Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Nedělní ráno


Michal Čagánek, č. 5/2011, str. 29

Přál bych vám probudit se někdy o nedělním ránu u nás v Nezdenicích. Je jaro, kostelní zvony svolávající na mši právě dozvonily, ve vzduchu to přesto dál cinká a zvoní, hned tu, hned tam, hned cink, hned bam… Máte pocit, jako byste se probudili v cukrárně, tak všechno dýchá a voní a je lehoučké. Můžete si vybrat kteroukoliv z těch chutí a naložit si jí třeba plný talíř, protože z takových dobrot nikdy nepřiberete. Možná se vám trochu nafouknou a zakulatí tváře, ale to se musí, když se člověk chce usmívat na svět a být šťastný. Mráčky na obloze jsou zrovna tak lehké a zrovna tak se smějí a modré nebe je tak modré, že by nemuselo být nic jiného a ty bys byl nejšťastnější člověk na světě. Chce se ti do něho skočit, celý se v té modři vyválet, tak jako jsi to dělával, dokud jsi byl malý chlapec, kterým se nyní opět stáváš.

Děda nemohl ani dospat, a sotva se rozednilo, vydal se na mši svatou. Má za vesnicí svůj vlastní kostel s celým tuctem košatých věží. Dvojice chrámových lodí běžících od obzoru k obzoru je zastřešena jediným mozaikovým oknem vyskládaným z modravých střípků nebe a oblaků, teď spíše obláčků, bílých beránků božích a křídel andělů žehnajících nebeské modři v každém z nás. Vánek zlehounka dýchá do varhan a tisícihlasý chór ptáků, cvrčků, potoků a vlnících se trav zpívá všem. Jako bájná loď s nákladem obilí bezpečně uloženým v lánu protkaném křížovou cestou vlčích máků vyplouvají ty tóny a jsou tak lehké, že mohou kráčet po hladině a ona se ani nepohne, a přitom, celá rozechvělá, předává jejich poselství všem vlnám až po samotné dno bytí.

A kde je děda? Támhle klečí v lavici mrkve nebo snad ředkviček a konečky prstů odpočítává svazečky trávy. Ani jednou nenahlédne do modlitební knížky, všechny modlitby i písně zná dávno nazpaměť. Nezabolí hřeby bodláků, když je vytrhává holou rukou, dávno svou zlobu vyštípaly kopřivy.

Tak, ještě motykou požehnat záhonům a dát jim napít vody svěcené potůčkem a je hotovo. Zbývá ještě chvíli postát, narovnat záda, v nábožném tichu přijmout hostii slunce a osvěžený se vrátit domů. Anebo když se domů ještě nechce, k obědu daleko a člověk si touží podržet tu svátost klidu a míru, může otevřít postranní dvířka a dát se nahoru do lesů, anebo může sejít k řece. Tam i tam lze spatřit vlídnou tvář Boží, od srdce se usmát do toho štěstí a spolu s tím tichem zašeptat: „Amen.“

Michal Čagánek


Michal Čagánek 

(1978) 

ve svých básních nezapře, kde žije, kde je pevně zakořeněn. Moravské Slovácko se objevuje v nápadných i nenápadných názvucích, přilétává s „ptáčky“, kteří tak neodmyslitelně patří k slováckému dekoru, rezonuje na strunách houslí a pak opět ztrácí se v dálavách…

Bylo by ale krátkozraké vidět jen folklorní či místopisné inspirace. V Čagánkových básních je cítit pozorné empatické bytí s obyčejnými okolními věcmi a tvory, které si někdy zapůjčuje výraz i výrazně dále na východ, než jsou Bílé Karpaty, a v krátkých básních se tak blíží poetice haiku, osobitě, lomeně, ovšem se silným emočním účinkem. A jestli je v jeho básních někdy trochu sentimentu či patosu? Inu, je to tak v slováckých písničkách, je to i v té krajině, tak jemně tvarované, měkce barevné, proč se tomu bránit. „Do toho křiku, povyku, déšť spustil svoji muziku,“ mohl bych nyní, po možná poslední z letošních letních bouří, napsat. Michal Čagánek to napsal za mne, tak se mohu jen dívat a potichu si pozpěvovat - s ním i s tím dnešním deštěm.

 

-pc-

 

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu