Čtení na tyto dny

Pohyb

Je také únava
teprve tisíciletého jazyka
(mé řeči)

Je také únava
teprve dvousetletých stromů
(mé ulice)

Louka navečer povadla —

Už dlouho nepršelo
a neozval se cvrček
(má duše)

Auta na vzdálené dálnici
svítí  Třou si
pneumatiky o asfalt

ropný derivát
o ropný derivát
a ropný derivát

je žene

(František Schildberger)

 

Moravské krajiny Miloše Spurného


Jan Lacina, č. 3/1991, str. 25-29

Vždycky mi trochu vadilo, když jsem se o Miloši Spurném dočetl, že „inspirací mu je krajina“. Připadalo mi to stejně zbytečné, jako říci, že pekařovi je inspirací mouka, mlynáři zrní, rolníkovi kousek země.

Přírodovědec a fotograf totiž krajinou a pro krajinu žil, byla jeho živlem, živným médiem. Profesionální posedlost odborná i tvůrčí vyvolávala samozřejmé: starosti krajiny byly jeho starostmi a její radosti jeho radostmi.

O Josefu Sudkovi bylo napsáno, že „fotografoval českou krajinu vznešenou“. Moravská krajina zajisté není o nic méně vznešená než česká. Spurného fotografická výpověď o ní, je však stylově zcela jiná a přitom rovněž nezaměnitelná.

Miloš Spurný uměl fotografovat krajiny pravdivé. Často až dráždivě.

Zdánlivě jednoduchou tvůrčí metodu OBNAŽENÍ PRAVDY KRAJINY můžeme - tak trochu po vojensku - rozdělit do pouhopouhých dvou operací:

1. krajinu POCHOPIT

To ovšem znamená se v ní dlouho a dlouho toulat, laskat se s ní, a třeba si občas i jadrně zanadávat, vyžaduje to encyklopedicky zvládnout stavbu, strukturu i historii krajiny a pak zase chodit, až se před očima začnou vynořovat ty nejtypičtější rysy krajiny, nejprve odděleně, proto je nutné vnímat umíněně dál, až všechny tvary, světla, stíny, zvuky i vůně se sejdou v souzvuku do jediného pocitu.

Teprve pak je možné
2. krajinu UCHOPIT.

To ovšem znamená si trpělivě vyšlapat místo, ze kterého se do jediného záběru a přitom nenásilně vejde co nejvíce typických rysů krajiny, znamená to nejen vyhledat ten nejvhodnější prostor, ale i počkat na ten nejvhodnější okamžik, na pravý čas krajiny.

Miloš Spurný to dokázal ve zcela odlišných krajinných typech. Dokázal se krajinám nevnucovat a trpělivě si na ně počkat na Balkáně i v Provenci, v Iberii i ve Skotsku. Ale nejhlouběji - a jsem přesvědčen, že i nejraději - pochopil a uchopil krajiny moravské. Zde jsou:

Ta první je brněnská a jsou tomu již desítky let, co z valné části odumřela. Právě tam, kde vrhávaly útěšlivý stín travnaté meze a panáky obilných snopů, se dnes rozpaluje dlažba a asfalt v panelovém sídlišti. Ale buďme pravdomluvní a objektivní, jako jsou pravdomluvné a objektivní Spurného fotografie. Na jih od města je krajina téměř táž, jak ji koncem sedmdesátých let naposledy fotografoval. Určitě by ho potěšilo, že uprostřed zelinářských polí, byť omezen mamutím náspem dálnice, dosud šumí lužní Černovický hájek neboli Ráječek. Miloš Spurný mu důvěrně říkal Paradajs. Měl ho moc rád.

Ta druhá krajina je Českomoravská vrchovina, krajina trochu zadumaná a spojující. Celoživotní láska fotografova. Harmonická kulturní krajina lesů, luk a polí, vesnic a rybníků, rozptýlených stromů i chalup. Vracel se k ní tři desítky let. Zachytil její kameny i její brázdy, její předjaří i její žně. Zobrazil radost krajiny: prosluněné koruny stromů na pozadí hutného stínu dávných agrárních teras. Zobrazil i její smutek: obludné nánosy ornice, splavené a zbahnělé pod rádoby úrodnými lány tam, kde nemoudří lidé opovrhli pokorou ke krajině. Dokázal se sjednocujícími panoramatickými záběry ponořit do hornaté krajiny Karafiátových Broučků nad Jimramovem, stejně jako do ploché pahorkatiny polí a lesíků na Velkomeziříčsku, v jejíchž cestách lze dosud číst šlépěje Jakuba Demla a Jana Zahradníčka. V krajině Vysočiny plně rozehrál i výtvarné divy, třeba: Po diagonále záběru běží zastíněná úvozová cesta vstříc solitérním javorům a z obou stran se na ni lehce jako motýlí křídla připojují plochy osluněné ornice jen jen vzlétnout. Obdobný krajinný motiv, jaký zřejmě inspiroval malíře Bohdana Lacinu k jeho KRAJINĚ BLANOKŘÍDLÉ. A je tu i další důvěrně známý malířský námět - březová alej u Slavíčkových Kameniček. Běží z Čech na Moravu, či z Moravy do Čech? Nehádejme se. Českomoravská vrchovina je i ve fotografiích Miloše Spurného krajinou spojující a harmonickou.

