Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Na cestě (Rozhovor: Adri van Westerop)


č. 1/1992, str. 12-14

Kdyby

Kdyby v našich řekách tekly čisté vody, v našich lesích rostly zdravé stromy, kdyby nás z času na čas nepřiklápěl neprodyšný zvon inverze, kdyby náš strach z jaderné energie byl jenom teoretický, kdybychom si uměli víc vážit i energie vlastní, nebylo by to do začátku špatné.

Kdyby…

Adri van Westerop,
ekologická poradkyně z Lucemburska, autorka několika knih a aktivní členka mezinárodního ekologického hnutí, začínala s poradenskou činností v zemi, kde se s ní opravdu začíná:

Veronica: Co bys považovala za nejdůležitější, kde bys hledala pevné místo pro vykročení?

Adri: V kontaktu s lidmi. Ten považuji za základní věc. Začala bych tedy s tím, co zajímá je, a také mě - například prací prášky a jejich užití v domácnosti. Téma, kterému se věnujete nejenom u vás, další by přišlo samo…

Veronica: Kdo by byl ten neznámý host, to další, „co by přišlo samo“?

Adri: Ne samo. Na pozvání. Zájem. Proto bych se jako druhý krok snažila navázat dobrý kontakt s novinami, týdeníky, televizí, rozhlasem, formou například pravidelných setkávání, rubrik. Je třeba dát o sobě vědět, nevést monolog, neuzavírat se. Jako třetí krok bych se snažila nalézt kontakt s ostatními zájmovými skupinami, organizacemi, a to nejen ekologickými; s kroužky žen, školami, ale samozřejmě všemi, kteří se o životní prostředí zajímají.

Veronica: Myslíš, že při tomto vzájemném setkávání lze použít nějakou snadnou a všem srozumitelnou „ekologickou“ řeč?

Adri: Nemyslím. Jedna věc je zájem sám. Tam není třeba mnoha slov. Druhá je použití jazyka, metoda, jak s ním pracovat (nikoli zneužívat); je třeba znát klíč: jinou řeč budu volit pro televizní vystoupení, jinou pro novinový článek, jinou pro besedu nebo program s dětmi a jinou třeba pro přednášku budoucím maminkám.

Když už jsme u praní prádla. To své si každý pereme sám. Můžeme říct, že je to jakási malá rodinná ekologie, protože na řetízku této zcela prozaické a každodenní záležitosti je na počátku otázka jak prát, jaké prášky volit, jak šetřit energií (u vás stále ještě velmi lacinou), konečně i prádlo samotné - na konci třeba téměř filozofická otázka, kam až sahá odpovědnost nás, „peroucích“, za spoluvytváření světa.

Veronica: Ekologové jsou často viděni v rolích jakýchsi „hlasatelů konce světa, absolutní katastrofy“. Kde je zdroj tvého optimismu, zdroje důvěry v budoucnost? Nebo cítíš beznaděj?

Adri: To je velmi těžké. Zvlášť v čase, kdy hodně čtu, studuji a jsem zamotaná do informací a do sebe, cítím nablízku cosi jako nihilismus. Co potřebuji, jsou přátelé, diskuse s nimi, a jsou to lidé nejrůznějších profesí.

Vidím, že si kladou stejné otázky jako já a cítím uspokojení, jestliže jim můžu dát odpověď na zcela konkrétní (třeba malé) otázky, třeba právě na ty prací prášky; že se můžeme setkat v bodě, kde se naše poznání a informace doplňují, a je jedno, jestli je to v Lucemburku, v Brně, v Rakousku nebo v Americe!

Veronica: Takže nepovažuješ za zbytečný žádný dialog?

Adri: Ne. Zvlášť otázka je vždycky velmi důležitá. Mezi mnoha starými, staronovými i supernovými informacemi je otázka, i ta sebemenší, vždycky signálem, co je opravdu ve středu dění, co je opravdu ve středu zájmu.

Veronica: Co všechno by měl znát a umět ekologický poradce?

Adri (se směje): No samozřejmě - bez pevné půdy pod nohama se neobejde. Musí být dobře připravený, musí toho hodně znát, včetně jazyků samozřejmě, protože příroda hranice nemá. Nijak to nesouvisí s tituly či vystudováním v tom či onom oboru. Je vždycky skvělé, když se spojí dohromady vědomosti s dobrou motivací a zájmem i radostí být s lidmi, mluvit s nimi…

Veronica: Takže kdybys začínala s ekologickým poradenstvím v Československu…

Adri: Určitě bych počítala mezi základní kroky určení programu, koncepce. Téma pro každý další rok. Letos to třeba můžou být prací prášky, příště ekologický veletrh, jako je pořádáme u nás, krom toho je třeba mít nějaký vedlejší, menší projekt, například školní program. Rozhodně je důležité rozdělení kompetencí, které souvisí s rozpoznáním vlastních schopností, zájmů každého z poradců, a od samého počátku určení přesného a pravidelného pracovního rytmu poradny. Tato zdánlivě striktní nesvoboda umožňuje naopak věnovat se věcem svobodněji, volněji a veseleji, s větším zaujetím - to je zkušenost. A vůbec všechny věci je třeba neustále ověřovat. Zkušenosti jsou k nezaplacení.

Veronica: Mimochodem - jak je hodnocena práce ekologického poradce v tak bohaté zemi, jako je Lucembursko?

Adri: Lucemburští ekologičtí poradci mají akademické vzdělání, pracujeme jako nevládní nezisková organizace. Samozřejmě - v podnikatelské sféře bychom byli placeni lépe, ale tak otázka nestojí. Naše práce je ohodnocena dobře. Chci ale zdůraznit, že snad vůbec nejdůležitější je a bude hodnocení časem. K tomu, abychom mohli mít nějakou budoucnost, si musíme dělat starosti s dneškem.

Veronica: Myslíš si, že je ekologické hnutí v politickém spektru (zvlášť západních zemí) nalevo?

Adri: To je velmi relativní. Ale může to tak být. V Lucembursku je například velmi mnoho Portugalců. Jistě ne všichni jsou bohatí. A je nejspíš normální, jestliže spojují své přesvědčení, svou představu o vlastním místě na zemi, s neznečištěným místem - i ve smyslu politickém, s ekologií.

Veronica: Přesněji?

Adri: Drancování pralesů, nemorální plýtvání přírodním bohatstvím, stejně jako nemorální vydírání komerčními reklamami (toho začínáte být ostatně taky svědky) je známka etického kódu země či společnosti. Na besedě o pracích prášcích padl termín „ekologický kolonialismus“ v souvislosti se skutečností, že západní výrobci k vám bezostyšně vyvážejí v krásně zabalených reklamách jedy, které by si doma nemohli dovolit prodávat!

Veronica: Vraťme se v té souvislosti k Ekologické poradně. Kdybys tedy začínala právě tady…

Adri: Není a nebude to lehké. Ale shrnuto, když máte na stole program, v poradně pořádek, v hlavě znalosti, cítíte taky zájem a radost z práce a když se po čase - to je nutné - ohlédnete a sečtete „má dáti - dalo se“, budete vidět, jak jste daleko. Bude to vidět. Budete na cestě.

Za rozhovor děkují
Yvonna Gailly, Jiřina Salaquardová

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu