Čtení na tyto dny

Vzpomínka na Bohuslava Martinů

Noci jako koně vrané
studánky zavírané
už nikdo neotvírá

A bolest srdce svírá
kam ztratila se víra
studánky umírají

Pramínek nezazpívá
a v duši žízeň zbývá
smutno je po nich v kraji

A voláme v té písni
kde najít slova písní
co vodu otvírají

A kdo k nim nápěv složí
studánky aby v hloží
nám z mrtvých vstaly

(Jan Skácel) 

 

Doporučujeme ke čtení

České moře či velehory? Kde vám poví tuto story?

Martina Pásková, č. 2/2020, s. 2-4

Stone balancing neboli vyvažování kamenů

Jan Macek, Rudolf Novák, č. 2/2020, s. 13-16, pro předplatitele

Nech půdu žít

Jana Dlouhá, č. 2/2020, s. 27-29

Jan Lacina, lesník s duší umělce a básníka (1944–2020)

Petr Maděra, č. 2/2020, s. 37-39

Erazim Kohák (21. května 1933 – 8. února 2020)

č. 1/2020, s. 3, pro předplatitele

Historie snah o územní ochranu oblasti na soutoku Moravy a Dyje

David Horal, Vladan Riedl, č. 1/2020, s. 4-7

Touha po básnické krajině. Ke 100. výročí narození Františka Hrubína


Jan Lacina, č. 6/2010, str. 4-5

Z krajin, které jsme dosud nepoznali, lákají nás o trošku více ty, v nichž žili umělci a vydali o nich přitažlivá svědectví. Desítky let jsem toužil poznat krajinu, která inspirovala básníka Františka Hrubína. Vždyť právě jeho ryzí rýmy mě - stejně jako tisíce vrstevníků - provázely od nejútlejšího dětství.

Táta včera na venku
našel první sněženku,
vedle petrklíč,
zima už je pryč

- recitovávali jsme sborově v mateřské školce. Ze stejné knížky Říkejte si se mnou z roku 1943, ilustrované Jiřím Trnkou, jsme věděli třeba i to, že „pan verpán je velký pán, vyhnal z lesa hejno vran“, nebo že je „lepší liška nežli hřib…, liška - ta se smaží líp“.

A bylo nám právě osmnáct, když nás roku 1962 ohromila Romance pro křídlovku - příběh mladistvé básníkovy lásky k Terině od pouťového kolotoče. Pár let nato ji velmi úspěšně zfilmoval Otakar Vávra. Jenže já chtěl prožít dosud mi neznámou krajinu kolem Lešan, Břežan a Netvořic v Benešovské pahorkatině pod Prahou bez filmových předloh po svém. Potřeboval jsem si ji objevit sám.

Koncem července jsem sbalil do rance nejen Romanci pro křídlovku a baladické Lešanské jesličky z konce básníkova života, ale i jeho jásavější sbírky z mladých venkovských let - Zpíváno z dálky (1933), Krásná po chudobě (1935) či Včelí plást (1940) a Mávnutí křídel (1944). A samozřejmě, že i vzpomínkovou básnickou prózu U stolu (1956) a Lásky (1967). Pláštěnka ani holínky se mi proto do tuláckého zavazadla tentokrát nevešly.

 

Pláštěnka ani holínky se mi proto do tuláckého zavazadla tentokrát nevešly. Této skutečnosti jsem trochu litoval, když jsem vysedl vysoko v pravobřeží údolního zářezu z posázavského pacifiku v Kamenném Přívoze. Hustě a studeně mžilo. Na protilehlé straně údolí clonila krajinu nízká šedivá oblačnost. Sázava voněla spíše vzdáleným podzimem než mátou a rybinou současného vrcholného léta. Místo dávných plavců - vorařů sjížděli po ní v kánoích i na raftech vodáci. Z oblých žulových balvanů plašili skorce.

V deštivém počasí se řeka zvolna kalila, zvedala hladinu a chladla. Na koupání nebylo ani pomyšlení. „Proudící řeko, dívkám, jež se myjí, něžně tvar ňader vlnou odléváš,“ říkal jsem si s Hrubínem, abych se - už mírně promáčený - ohřál. A natěšený mířil vzhůru k Lešanům, kde jsem tušil krajinu plnou vřesu, janovce a mateřídoušky, stejnou, jakou jsem vyčetl ve verších.

 

Natěšený jsem mířil k Lešanům doufaje, že ulehnu do vřesu, janovců a mateřídoušky. Samozřejmě jsem si tam představoval i kopřivy, ale pouze v úzkých prolukách mezi vesnickými domky, ty vzrušující básnické „pralesy kopřiv hvězdami bičované“ z Romance pro křídlovku. Mířil jsem na náves s řetízkovými kolotoči, pouťovými střelnicemi a hudbou aristonu. Žádné tam nebyly. V dešti by stejně stály a mlčely.

