VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

I když výraz plakát nutně svádí ke slovním hříčkám a variacím s českým slovesem plakati, etymologové nás ujistí, že slovo plakát má svůj původ nikoliv v českém pláči, ale ve francouzském plaque, tj. nalepit. Naučné slovníky nás poučí, že plakát je umělecky a tiskařsky účinné veřejné oznámení, že je to jedna z nejstarších forem reklamy.

Je ale vůbec možné vytvářet reklamu s tematikou ochrany přírody a životního prostředí? Není na naší devastované planetě příhodnější sdružovat plakátovou tvorbu na toto téma s českým pojmem pláč?

Jsou tomu již dvě desítky let, kdy bývalý generální tajemník Organizace spojených národů U Thant na jednom z valných shromáždění této organizace zařadil problematiku životního prostředí před problematiku válek a hladu. Je tomu zhruba 15 let, kdy dva naši přední ochránci přírody - doktor Jan Čeřovský z České republiky a inženýr Ján Pagáč ze Slovenské republiky - přišli s myšlenkou propojit snahy z různých částí světa chránit přírodu a životní porstředí formou mezinárodní výstavy plakátů s touto tematikou. První EKOPLAGÁT se uskutečnil v Považské galerii v Žilině na podzim roku 1978 a byla to první akce tohoto druhu na světě. Od té doby pokračují v Žilině soutěžní přehlídky ekoplakátů pravidelně jako trienále. Z loňského 5. ročníku byl do Brna přivezen skromný výběr zhruba čtvrt stovky děl, které nejvíce zaujaly svým výtvarným pojetím a polygrafickým zpracováním. Jejich společným jmenovatelem je strach. Přitom mnohé z nich přesvědčují o tom, že na ekologických plakátech se dá plakat výtvarně krásně a působivě.

V brněnské kolekci převažovali autoři ze Země vycházejícího slunce - z Japonska. Není to náhodou. Celosvětově jedinečný technický rozvoj této země se samozřejmě odráží i v intenzívních obavách o zachování širokého spektra přírodních zdrojů. „Plná míru, plná krásy!“ by měla být naše planeta. Taková, jak ji představuje ve třech podobách Yoshihiro Monju: jako zemi květů, zemi modrých vod a zemi bělostného sněhu a ledu. Tento plakátový triptych je pro mnohé z nás fotografickým zázrakem a hádankou, mnohým připomíná útulné planetky ze Saint-Exupéryho Malého prince, na kterých by se chtělo žít.

„Zítra je příliš pozdě!“ varuje na svých plakátech Sato Hiroshi. Do krajnosti vyhraněným symbolem jeho strachu a výzvy jsou kovové plastiky ryby a ptáka, svařené ze železného šrotu.

Nervní linkou modeluje ve svých dílech zdánlivě groteskní alegorie planety Země Akiyama Takashi. Jeho čtyřdílný seriál (comics) Srdce Země - Nemoc Země - Sen Země a Unášení Země má ve svém podtextu chmurné obavy o osud naší planety.

Ale nechci unavovat rozborem jednotlivých plakátů a vnucovat své názory. Považuji však za nezbytné alespoň na chvíli se zastavit nad plakátovou tvorbou Friedensreicha Hundertwassera - Rakušana a světoběžníka, všestranného umělce, k jehož dílu jsme mohli v Brně přivonět již před pěti lety na výstavě v Domě umění. Jeho tvorbě se jen sotva můžeme vyhnout při svých návštěvách Vídně. Pro tohoto filozofujícího umělce je symbolem života a smrti spirála. Ale nikoliv - jak se vyznává - spirála přísně geometrická, a tedy sterilní, mrtvá, ale spirála vegetativní, jejíž dráhy probíhají podobně jako meandry přirozeného toku řeky či podle zákonů růstu rostlin. Takto vnímající umělec se nemůže neponořit do problematiky ochrany přírody a životního prostředí, právě tato problematika nutně musí být jedním z leitmotivů jeho tvorby. Není proto divu, že právě Hundertwasser je autorem výtvarně překrásného plakátu s námětem léta diskutované přehrady u Heinburgu. Plakátu, na kterém se můžeme dočíst inspirující a věčně platnou větu: „Svobodná příroda je naše svoboda!“

Nezbývá mi, než si postesknout nad skutečností, že naši tzv. věhlasní výtvarníci, i umělci dalších oborů, se až na výjimky věnovali a věnují ekologické problematice pramálo, zůstává stranou jejich zájmu. Je potěšitelné, že jakýsi předvoj výtvarníků zabývajících se touto prvořadě závažnou problematikou vyrostl právě v Brně, kolem časopisu Veronica. Jsem přesvědčen, že vedle tvorby zahraničních autorů přinejmenším čestně obstojí plakátová tvorba autorů brněnských - lyricky nápaditého a hravého Rosti Pospíšila, přírodovědně přesného Jana Dungela a robustně kreslícího Václava Houfa.

Na začátku jsem uvedl, že plakát je považován za jednu z nejstarších forem reklamy. Reklama je způsob hromadné nabídky zboží, resp. jeho veřejného vychvalování. K tomu, abychom mohli na ekoplakátech životní prostředí vychvalovat, máme daleko několik generací anebo také žádnou. A tak mi nezbývá, než na závěr vyslovit přání, aby už nejbližší generace nemusely spojovat pojem ekoplakát s českým slovesem plakat. Aby tato forma užitého umění byla co nejdříve hromadnou nabídkou životního prostředí, zdravého nejen pro člověka, ale i pro všechny spřátelené i nespřátelené druhy rostlin a živočichů.