Čtení na tyto dny

Král smrků

(Smrk ztepilý
Stáří 180 let
Výška 38 m
Obvod 402 cm)

Prší
Přítmí pravěkého lesa
Ticho kapradin a trav
a kapající vody

Posvátná úzkost
slovanského obětiště

Zpovzdálí
hluk dětské
školní křížové výpravy

Směrovka: Král smrků 300 m

Zpáteční cestou
sbírám papírky
od žvýkaček a bonbonů
zn. Velim

(Jaroslav Kvasnica
Mariánské lázně 1987) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Obnova vesnice


Jarmila Kocourková, č. 3/1991, str. 8-12

Začneme krátkou retrospektivou rozvoje vesnice v posledních čtyřiceti letech, kdy byla, jak se říká, ponechána svému osudu. Tento osud, vezmeme-li v úvahu skutečnost, že vesnice byla odjakživa kolébkou i posledním držitelem tradice, byl strastiplný. Vesnice? Říkalo se v územně plánovacích složkách, ta si pomůže sama. Vesnice? Říkali politici, tu je nutno přizpůsobit městu, charakteru jeho rodinných domů, pohodlí vytápěných bytů, jeho samoobsluhám, jeho rytmu, jeho poutačům a nástěnkám, městskému rozhlasu, jeho rozkošným ocelovým stromům v zahradách mateřských školek a mentalitě jeho obyvatel. Vyrovnáme vesnici s městem. Povedlo se.

Na návsích vyrostly „samošky", aby zdárně konkurovaly dominantnosti kostelů nejen v prostorovém smyslu, rybníky byly ovinuty červenožlutým zábradlím, aby do nich domorodci nepadali, když tam předtím nikdy nepadali, lípy nahrazeny stříbrnými smrky, humna opatřena vyřazenými stroji prosperujících JZD, vysokokmeny (kdo by se probůh namáhal vylézt na hrušku Jakubku!) nahrazeny čtvrtkmeny a ovocnými stěnami, v předzahrádkách se objevily jehličnany, šlapáky a kamenolomy zídek.

Ale začala jsem tím menším zlem. Větší zlo spočívalo ve přestavbě stavebních fondů.

Ještě po válce se dalo pohodlně určit, k jaké oblasti lidového domu vesnice náleží.

Na Slovácku a Brněnsku se žudrem, na Vysočině štíty do ulice, na Hané špýcharové domy, na jižní Moravě arkády kolem dvorů, na Znojemsku a Moravském Budějovicku dlouhé domy s velkým množstvím oken pěkně zdobené štukovou omítkou a barvou, na Svitavsku uzavřené hmoty dvorců obehnané hradbou úctyhodných stromů, abych vyjmenovala alespoň některé.

Rozmanitost architektonických typů měla paralelu v urbanistickém uspořádání. A tak bylo možno vidět humna obestavěná stodolami jako palisádou, ve vinorodých krajích se naproti stodolám s vyzývavou skromností choulily vinné sklepy a dřevěné ploty nebo zdi, na nichž rostly rozchodníky, vyprovázely cesty do krajiny (o jejich kráse by se dala napsat báseň). To vše a vnitřek dědiny jako by podléhal nějakému řádu, který sice nebyl napsán, ale jeho ustanovení nikdy nebyla porušena v zájmu uchování harmonie celku.

Příslušní odborníci tak mohli pohodlně roztřídit typy vesnic na dvorcové, ulicové, návesní, hromadné nebo okrouhlice apod. Všechno, jak jsem se již zmínila, se dochovalo až do poválečných let bez velkých změn.

Poválečný vývoj k horšímu začaly „Mařeny“, jak se hanlivě nazývaly jedenapůlpodlažní objekty stavěné už za války ve městech, které byly nejen nehospodárné, ale i provozně nevyhovující a esteticky nekvalitní.

Souběžně s těmito domy se začaly u historických lidových domů vyměňovat původní okna za tří- až čtyřdílná, podle invence stavebníka lemovaná obkladačkami, později „bruselským“ designem vyvedeným v břízolitu.

Pak už to všechno šlo ráz na ráz. Na vesnici se objevily „Šumperáky“ a sporadicky také „Okaly“ - typ, který se v průběhu daného období projevil jako nejméně rušivý, ač vlastně nebyl vypracován pro českou vesnici. Posledním hitem se staly výstavné městské domy s rovnými střechami, jejichž zasazení zejména do uliční fronty původních lidových domů je neobyčejně působivé. Co kus, to originál, pokud možno výstavnější, než má soused. Toto soutěžení, kdo přijde na nákladnější a vynalézavější výzdobu tohoto většinou dvoupodlažního domu, se projevilo i v řadové zástavbě rodinných domů, jejíž koncipování vychází z principů jednoty. Když už nic jiného, tedy alespoň jinak šmouhované kachlíčky nebo kovaná mříž balkónu před ložničkou. Tyto rozkošné krabice nám znehodnotily historická jádra obcí tím, že se v rámci „Seznamů pozemků pro výstavbu rodinných domů“ (to byla forma zjednodušené územně plánovací dokumentace, která nadělala nejvíce škody) dostaly do proluk, kde mezitím péčí národních výborů spadly objekty chráněné památkovým úřadem a dostaly se na okraje vesnic dík zvláštní oblibě obestavovat výpadové komunikace. Narušily a znehodnotily obraz vnitřních prostorů i obraz vesnice v krajině, jehož klidný půvab vešel do našeho povědomí, do literatury i na malířská plátna. Lze vidět příklady „zaplombování“ proluk mezi historickou vesnickou zástavbou, které jsou stejně děsivé jako zorání louky s orchidejemi.