Alespoň jsem v této vesnici, ze které pocházela básníkova matka, nakoukl do zpustlého, ale opravovaného zámečku. Nic básnického jsem tam nepocítil, a tak putoval dál do blízkých Břežan, rodiště básníkova otce. I v této úhledné obci jsem naháněl Hrubínovy verše marně.

Naději jsem tušil v Netvořicích, farní obci, v níž oba spřízněné rody - Novotných i Hrubínův - pochovávaly své předky.

„Krajino má, domove, tvoje roucho borové, cestami ti přepásali…,“ napadly mě konečně zdejší verše, když jsem šel právě pod Běsnou po silnici mezi Břežany a Netvořicemi. Hora Běsná (407 m), v níž prý mají větry svá doupata, je jakýmsi středobodem této krajiny a mnohokrát vstoupila do Hrubínových básní i próz.

Kolikrát pod Běsnou horou se brával
půlnočním vřesem a zůstal tam spát
- křídlovka od muzik ještě se třpytí
u jitřní hvězdy, kde zamkl ji chlad

Tak se básník vyznává v Návratu do rodného kraje, básni z konce padesátých let, kdy již častěji než zde pobýval v jihočeském Chlumu u Třeboně. „Kolikrát pod Běsnou horu se vracel… Po každé někoho na věky ztrácel,“ končí své vyznání při pohřebním průvodu na netvořický hřbitov. „Budu celé noci pobíhat na Běsné ve vřesích…,“ vrací se do let jinošství, raněného smrtí Teriny.

Mne ale Běsná zklamala. Spíš pahorek než kopec je od netvořické silnice až k vrcholu zorněn a oset řepkou. Obrovský lán nepřepásali žádnou cestou, nebylo tedy možné vystoupit k lesnímu okraji, na němž bych stejně hledal vřes i janovec zbytečně. A ruderalizovaná byla i druhá strana, kudy jsem se od Netvořic vracel k Břežanům. Pralesy kopřiv tu zarůstaly dávnou cestu pro selské vozy i pro pěší a byly bičovány nikoliv hvězdami, ale kalným deštěm. Zbaběle jsem se uchýlil do břežanského penzionu. Stojí hned vedle místa, kde - v dnes již dávno zaniklém domku - mladý František, „k zbláznění živý“ svou láskou k Terině, pečoval o umírajícího dědečka Josefa Hrubína. V suchém teple jsem vytáhl z batůžku navlhlou hrubínovskou knihovničku a jal se ze stránek vyvolávat genia loci básnické krajiny. Zdálo se mi, že ta skutečná navždy zmizela.

 

Zdálo se mi, že Hrubínova básnická krajina navždy zmizela. Ale druhý den časně ráno vniklo do světnice přes muškáty slunce a začiřikaly vlaštovky. V dálce za údolím Sázavy se modraly zvlněné horizonty až kamsi ke Stříbrné Skalici, kde vznikla filmová verze Romance. Byla radost jít. Na okraji Lešan jsem našel starobylé selské stavení, které jsem včera v dešti minul. Na jeho dřevěných vratech zůstala viset cedulka FRANTIŠEK HRUBÍN. Plaše jsem pohlédl škvírkou dovnitř, abych si ověřil, zda tam dodnes rostou hrušky ovesnačky a kabaně v blízkosti starého jasanu. Dokonce se mi zdálo, že tam zůstaly i včelíny básníkova dědečka, oblíbeného hospodáře Jana Novotného. Dokonce mi připadlo, že jsem zahlédl Františka Halase, který zde na sklonku svého života o devět let mladšího básnického druha navštívil. („… bude to opravdu on a živý. Potom za té nečekané návštěvy budeme ležet dlouhé hodiny v trávě na lešanské zahradě, nad hlavou nám v listí stoleté jabloně budou zpívat žluvy a my budeme jen a jen vzpomínat, roky necháme pobíhat sem a tam jako bezstarostní pastýři…,“ zavzpomíná o dvacet let později Hrubín.)

Třebaže i to dnešní putování mi budou téměř kdekoliv lemovat kopřivy, přece jen se mi podaří ulehnout nad rybníky do téměř vyschlé trávy.

Jako dvě slzy u víčka
u nebe z čekanek
třpytí se rybník Ovčička
a rybník Beránek

- přilétnou samy od sebe radostné verše v osluněných stráních mezi Lešany a Sázavou. Na žulovém pahorku pod Beránkem konečně potkám janovec, mateřídoušku i trnitý babí hněv. Z rozevlátých osik zaslechnu žluvu. Budu tušit i vřes. U Obor se naposledy ohlédnu k Běsné a k oběma hrubínovským vesnicím. Najednou se mi odtud nebude chtít.

 

Nad řekou Sázavou, ještě na lešanském katastru, minu odbočku k vojenskému muzeu, plnému tanků a děl. V krajině básníka, o němž Jiří Kolář napsal, že „vystačí s bubínkem, kde jiný potřebuje kanonádu“, mně taková expozice připadla poněkud nepatřičná.

Jan Lacina

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu