VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Krajinu mého srdce znám z vlaku. Sedím na dvou židlích - bydlím a pracuji v Brně, zahradu mám v Orlové, tedy vlastně už ani ne na Moravě, ale v těšínském Slezsku. A tak se železniční tratě č. 270 a 300 Bohumín-Brno a jejich okolí staly mou oblíbenou krajinou. „Pohled z rychlíku“ může být vyjádřením povrchní neznalosti, já se však rozhlížím z železničního vagonu už čtvrt století, od počátku svých studií na Vysoké škole zemědělské. Dost dlouhá doba na to, abych si všímal proměn krajiny nejen v ročních obdobích.

Vlak vyjíždí ze slezského Bohumína. Smutné město, postavené na mokřinách, kde při deštích prosakuje voda stěnami podchodu nádraží, střídá pohled na rozlehlé rákosiny, za kterými jen tuším Heřmanický rybník. Z dolů se tam stále vypouštějí slané vody, to ale nevadí ptákům, pro jejichž ochranu je vyhlášen jako ptačí oblast. Dříve nad rybníkem pomalu rostl vrch centrálního odvalu hlušiny z ostravských dolů. Patnáct let po ukončení těžby jeho svahy pokryla zeleň bříz a javorů. Těch je mi líto, jejich krátký život ukončila potřeba stavebního materiálu pro náspy dálnice do Polska, k čemuž se hlušina hodí výborně. Zůstal jiný kopec navršený lidmi - obrovská hromada odpadků z bytů celé Ostravy. Jako podivná sopka vyrostla před mýma očima z náplavů Odry, místo kouře vulkánu se několik let nad ní vznášela hejna racků. Rekultivace ji pak změnila v tabulovou horu s parkovou úpravou. Před pár lety se probudila a valí svou páchnoucí lávu směrem k posledním domům kolonie v Hrušově, které ještě zbyly po velké povodni v roce 1997. Tuhle záplavu už nepřečkají.

Řeka Ostravice, jsme na Moravě. Ostravské hlavní nádraží a další vzpomínka na povodeň. Velké vodě se asi železnice zalíbila, lidé se projížděli na loďce mezi nástupišti, ostatně mezi kolejemi nádraží v Bohumíně tehdy vytahovali podběrákem ryby. Za nádražím fascinující pohled na třináct let se rozpadající budovy rafinerie minerálních olejů. Stromy vyrůstají ze střech a zdí ve výšce deseti metrů, každý měsíc je o nějakou zeď méně a o pár stromů více. Václav Cílek tomu říká „florální piercing“, v Ostravě je vidět často, ale jen zde si ho vychutnají cestující v mezinárodních rychlících.

Odra, Svinov - ve srovnání s ostravskými postindustriálními krajinnými dramaty začíná nuda rybníků a luk Poodří. A přece i tam se hodně změnilo. Kde byla před dvaceti lety pole pšenice, jsou dnes většinou louky, na kterých se procházejí čápi. Vzpomínám na setkání se zemědělci před patnácti lety, jak se bránili zatravňování. Dotace tehdy zvítězily, ochrana přírody asi také. V říjnu při pohledu na nikomu nepotřebné hnijící balíky sena ale znovu přemýšlím, kdo vlastně vyhrál.

Za Poodřím Moravská brána a hrady. Dříve neviditelné rozvaliny Starého Jičína, tyčícího se na nově odlesněném kopci. A Helfštýn, kde je tomu přesně naopak. Mladý student kdysi pozoroval holé zdi zříceniny, nad kterými se postupně objevovaly rekonstruované střechy. Dnes je už jen vytuším za zvyšující se hradbou lesního porostu.

Suchdol nad Odrou - začínají pole, která budu sledovat až do Brna. U Prosenic rychlík prosviští kolem chmelnic. Mám je rád, je to vzpomínka na chmelovou brigádu zpřístupňující maturantovi dříve zapovězená tajemství. A chmel je až exotická rostlina, krásně voní a obdivuhodně rychle roste. Chmelnice zůstaly, ale jinak už na polích tytéž plodiny nerostou, doba se mění. Zmizela cukrová řepa, pryč je rybízová plantáž u Hranic. Přibyla řepka, za Přerovem také rádi pěstují mák a slunečnici. Jen kukuřici je vidět pořád a zvlášť na svazích. Po deštích zůstávají náplavy bahna u trati a na silnicích, divím se, že za ty roky na polích ještě zbývá nějaká půda. Asi ji nepotřebujeme, jinak by na polích nemohlo růst ještě něco jiného - velké bílé přízemní haly. Jedna u Hranic na Moravě, bylo kolem ní hodně povyku, je dnes, tuším, prázdná. Další rostou až před Brnem. Je to zvláštní, moc se těm stavbám u železnice nedaří, mnohem více jim svědčí půda u dálnic.