Během radostného budování rodinných domů s rovnou střechou a naváděcími pruhy do garáží, bez nichž - jak se mi to jeví - by se žádný vesničan do garáže nestrefil, začaly chátrat provozní objekty zemědělských usedlostí, ze kterých byl v epoše kolektivizace vyveden dobytek a vyvezeny stroje. Během posledních let mnohé z těchto objektů spadly, jiné k údivu kolemjdoucích ještě stojí s onou podivuhodnou výdrží, kterou jim zajistila dobře a s láskou udělaná práce. O jejich rekreačním využití stejně jako o přestavbě na obytné účely se hodně uvažovalo, ale nikdo nic pořádného nevymyslel. Jednak proto, že tam, kde těchto objektů bylo nejvíc, tj. v úrodných oblastech, o rekreaci nikdo neměl zájem, jednak proto, že se naráželo na problémy při vyvlastňování.

Osud stavebních fondů, které byly díky kolektivizaci nevyužity, byl obdobný jako osud velkostatků, zámečků či tvrzí, ve kterých se usídlilo JZD nebo státní statky, zcela je zdevastovalo a pak je ponechalo jejich osudu, protože si v rámci svého úsilí uživit národ chlebem přece jen stačilo postavit reprezentační velín na okraji obce. Rekonstrukce zdevastovaného zámečku v Kupařovicích pro potřeby JZD je v tomto ohledu světlou výjimkou.

Obdobný osud, jaký měla vesnice, měla i krajina jejího katastru. Je to samostatná a velmi smutná kapitola, s jejímiž problémy je to jako s ledovci, z nichž je nad vodou vidět pouze ta menší část. Zbývá podtrhnout a podívat se otevřenými dveřmi za hranice, abychom dostali nápad, jak to všechno vyřešit.

Podívejme se do Rakouska, jehož vesnice, zejména ve styčných zónách, jsou tak podobné našim.

V této zemi, přestože nenesou důsledky čtyřiceti let socializace venkova, došli k názoru, že je nejvyšší čas něco s venkovským prostorem udělat. Toto úsilí je motivováno potřebou zamezit odlivu obyvatel z venkova a uchovat specifikum vesnice jako prostředí, které nejenže podporuje cestovní ruch, ale vytváří i pocit hrdosti obyvatel na tu část „vlasti“, kterou obývají. Aby se toho docílilo, bylo a je třeba celého komplexu opatření, z nichž na prvním místě je aktivizace a motivace občana a vytvoření pocitu jeho sounáležitosti s obcí a zájmu o její osud. Nejde tedy jen o zachování specifického rázu vesnice, jejího koloritu a charakteristických rysů její krajiny, ale o to, aby se občané ztotožnili s tímto cílem a iniciativně něco podnikli.

Teprve jistota, že obec a její obyvatelstvo je iniciativní, vede k přípravě plánů obnovy a k podpoře od zemské vlády, jejíž míra je navíc ovlivněna centrálními plánovacími podklady týkajícími se cestovního ruchu, rekreace rozmístění průmyslu, řemesel a jinými záměry celozemského charakteru.

Ty části obce, které vykazují místní specifický ráz a jsou historicky cenné, se spolu s přírodními kvalitami území považují za důležitý hospodářský faktor a jako takové se chrání a dotvářejí. Např. je snahou změnit technickou regulaci toku na přírodě blízkou úpravu břehů, citlivě se dotváří prostředí historické zástavby, chrání se vizuálně exponované polohy, buduje se síť turistických cest pro pěší i cyklisty, nejkvalitnější části půdy se chrání před záborem, vytvářejí se podmínky pro dovolenou „na selském dvoře“, kterou si dnes oblibují všichni ti, kterým se znechutila kosmopolitní uniformnost současných forem rekreace apod. Plánovací záměry mají měřítko objektu; tj. každý majitel domu či parcely ví, jaké úpravy by měl provést na svém vlastnictví, aby je uchoval nebo přivedl do stavu, který je v daném prostoru žádoucí.

Materiály a plány obnovy vesnice, které jsou díky hojným kontaktům s rakouskou stranou k dispozici, jsou inspirativní a pro projektanty, kteří dlouhá léta pracovali v územním plánování, plném předpisů, grafických norem a jiných ustanovení, jakoby jednoduché. Žádné rutinní postupy, spíše filozofie obnovy a její rámcová koncepce rychle směřující ke konkrétní akci, jejíž časový horizont není rok 2000 nebo ještě později, ale zítra.

Idea obnovy, prosazovaná a uplatňovaná v sousedních státech Rakouska a Bavorska, je u nás v řídicích a projekčních složkách územního plánování přijímána velice kladně. Toto kladné přijetí je tak veliké, že mám někdy trochu obavu, aby idea obnovy nepřerostla v něco jako byla „akce Z“ nebo, což je stejně zlé, aby ji nevzali do úst profesionální mluvitelé a neudělali z ní obnošený a bezobsažný pojem, jako se to dříve jejich předchůdcům podařilo udělat z pojmů životní prostředí a později z předpony EKO. Nelze zapomenout, že rakouské vesnice neprožily šok kolektivizace a jeho důsledky, že jejich soukromé parcely nezmizely v 500hektarových lánech včetně zeleně, potoků a terénního reliéfu, že jejich louky nebyly rozorány a okraje jejich lesů zastavěny chatami a že jejich vesnice nejsou plné chátrajících stodol a „Šumperáků“.

Pro řešení těchto palčivých problémů v činnosti „Dorferneuerung“ předlohu nenajdeme a musíme se s tím vypořádat sami. Příkladná a následováníhodná je však úcta k devizám historického a přírodního prostředí, smysl pro upravenost tohoto prostředí, nepodceňování detailu, který nám v našich rozmáchlých urbanistických koncepcích převážně unikal, a pak to nezbytné ztotožnění se občana se smyslem a cílem plánu.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu