VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Záhon je vytvářen pro člověka - pozorovatele, pro jeho estetické cítění a vkus. Klasické květinové výsadby v našich městech se omezovaly na poměrně chudou druhovou skladbu většinou letniček (aksamitníky, šalvěje zářivé, ledovky, macešky) v pravidelné síti a jasně vymezených tvarech vnitřního i vnějšího členění. Toto schéma v mnoha lidech přetrvává dodnes jako jediné možné. Údržba letničkového záhonu vyžaduje opakovanou okopávku, závlahu, pravidelné hnojení, zaštipování. O přínosu pro přírodní rozmanitost nelze mluvit, jedná se pouze o ozdobu.

Se vzrůstajícím environmentálním uvědoměním přicházejí dosud nezvyklé postupy, jako je mulčování či smíšené kultury. Dobře sestavená kombinace rostlin, kdy jedna střídá a přerůstá druhou, je výhodná v tom, že výsledný pestrý obrazec snadněji schová plevele, odkvetlé rostliny či suché listy. Mulčování nahrazuje dřívější potřebu okopávání a zčásti také zalévání. Nabízejí se i další možnosti, jako je přímý výsev, kde zcela odpadá nutnost napěstování a výsadby rostlin.

Letničkový záhon je samozřejmě nutno každoročně obnovovat a většina používaných druhů je poměrně náročná na kvalitu půdy a dostatek živin. Proto se půda přihnojuje a často také vylepšuje různými zahradnickými substráty. V lepším případě kompostem. Pracnost údržby klasického letničkového záhonu je tedy velice vysoká, různí autoři uvádějí hodnoty mezi 15-25 min/m²/rok. A to je zapotřebí ještě připočítat každoroční založení záhonu. Ještě nákladnější je seskupování dvouletek, cibulovin a letniček, kdy se záhon zakládá v podstatě dvakrát ročně.

Z tohoto pohledu jsou mnohem příznivější trvalky. Klasické perenové rabato má životnost asi sedm let, trvalkové výsadby s vyšším stupněm autoregulace či podrostové výsadby deset i více let. Nádherné, klasicky pojaté rabato, jaké známe z Anglie, se bude v nárocích blížit letničkovým záhonům. Je třeba vysoké péče, aby se záhon udržel v dobrém stavu a byl stále krásný. Na druhém pólu, co se nároků na údržbu týče, jsou květnatá luční či stepní společenstva nebo zplanělé druhy v trávníku. Stačí je jednou či dvakrát ročně posekat a shrabat. Nicméně po tomto zásahu nejsou příliš vzhledná, a nenahradí tak nikdy trvalkový záhon. Dobrým kompromisem mohou být trvalkové výsadby založené na přirozených principech a chování rostlin, tzv. autoregulaci. Takové záhony vyžadují jen 2-4 návštěvy (občasné pletí) za rok, zálivka se až na výjimky neprovádí. Nároky tak jsou cca 3-7 min/m²/rok.

Velmi dobře se také hodí místa pod vzrostlými stromy či okraje porostu, kde lze vytvořit pěkné květnaté partie. Nároky na údržbu záhonů se v čase mění. Po 2-3 roky je nutno o rostliny pečovat více, poté je záhon v nejlepším stavu a vyžaduje zásahů výrazně méně. Stárnutí záhonů pak doprovází nutnost dosadeb či úplné obměny, což samozřejmě zvyšuje nároky. Toto období lze ovlivnit vhodným výběrem dlouhověkých trvalek, jako jsou pivoňky, denivky, některé kakosty a stovky dalších (samozřejmě v místech, které danému druhu vyhovují), a životnost tak prodloužit až na desetiletí.

Je dobré si uvědomit, že každý zásah v záhoně vyžaduje kromě přímých nákladů, jako jsou čas pracovníků, spotřeba vody, případně hnojiv, také prostředky na dopravu na místo a zpět, odvoz odpadu, nákup materiálu atd. Při hledání možností úspor energetických (a tedy i ekonomických a ekologických) vstupů do záhonu je klíčové respektovat přirozené vlastnosti rostlin. Základní pravidlo zní přizpůsobit výběr rostlin danému stanovišti, a ne naopak. Pokud rostlině zvolené místo „sedne“, nemá potřebu zálivky, je přirozeně odolná vůči chorobám a škůdcům, dobře se vyvíjí a je často i dlouhověká. Leckdy je nutno oželet naše oblíbené druhy, protože jim prostě dané stanoviště nevyhovuje. Není totiž nevhodný druh, pouze může být nevhodné jeho použití.

Ing. Adam Baroš (1980) se ve Výzkumném ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví v Průhonicích zabývá novými způsoby zakládání a údržby záhonů a použitím bylin, zejména trvalek ve městech, baros(zavináč)vukoz.cz