Za Přerovem, v polovině cesty vlak opouští moderní železniční koridor a jede jen po jedné koleji, trať se také mnohem více přibližuje lidským obydlím. Pomalá jízda na vyvýšeném náspu, nad dvorky a zahradami je opravdu rozkoš pro zvědavého pozorovatele. Krátce po roce 1990 ukrojily část družstevních polí přibývající záhumenky s dlouhými řadami česneku a brambor, občas s novou výsadbou jabloní a meruněk. Jak rychle se objevily, stejně kvapem jich v minulých pěti letech ubylo. Buď zarostly travou a úrodu z mladých stromů nikdo nesklízí, nebo opět splynuly s velkými poli - jako v Ivanovicích na Hané. Ještěže ten nejkrásnější česnek v Měrovicích nad Hanou zůstal. Stejně se změnily i zahrady. Kde dříve rostla na každém kousku plochy zelenina a vojtěška pro králíky, je teď často trávník. V oblibě zůstávají rajčata, nově na spirálovitých oporách, jahody a novinka posledních let, dýně. Stabilně dobře se vede květáku, brokolici, okurkám. Ohroženým druhem se naopak stává mrkev, zelí, kedluben. Výborně se však daří bazénům. Když už si je postavili, tak se tam snad vesničané i koupou. Chci tomu věřit, ale ještě jsem v nich vlastně žádné lidi neviděl.

Zdá se také, že se na jižní Moravě mění fauna. Psů je stále hodně, ale králíky a kozy či ovce téměř nevidět. V Němčicích a Vyškově smutně vzpomínám na kdákání a kejhání drůbeže, které se ozývalo z blízkých výstav drobných chovatelů. Přibylo ovšem koní, už nemusí pracovat, ale pasou se radostně mezi stodolami a bazény. Těsně před Vyškovem zahlédnu v lese dinosaury, v létě jsou skryti za listy stromů, ale jindy jsou vidět skvěle.

Za Vyškovem se už deset let nikdy nezapomenu podívat na ves Drnovice a nenápadný vrch Chocholík. Nedaleko od něj leží dvě nevelké vodní tůně, které však svým symbolickým významem v mých očích dosahují významu Bajkalského jezera. Spolek aktivistů Drnka je revitalizoval a od té doby k nim směřují kroky řady místních i přespolních, studentů i hostů ze zahraničí, a to nejen při slavném jarním putování „k bažině“. Neznalý cestující si však většinou povšimne až malebného pohledu na kostel sv. Martina na Liliové hoře v Lulči.

Blížíme se k Brnu. Řadu let vlak jezdíval přes Chrlice, ale pak změnil trasu a v Holubicích odbočí na kratší trasu přes Šlapanice. Za celou dosud absolvovanou cestu jsem neviděl tak poutavý výhled široko do krajiny jako zde. Na severu svahy Drahanské vrchoviny, v dálce vysílač na Hádech a panelové domy v Líšni, na jihu lze zahlédnout Pálavu. Tuto trasu mám však rád hlavně pro ten podivný pocit průjezdu slavkovským bojištěm - vpravo Napoleonovo stanoviště na Žuráni, vlevo Pracký kopec s Mohylou míru.

Než vlak naposledy zastaví, projede kolem zahrádkářských kolonií. Stovky zahrádek podél Svitavy a v podivném území sevřeném tratí a seřazovacími kolejemi. Jedna z osad zanikla před třemi lety, nahradila ji divočina, ze které ční zbývající ovocné stromy a kde v noci planou ohně bezdomovců u posledních zbylých chatek.

Brno, konečná - největší a nejmilejší vesnice, kterou znám. Už se těším na cestu opačným směrem, krajinou mého srdce.

Ing. Zbyněk Ulčák, Ph.D., (1966) - vedoucí katedry environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, přednáší o hospodaření v krajině, ulcak(zavináč)fss.muni.cz