VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

S bohem

Na tom, že strašáci stárnou, není nic překvapujícího. Jejich pozvolný rozpad dokumentuji u některých jedinců už řadu let. Vzácně se však časem promění i identita strašáka samotného. Tak třeba On, povětří, náhoda či úhel mého pohledu změnily veselého opilce na diktátora. Ale co se děje už šestým rokem s Venkovskou učitelkou, tomu nemohu uvěřit už ani já sám. A to se přitom ostatním chlubím, že jedním z hlavních principů mé tvorby je neuvěřitelnost.

Když jsem tenkrát dorazil na své oblíbené políčko nad vesnicí Obory, tak ji zrovna manželé Smetanovi strojili. Mimochodem, byla to má první a zatím poslední asistence u zrodu strašáka, tedy strašačky, abych byl genderově korektní. Hnědé brýle „na pokladnu“ (stejné nosila i moje babička) jí dodávaly intelektuální výraz a pestrobarevný šátek na hlavě v ní nezapřel vesničanku. Proto jsem ji nazval Venkovská učitelka.

Asi za měsíc jí kdosi poupravil hlavu vyrobenou z plisované sukně. Původně mladá žena dostala výraz šílené stařeny. To by se u pedagožky dalo ještě pochopit, ale co se dělo potom! V zimě se šílená stařena skácela, s přicházejícím jarem však znovu ožila. Už ne jako stařenka, ale jako amazonská bojovnice s ostře řezaným profi lem. Zanedlouho změnila strašačka i pohlaví. Na políčku jsem ji přistihl jako mého oblíbeného básníka Li-Pa. Po téhle epizodě se proměnila ve strážce pokladu, potom byla měsíčním úplňkem a přes zimu účinkovala jako ponocný.

S další jarní sezonou jí přibyl nový módní doplněk - zelený hrnec se žlutými copy z bavlněných punčocháčů. Ten ji opět proměnil v dívku. Ne ledajakou, ale pohádkovou Pipi punčochatou. Pipi v průběhu roku pomalu bizarně opadávala, až s podzimními ranními mrazíky dostala od paní Smetanové zachovalý červený kabát. Netrvalo dlouho a divoká Olaška se převtělila v dlouhonosého snílka Cyrana. Týden na to jsem v ní bezpečně rozpoznal popového krále Michaela Jacksona.

V loňském roce již povětřím vyšisovaný bordó kabát překryl hedvábný bílý župan s modrým orientálním vzorem a většinu kastrolu schovala kšiltovka s nápisem Grand prix Ouběnice 1998. Ta čepice mě trápí dodnes. Mnohokrát jsem ji už chtěl sundat, jenom s hrncem by byla učitelka mnohem fotogeničtější. Ale copak můžu, když všem říkám, že se strašáky nikdy nemanipuluji?

Dlouho jsem si s touhle novou podobou venkovské učitelky nevěděl rady. O to větší byl můj úžas, když jsem na políčko zajel letos v lednu. Stál tu přede mnou majestátně, kšiltovka nekšiltovka, samotný bůh Kubeiko. Potkal jsem už na svých cestách ve strašáckém převleku ledaskoho - Ježíše, Smrt, Janis Joplin, Johanku z Arku, Batmana, Jurije Alexejeviče Gagarina… Ale s bohem jsem se ještě nesetkal.

A odkud je Kubeiko? Narazil jsem na něj, když jsem se zabýval dávnou historií fenoménu strašáků. Jeho jméno se objevuje v knize Kodžiky, prvním psaném pokusu o systematický výklad japonské mytologie. V ní je popsán i bůh-strašák, který se sice nemůže hnout z místa, ale o světě všechno ví.

Vytáhl jsem fotoaparát a vybavilo se mi židovské přísloví: „Když člověk přemýšlí, Bůh se směje.“ Usmál jsem se na něj. Co asi dělá bůh, když se člověk směje? Já doufám, že se směje taky, pokud si toho samozřejmě v tom neustálém zmatku všimne.

Rudolf Šmíd
rudolfsmid(zavináč)volny.cz

Nashledanou,

nikoli sbohem dáváme autorovi, jehož obálky nás provázely 24. ročníkem Veroniky. Děkujeme a už se těšíme na výstavu strašáků v národopisném oddělení Národního muzea v Praze v letohrádku Kinských na Petříně na jaře 2011. S autorem se ale můžete setkat i dříve. Napsal nám: „Aby se mi lidé nesmáli, že šestnáct let jenom fotím strašáky, tak jsem letos na jaře poprvé odtajnil svůj ještě starší projekt Sluníčko jako čtvereček - fotografie ‚kosočtverců‘ na zdech, stromech, ohradách… Po domluvě s kamarády, vydavatelem a lingvistou Janem Mattušem a knížetem pornofolku Závišem, jsem fotografiemi ilustroval a graficky upravil sbírku jeho básní Pičoviny.

Druhé prosincové pondělí ji pokřtí Ivan Magor Jirous. Neměla by chybět v knihovně žádného muže a některých žen.“

red.