VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Biozahradu jsem vynalezl jaksi nezávisle na hlavním proudu biozemědělství, v zásadě jen na základě vlastní lenosti, která nemá chuť a energii neustále hnojit, plít, vysazovat záhonky letniček, sekat a kropit trávník, ošetřovat proti škůdcům atd. I přesto zdárně funguje, sekána jen jednou ročně, s nehrabaným listím a jen lehce usměrňována, produkujíc dostatek ovoce a květin, zejména pak těch hájových v podrostu stromů. Chce to trochu citu pro to, kde zasáhnout, a kde ne, jinak nic. Kdysi z ní jakési noviny otiskly reportáž a nedá mi, abych zde nereprodukoval reakci jednoho ze sousedů: „Ty, Stando, my jsme si vždycky mysleli, že tam máš nepořádek, bejlí, křoví a tak, a teď čteme, že je to vzorná biozahrada s unikátní hájovou květenou… Kdo by to byl řekl… Jedni známí by se na ni chtěli podívat, můžou?“ Ach, najdeme-li plesnivý sýr, pozvracíme se hnusem - ale když nám někdo vysvětlí, že je to pravý camembert, výtrus ušlechtilé plísně za euro, začneme po něm bažit. Sám vidím převahu biozahrad v tom, že stojí jaksi samy sebou, jen s minimem energetických vkladů a neustálého šťourání. Kdo hrabe listí v lese?

Už římští básníci a literáti měli tendenci zdůrazňovat „morální“ převahu venkova a zemědělství nad městem a jeho pletichami a utíkali se zhusta před nepřízní mocných či celkovým znechucením na své statky. Zdá se obecně, že znechucení z veřejné sféry působí v zemích se západní tradicí zvýšené emoční navázání na půdu a nemovitosti, byť jejich skutečná potřeba a užitnost je třeba v konkrétním případě malá nebo žádná (Asie řeší toto dilema spíše odchodem do bezdomoví či do horské poustevny). Nemovitost sama o sobě je svou povahou pevná, nehybná a zakotvující a dává jakýsi pocit jistoty. Také emoce, jaké se na nemovité věci vážou, a rozbroje, které mezi lidmi činí, jsou mnohem větší, nežli odpovídá jejich tržní ceně. Nemovitost, na rozdíl třeba od počítačového programu, vzniká fyzickým, upoceným úsilím, pracně se i prodává či převádí a v běžném smyslu je ji těžko ukrást. Veliká citová vazba k chalupám a zahrádkám za minulého režimu byla výtečným ukazatelem všeobecné společenské pošmournosti. Vztah k půdě a rostlinám z ní vzcházejícím je něco, co daleko přesahuje zemědělskou užitkovost, a okrasné zahradnictví a pěstování pokojových rostlin patří k člověku stejně nedílně jako neolitické rituály obnovy vegetace a plodnosti. Svět fysis (přírody) je svým řádem jakýmsi způsobem uklidňující, růst a vzcházení odněkud někam vedou a činí dojem smysluplnosti, byť cyklické. Kladou také určité nároky na čas a trpělivost a tyto procesy lze sice přirychlovat ve stylu rychlení hyacintů či salátu, ale jen k jisté hranici - je snazší zničit celý svět nežli vypěstovat za den jabloň. Staří autoři, například Vergilius ve svých Georgikách, často zdůrazňovali, že země je spolehlivá, poctivá či spravedlivá. Sledovat klíčení špenátu je balzám na duši oproti poslouchání intelektuálních či masmediálních žvástů, které nemají zhusta oporu v ničem a nejsou odpovědné ničemu, ani sobě samým. Je neobyčejně osvěžující si uvědomit a ohmatat, že je i něco jiného „skutečného“ a směrodatného než internet a jeho svět systemizovaných pomyslů. Jak krvavě skutečný byl proti němu i svět tlachů na římském fóru, před nimiž Vergilius utíkal! Zahrada neumožňuje tuneláže a virtuální čarování, svébytně si bují, jen lehce usměrňována. Jakýmsi způsobem nás odráží a zároveň o nás nedbá. Ve své přízemnosti, zemitosti a fyzičnosti je dobrou hradbou před nekontrolovaným běsněním ducha.

Prof. RNDr. Stanislav Komárek, Dr., (1958) - na katedře filozofie PřF UK se zabývá dějinami biologie a vztahy příroda-kultura, stanislav. komarek(zavináč)email.cz