních a rašeliništních ekosystémů s přirozeným vývojem. Péče o národní park je diferencována podle tří zón ochrany přírody vymezených s ohledem na přírodní hodnoty. Nejpřísnější režim ochrany je stanoven pro I. zónu „přísně přírodní“. Ta byla v národním parku Šumava vymezena na ploše 8 807 ha (13 % území). Nejde ovšem o souvislé území, jedná se o 135 různě velkých rozptýlených celků s plochou od necelého hektaru až po více než tisíc hektarů. Převážnou část národního parku (82 % plochy) zaujímá II. zóna „řízená přírodní“ s člověkem převážně pozměněnými lesními a zemědělskými ekosystémy, území vhodné pro omezené, přírodě blízké a šetrné lesní a zemědělské využívání. Pouze 5 % území náleží do III. zóny „okrajové“, tvořené středisky soustředěné zástavby a jejich okolím. Dlouhodobé spory jsou vedeny jednak o správnost vymezení I. „bezzásahové“ zóny, jednak o způsob péče o smrkové porosty v II. zóně národního parku.

Současné problémy s kůrovcem na Šumavě do značné míry vyvolala změna dřevinné skladby lesů započatá v 19. století. Předtím na Šumavě převládaly smíšené horské lesy s typickou tzv. hercynskou směsí, kterou tvoří buk lesní, jedle bělokorá a smrk ztepilý v různém vzájemném poměru. Pouze 15 % plochy lesa zaujímaly tzv. klimaxové smrčiny, náležející do smrkového vegetačního stupně. V tomto typu lesa, který se vyskytuje v nejvyšších (a tedy nejchladnějších) polohách Šumavy, je zcela dominantní dřevinou smrk, malou příměs tvoří jeřáb ptačí.

Nynější dřevinná skladba lesů v NP Šumava se od přirozeného druhového složení podstatně odlišuje. Z lesních porostů takřka vymizela jedle, oproti 13 % v přirozené dřevinné skladbě činí její dnešní zastoupení necelé 1 %. Podstatně ubylo buku, z původních 16 na 6 %, podobně jako dalších listnatých dřevin. Podíl smrku se naopak významně zvýšil - z 51 % v přirozené skladbě na 84 %. Smrčiny v současné době zaujímají v NP Šumava zhruba 45 000 ha (z 54 000 ha celkové plochy lesa). Nahrazením smíšených porostů smrčinami vznikl opravdový ráj pro kůrovce.

Území národního parku Šumava je ve stavu kůrovcové kalamity od roku 2008. Gradace populace lýkožrouta smrkového následovala po rozsáhlém postižení lesních porostů orkánem Kyrill v roce 2007. V letech 2007-2010 byly kůrovcem napadeny 2 miliony m³ smrkového dřeva. Průběh kalamity dokumentuje množství zpracovaného dřeva ze smrků napadených kůrovcem - v roce 2008 bylo vytěženo 116 tis. m³, v roce 2009 už 298 tis. m³ a v roce 2010 dokonce 347 tis. m³. Přitom v roce 2006 činila celková těžba dřeva v národním parku 75 tis. m³.

V lesních porostech národního parku bylo v letech 2007-2010 ponecháno bez zásahu 1 128 tis. m³ kůrovcových souší. Plocha lesních porostů se smrkovými soušemi je větší než 5 000 ha a přesahuje 10 % výměry lesů ve státním vlastnictví. Pokud by se nepodařilo gradaci kůrovce zastavit, mohla by kalamita přerůst v ekologickou katastrofu spojenou s odumřením všech starších smrkových porostů v národním parku. Gradace kůrovce ve smrkových porostech, především v uměle vysazených stejnověkých monokulturách ponechaných bez obranných a ochranných opatření, končí, až když kmeny smrků odumřou a lýkožrouti přijdou o potravní zdroj.

V současné době je třeba co nejdříve všemi vhodnými a k přírodě co nejšetrnějšími prostředky utlumit a posléze zastavit kůrovcovou kalamitu. Nemůže se to podařit okamžitě, bude to trvat jistě několik let. Myslím, že všichni, kdož mají horské lesy rádi, doufají, že se realizací těchto opatření podaří zastavit další velkoplošný rozpad šumavských smrčin. Lýkožroutu smrkovému vyhubení nehrozí, vždy byl a i v budoucnu zůstane přirozenou součástí horských lesů se smrkem. Porosty odumřelých kůrovcových souší v I. zóně, které jsou dostatečně přirozeně zmlazeny, je účelné ponechat bez zásahu přirozenému vývoji. V plošně převažujících lesích II. zóny je třeba dlouhodobě pokračovat ve zvyšování zastoupení jedle a buku a dalších dřevin přirozené dřevinné skladby podle rozdílných stanovištních podmínek. Správa parku se o to snaží. Po založení národního parku klesl podíl smrku na umělé obnově lesa ze 76,7 na 32,2 % a naopak se zvýšil podíl jedle z 5,4 na 17,5 %, buku z 8,2 na 26,5 % a jeřábu z 0,6 na 19,0 %. Bude ovšem trvat mnoho desetiletí, než se zastoupení dřevin na území parku přiblíží přirozeným poměrům.

Rozhodně je třeba zpracovat, prodiskutovat a schválit nový plán péče o národní park Šumava. V tomto plánu by měly být definitivně vymezeny jednotlivé zóny národního parku a stanovena strategie péče o lesní porosty v různých zónách. Časté změny zonace a vznik tzv. managementových zón, které neodpovídají zónám podle zákona, nepřispěly k racionální péči o území národního parku. Schvalování plánu péče je příležitostí k věcné diskusi o budoucnosti lesů v národním parku Šumava. I po čtrnácti letech platí, že je třeba najít smysluplné formy komunikace a sbližování rozdílných názorů. Doufejme, že se to podaří. A že z těchto diskusí vzejde trvale udržitelný způsob zajištění dalšího příznivého vývoje šumavských lesů.

Doc. Ing. Antonín Buček, CSc., (1942) - krajinný ekolog, Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie, Lesnická a dřevařská fakulta, Mendelova univerzita v Brně, člen Rady národního parku Šumava, bucek(zavináč)mendelu.cz