VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Osm z deseti českých zahrádkářů prý na zahradě pěstuje pouze stromy, květiny a trávník. Co by mohlo tento trend vrátit zpět k samozásobitelství?

Jestliže dnes obchodní řetězce nabízejí nepřeberné množství zeleniny, tak zahrádkář si pěstuje jen to, co potřebuje pro sebe. A to není samozásobitelství, to je oživení kuchyně. Třeba já si pěstuji jahody. Ty si nemohu koupit podle svých představ, chuťově jsou lepší jahody vypěstované na vlastní zahradě, stejně tak paprika, okurky salátovky, nakládačky, …

Pohybuji se mezi zahrádkářskými špičkami, a to jsou opravdu fajnšmekři orientovaní na kvalitní zeleninu a ovoce. Jablíčka, která přinesou na jednání naší pěstitelské komise - to bych vám přál, radost se na to podívat.

Jde ale ještě o něco. Chodím do zahrádkové osady v Sezimově Ústí a mám radost, že tam prarodiče pěstují hrášek pro své vnuky, vnučky, ale co je podstatné, na zahrádce se starší generace setkává s mladší, děcka, synové i dcery, získávají poměr k zahrádce. Situace se mění, v Německu si lidé zase kupují zahrádky a chtějí je. Dům a u něj zahrádka s květinami. To je obraz toho, že člověk a příroda k sobě patří. Je na co navázat, je to obrovská tradice.

Většina zahrádkářů se v ochraně rostlin uchyluje k chemickým prostředkům. Snažíte se o osvětu v oblasti přípravků šetrných k přírodě? Nabízíte zahrádkářům biologické alternativy?

Svůj profesní život jsem prožil jako zaměstnanec Státní rostlinolékařské správy. Osobně používám chemické prostředky minimálně, protože vím, že jsou postaveny ne na účinnosti, ale aby to bylo včas. Chemické prostředky používané v ochraně rostlin nejsou léky, ale prevence. Tento princip si řada lidí neuvědomuje. Oni přijdou do obchodu, když už nějakou nemoc mají. Já jsem dost rezervovaný i vůči biopřípravkům, v poslední době je to komerční záležitost.

Teď se pěstují moderní odrůdy, které prakticky ošetřovat nemusíte. Rez hrušňová, to býval obrovský problém, teď už jsou odrůdy, které tu rez nemají. Základem tedy je pěstovat druhy, které netrpí těmito neduhy - jsou odolné.

Co by sami zahrádkáři uvítali? Co potřebují, co si přejí?

Já jsem se stal zahrádkářem v roce 1980, kdy městský úřad Sezimovo Ústí zahrádkářům s velkou pompou, dokonce za účasti zemědělského tajemníka OV KSČ, předával do tzv. bezplatného užívání plochy, které město nepotřebovalo. Zahrádkáři je zrekultivovali, oplotili. A přišel rok 1996 a to samé město, aniž by nám dalo vědět, to dalo státu. A stát má danost takovou, že půda se zahrádkovým oganizacím neprodává, jedině do soukromých rukou.

Zahrádkáři si přejí uvolnit prodej půdy Českému zahrádkářskému svazu, nebo umožnit, aby byl prostředníkem, aby byl vyřešen problém společného užívání nezbytného zázemí. Nevím, proč stát na tom tak trvá. On to kdysi jeden politik použil, že by zahrádkáři vytunelovali státní půdu. Snad se ta situace změní, protože to jsou plochy, které nikdo nevyužívá.

Bylo mi až stydno, že původní vlastníci prodali půdu spekulantovi, který přišel na jednání naší výborové schůze a řekl, „to je můj majetek“. V určitých zajímavých lokalitách, třeba u řeky Lužnice, to spekulanti koupí a čekají. Právníci v tom nepomůžou, rozhodující roli by v tom měl sehrát slušný parlament.

Rozhovor připravily 
Dana Zajoncová a Magdaléna Křížová