VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Přál bych vám probudit se někdy o nedělním ránu u nás v Nezdenicích. Je jaro, kostelní zvony svolávající na mši právě dozvonily, ve vzduchu to přesto dál cinká a zvoní, hned tu, hned tam, hned cink, hned bam… Máte pocit, jako byste se probudili v cukrárně, tak všechno dýchá a voní a je lehoučké. Můžete si vybrat kteroukoliv z těch chutí a naložit si jí třeba plný talíř, protože z takových dobrot nikdy nepřiberete. Možná se vám trochu nafouknou a zakulatí tváře, ale to se musí, když se člověk chce usmívat na svět a být šťastný. Mráčky na obloze jsou zrovna tak lehké a zrovna tak se smějí a modré nebe je tak modré, že by nemuselo být nic jiného a ty bys byl nejšťastnější člověk na světě. Chce se ti do něho skočit, celý se v té modři vyválet, tak jako jsi to dělával, dokud jsi byl malý chlapec, kterým se nyní opět stáváš.

Děda nemohl ani dospat, a sotva se rozednilo, vydal se na mši svatou. Má za vesnicí svůj vlastní kostel s celým tuctem košatých věží. Dvojice chrámových lodí běžících od obzoru k obzoru je zastřešena jediným mozaikovým oknem vyskládaným z modravých střípků nebe a oblaků, teď spíše obláčků, bílých beránků božích a křídel andělů žehnajících nebeské modři v každém z nás. Vánek zlehounka dýchá do varhan a tisícihlasý chór ptáků, cvrčků, potoků a vlnících se trav zpívá všem. Jako bájná loď s nákladem obilí bezpečně uloženým v lánu protkaném křížovou cestou vlčích máků vyplouvají ty tóny a jsou tak lehké, že mohou kráčet po hladině a ona se ani nepohne, a přitom, celá rozechvělá, předává jejich poselství všem vlnám až po samotné dno bytí.

A kde je děda? Támhle klečí v lavici mrkve nebo snad ředkviček a konečky prstů odpočítává svazečky trávy. Ani jednou nenahlédne do modlitební knížky, všechny modlitby i písně zná dávno nazpaměť. Nezabolí hřeby bodláků, když je vytrhává holou rukou, dávno svou zlobu vyštípaly kopřivy.

Tak, ještě motykou požehnat záhonům a dát jim napít vody svěcené potůčkem a je hotovo. Zbývá ještě chvíli postát, narovnat záda, v nábožném tichu přijmout hostii slunce a osvěžený se vrátit domů. Anebo když se domů ještě nechce, k obědu daleko a člověk si touží podržet tu svátost klidu a míru, může otevřít postranní dvířka a dát se nahoru do lesů, anebo může sejít k řece. Tam i tam lze spatřit vlídnou tvář Boží, od srdce se usmát do toho štěstí a spolu s tím tichem zašeptat: „Amen.“

Michal Čagánek

Michal Čagánek 

(1978) 

ve svých básních nezapře, kde žije, kde je pevně zakořeněn. Moravské Slovácko se objevuje v nápadných i nenápadných názvucích, přilétává s „ptáčky“, kteří tak neodmyslitelně patří k slováckému dekoru, rezonuje na strunách houslí a pak opět ztrácí se v dálavách…

Bylo by ale krátkozraké vidět jen folklorní či místopisné inspirace. V Čagánkových básních je cítit pozorné empatické bytí s obyčejnými okolními věcmi a tvory, které si někdy zapůjčuje výraz i výrazně dále na východ, než jsou Bílé Karpaty, a v krátkých básních se tak blíží poetice haiku, osobitě, lomeně, ovšem se silným emočním účinkem. A jestli je v jeho básních někdy trochu sentimentu či patosu? Inu, je to tak v slováckých písničkách, je to i v té krajině, tak jemně tvarované, měkce barevné, proč se tomu bránit. „Do toho křiku, povyku, déšť spustil svoji muziku,“ mohl bych nyní, po možná poslední z letošních letních bouří, napsat. Michal Čagánek to napsal za mne, tak se mohu jen dívat a potichu si pozpěvovat - s ním i s tím dnešním deštěm.

-pc-