Ta třetí kraji na je zpěvná: Bílé Karpaty. I ze Spurného fotografií je zřejmé, že zdejší folklór se odvíjí od květnatých luk s rozptýlenými stromy. A od kontrastujících - chce se mi říci kontrujících - temných bučin s javory, bez kterých by nebylo houslí. Tahle krajina přitahuje jak vývěva už  zdaleka. - Znovu a znovu kráčet ze světla přes polostín do stínu a zase zpátky je požitkem nejen pro fotografa! Stíny se zde v širokém spektru hutnosti ukládají na svazích, modelovaných sesuvy flyšového souvrství. Duby a oskeruše v kosených lukách střeží až do odkvětu pod svými korunami kosatce a jarmanky. A místo olivových hájů jižní Evropy jsou zde kolem kopanic rozptýleny stejně malebné porosty trnek - nesporná záruka, že písničky tu budou vyvěrat i v té nejtřeskutější zimě. Stejně bujaře a krásně na moravské i slovenské straně hor.

Ta čtvrtá krajina je valašská - Javorníky. Fotograf se jí dotkl jen letmo. Snad proto, že mu připadala až příliš temná. Ale právě v ní našel nejostřejší kontrasty světel a stínů - osluněných pasek a temných kulis smrkových porostů. K člověku a ovcím je zde všude stejně daleko i blízko a jedlí voňavé kouře z roubených chalup lákají vejít.

Ta pátá krajina je jižanská, a proto by se chtělo říci, že veselá: jižní Morava v širokém záběru od Moravského Krumlova až po soutok Dyje s Moravou. Nad řekou Rokytnou se vyhřívají zadnice slepencových skal, aby poskytly nejzazší útočiště stepní trávě kavylu. Miloš Spurný s přítelem Milo Černouškem o něm natočili vědecký film. Dlužno říci, že stejnou měrou básnický. Obdobně jako někteří malíři s počtem let vyjasňují svou paletu, fotograf stále více tíhnul od drsnější Vysočiny k prosluněnému a jasnějšímu jihu. Byl to však i - ne-li především - hlas svědomí, který ho vybízel, aby se vytrvale věnoval krajině devastované vodohospodářskými úpravami. Nostalgie nad likvidací bizarní krajiny „moravské Brazilie“ je nejpatrnější ve filmu „Sbohem, staré řeky“. Souběžně i dříve vznikající fotografické záběry jsou v nejlepším slova smyslu tím, čím chtěl Miloš Spurný krajinnou fotografii učinit a učinil: výtvarným dokumentem, který nemůže nahradit ani malba ani kresba. Krajinou proudí řeky a dynamika jejich hravých i dravých vod je právě taková, aby zde mohly plně prosperovat nádherné lužní lesy a mokřadní společenstva. Hlavaté vrby, zrcadlí se v zátopě pod Pálavou, jsou živými sochami, ve kterých se spojuje věčný růst přírody s rozumnou tvorbou člověka. V souladu s vodami roste topolový porost, vysazený na soutoku Svratky s Dyjí - Miloš Spurný ho perzonifikoval na Venušin trojúhelník… Staré řeky, sbohem!

Ale stále se tu ještě tyčí Pavlovské vrchy, které teď mají podle přání duchovních otců vodního díla Nové Mlýny vodní zrcadlo permanentní. Spurný je dokázal zachytit nejen jako notoricky známé, už zdaleka patrné a přitahující tři pahorky. Na jednom z jeho nejlepších záběrů trčí na okraji bělostných vápencových bradel, lemovaných drnovou stepí, erbovní strom Pavlovských vrchů - prastarý dub šípák. Na ztemnělém pozadí lesů Milovické pahorkatiny má větve prozářené sluncem do třpytu drahých kovů.

Mistrovským a ojedinělým tvůrčím činem Milošem Spurného je však především jeho zobrazování jihomoravské krajiny polní. Krajiny měkce zvlněné, téměř beze stromů, právě té, kterou Jan Herben označil jako kraj beze stínu. Fotografové zpravidla čekají na světlo. Chce se mi říci, že se Miloš Spurný lišil od ostatních také tím, že čekal na stíny. Dovedl si je vytoužit dokonce i v Herbenově kraji beze stínu. A zvítězil.

K tomu, aby výtvarně dokumentoval pravdu krajiny, dokázal mezi černou a bílou rozehrát širokou škálu obnažujících odstínů. Dokázal, že žádná krajina není pouze černá či pouze bílá. Černé nebo bílé v ní však může být dílo člověka.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu