VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Historie vzniku a jedinečnost bělokarpatských luk, jejichž největší část leží v JZ části pohoří na území okresu Hodonín, je botanické i ochranářské veřejnosti známa. Připomeňme jen jejich osud v tomto století. Od 20. let začaly být louky přihnojovány, což mělo za následek pokles druhové diverzity a ústup orchidejí. Postupem času hnojení dosáhlo takové intenzity, že se stovky hektarů květnatých luk změnily na monotónní porosty několika druhů kulturních travin. Zvláště po válce pak nastal útok i na louky samotné. Byly rozorány všechny bělokarpatské stepi (na teplých předhůřích), v rámci nadlepšování výnosů padlo za oběť každému zemědělskému podniku hospodařícímu v tomto území na dalších sto hektarů. Travnaté porosty na prudších svazích a uvnitř lesa, které jsou pro těžkou techniku nedostupné, zarostly náletem dřevin (převážně hlohu, v chladnějších polohách i habru), který je už místy těžko odlišitelný od lesa. V tomto stavu zastihlo Bílé Karpaty vyhlášené CHKO v roce 1980, a vlastně i vyhlášení řady maloplošných chráněných území v roce 1987. Tehdy začínají také první soustavné biotechnické práce, které se soustředily především na čištění svahů od náletu hlohu v nejvýznamnějších SPR a jejich následné kosení. Tyto zásahy ukázaly překvapivou rychlost obnovy lučních společenstev.

Dnes, na začátku roku 1992, stojí však ochrana přírody v Bílých Karpatech před dalšími, snad ještě závažnějšími problémy. Probíhající (či spíše začínající) transformace zemědělství poprvé začíná ohrožovat i samotnou existenci bělokarpatských luk jako celku. Hospodaření zemědělských podniků v těchto podhorských oblastech bylo vždy ztrátové, proto zde také největší část výměry užívá Státní statek Veselí nad Moravou, který vznikl na troskách neúspěšných JZD, nebo tam, kde družstvo ani nebylo založeno. Prodělečná je i samotná sklizeň sena v chráněných územích, kde je zakázáno hnojení. Navíc se louky nacházejí daleko od zemědělských objektů, čímž velice stoupají náklady na dopravu. Čísla nejsou příliš povzbudivá. Jen za rok 1990 činila ztráta Státního statku při kosení luk 665 000 Kčs, na pastvinách 338 000 Kčs. ZD Hroznová Lhota, které obhospodařuje větší část SPR Čertoryje, zaznamenalo za rok 1991 ztrátu 383 000 Kčs.

K uvedeným skutečnostem se přidružují další. Pro seno dříve přijížděli zájemci z širokého okolí. Dnes, kdy citelně poklesl chov hovězího dobytka, není jeho potřeba už tak velká. Intenzívní chov ovcí však vede k devastaci luk. Vzhledem k mnohamilionové ztrátě v celkovém hospodaření je pak logický i názor, který na Státním statku zazněl už loni: Nebudeme už louky kosit. Vrátíme je původním majitelům, ať se o ně starají sami. A výměra? Jen na okrese Hodonín 800 ha v státních přírodních rezervacích, 1200 ha v jejich ochranných pásmech a dalších několik set hektarů v I. zóně, která je často daleko cennější než porosty na území SPR! Vraťme se ale k původním vlastníkům. Není snad návrat do soukromých rukou zárukou zachování unikátního bohatství bělokarpatských luk? Sotva. Úzké, několikametrové proužky, dlouhé často i přes kilometr, budou jen těžko hledat tisíce svých bývalých majitelů. Mnohde nejsou ani známi, mnohde se děti po smrti rodičů rozprchly po světě. A ani ti staří už nemají příliš velký zájem. Snad ještě tak o louky za humny nebo o dřevo starých dubů, které na nich rostou. Když však člověk poslouchá jejich rozhovory o tom, zda se bude na navrácených pozemcích dařit lépe bramborám nebo řepě, zůstává na rozpacích, která forma vlastnictví je vlastně lepší. Jak tedy dál?

Jak dlouho vydrží louky bez kosení? Klimatické podmínky umožňují rychlou expanzi dřevin. Bezkolenec, jedna z vůdčích trav, produkuje množství stařiny, která přispívá k potlačení bylinného patra a zamokření půdy. Bude mít státní ochrana přírody peníze na to, aby se o louky starala sama? Koupí si ministerstvo životního prostředí státní přírodní rezervace? To by bylo jen částečné řešení. Pak je tu ještě možnost dotací z ministerstva zemědělství nebo už několikrát prosazovaný ekostatek.

Starosti má ale státní ochrana přírody i s managementem už vyčištěných ploch. Pro obtížnost terénu se porosty dají kosit jen ruční sekačkou nebo kosou (na horský traktor zatím nejsou peníze). Rok od roku jich však přibývá. Ochranáři si tak vlastně v posledních letech svojí aktivitou stále přidělávají práci, o které nevědí, jestli ji stihnou. Navíc je v některých zvláště příkrých územích po odstranění dřevin pravděpodobnost sesuvů, na flyši tak častých. Na druhé misce vah je rychlá obnova původních společenstev, ve kterých se objevuje řada vzácných druhů rostlin (i orchidejí), které na volných plochách, většinou zasažených hnojením, už vymizely. Jak tedy pokračovat v záchraně genofondu?

A do třetice ještě jedna starost. Stejně jako v celé republice, jsou i zde duby, vytvářející parkový charakter luk, silně napadeny tracheomykózou. Postupně odumírají a jejich vybělené kostry signalizují postup choroby. Dnes je sice na loukách mnohem více stromů než např. ještě před válkou, nemusí to však dlouho trvat a originální krajinný ráz bude vážně ohrožen. Jak těžit odumřelé a napadené duby, aby nebylo ohroženo kosení? A jaké dřeviny zvolit k dosadbě?

To bylo ve stručnosti shrnutí problémů, které je třeba v Bílých Karpatech v nejbližší době řešit. Abychom však nezůstali jen u negativních jevů a nepřišli tak k vytvoření skeptické nálady, uveďme i změny k lepšímu. Dochází konečně ke změně postoje zemědělských oranizací, i když spíše pod tlakem ekonomických podmínek než ekologickou výchovou. Pro vysoké finanční náklady bylo na minimum omezeno hnojení, které dříve představovalo vážnou hrozbu. Někde dokonce začali i se zalučňováním rozoraných ploch. Jsou akceptovány ochranné podmínky I. zóny, která zatím nemá legislativní podklad. Změnil se také přístup k pracovníkům státní ochrany přírody, kteří se snad konečně stali rovnocennými partnery.

Na závěr je však třeba připomenout, že teď nejde „jen“ o záchranu bělokarpatských orchidejových luk, ale o osud celé krajiny i s jejím osídlením. Jde o budoucnost svérázné části Slovácka, jakou bezesporu Horňácko se svým výjimečně zachovalým folklórem a lidovou architekturou představuje. O současném neradostném stavu zemědělství bylo v tomto článku napsáno dost, jiné pracovní příležitosti zde téměř chybějí. Bez lidí se však neobejde ani krajina, která před staletími jejich působením vznikla. Ani otázka dalšího rozvoje rekreace, která by snad mohla do území přinést peníze i práci, není vyřešena. Záleží na nás všech, jak při řešení tohoto problému uspějeme. Zatím je vše otevřeno a louky na úbočích táhlých kopců se brzy probudí ze zimního spánku.