VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Je zajímavé sledovat vztah mezi památkami vytvořenými člověkem a význačnými přírodními fenomény. Zejména ve vztahu ke snahám o zachování a ochranu obojího. A to ať již ochranu faktickou (tu méně), nebo organizační, často spíše lidskou (tu více). Toto číslo Veroniky je věnováno především lidským památkám v krajině, ale není možná na škodu se zamyslet nad evolucí vztahu památek a přírody. Vždyť proč právě časopis ochránců přírody by se měl věnovat památkám lidským?

Ochrana přírody ovšem začala v 19. století skutečně jako ochrana „přírodních památek“ - tedy něčeho krásného a dosud z minulosti zachovaného. Nejprve k tomu u nás patřil zbytek Žofínského pralesa, pak přibyl i Boubínský prales a pak postupně další a další rezervace. K tomu pak přistoupila i ochrana ohrožených druhů rostlin a živočichů. Stále to však byla konzervace přírodních památek. Za první republiky měl také „ochranu přírody“ na starosti Státní památkový ústav v Praze a dodnes je známé a chválené jméno tehdejšího vrchního konzervátora ochrany přírody Rudolfa Maximoviče. Označení „konzervátor“ ochrany přírody je typické a přežívá vlastně dodnes: samo již kvalifikuje ochránce přírody pouze snahou o zachování či dokonce konzervování stavu určitého místa. Trvalé zvyšování naléhavosti a rozšiřování i jen takto pojaté ochrany přírody vedlo k posílení pozic i v ústavu k tomu pověřeném, který byl přetvořen po roce 1945 na Státní ústav památkové péče a ochrany přírody. I časopis Ochrana přírody byl změněn na časopis Památky a příroda.

Po 2. světové válce však začaly také problémy tzv. ekologické, tedy spjaté se životním prostředím člověka. Životním prostředím člověka je ovšem celá příroda, rozvoj techniky zvyšuje možnosti a stupeň jejího využívání, a tím zvyšuje pozitivní i negativní změny využíváním vyvolané. Ochrana před všemi negativními vlivy je však již kvalitativně odlišná od klasické konzervace v ochraně přírody, otázky spjaté s životním prostředím jsou pro lidstvo životně významné a musí být řešeny zcela jinak. Proto se cesty péče o lidské památky a ochranu přírody (spíše tedy péče o přírodní památky) ve druhé půli 20. století zcela rozešly, což se projevilo i připadnutím pod různá ministerstva. V kontextu se zásadními, naléhavými a finančně náročnými otázkami životního prostředí (ochrana vod, ovzduší, půdy, globální problémy ap.) klasická konzervační ochrana přírody ustupuje poněkud stranou, i když zejména ve velkoplošných chráněných územích mohou hrát její zájmy podstatnou roli. U maloplošných zvláště chráněných území je tomu trochu jinak. Nicméně právě tato maloplošná ZCHÚ přispívají k obrazu běžné krajiny a, módně řečeno, k zachování krajinné biodiverzity. Ale nejen biodiverzity - neméně významně k estetice krajiny a tím i její obyvatelnosti. V tom jsou právě problémy přírodních památek do velké míry identické s problémy památek lidských. Oboje památky mají kromě trvalých tlaků na „využití“ i stejné nepřátele: kaplička v krajině by byla lépe využita jako stánek, ze kterého by se platily obci daně, než vkládat peníze do jejího udržování, kus přírodní rezervace by se vyplatil jako parkoviště, sprejeři umělecky dotvoří boží muka, mlčenlivý mokřad poslouží k nočnímu uložení stavebního odpadu a starých pneumatik. Již tedy kvůli voleným i nevoleným vandalům jsou a musí být ochránci památek lidských i přírodních na jedné lodi.