Čtení na tyto dny

Na dlani

Javorový list
přikryl město dlaní
a obrátil dlaň do všech koutů

Listem rozsvěcené světlo
puká brázdami smogových ulic
líhnoucími karburátory

V listu je vzkaz
abychom kmenům podali ruce

List nese varování
že nad kameny vyrvanými v lomech
jsou plíce města zaprášené

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Biodiverzita a staří hospodáři


Václav Štěpánek, č. 5/2010, str. 14

Na internetové Wikipedii jsem se dočetl, že biodiverzitou se myslí biologická rozmanitost přírody daná množstvím existujících různých živých organismů. Dále tam stojí, že z ekologického hlediska platí, že čím větší je biodiverzita ekosystému, tím lépe daný ekosystém odolává změnám, a také, že biodiverzita přírody se bohužel stále poměrně rychle snižuje. Nikdo ze starých rolníků, kteří ještě hospodařili soukromě a pamatují si naši krajinu před združstevněním a s nimiž jsem v posledních dvaceti letech hovořil o jejich hospodaření a vztahu ke krajině, samozřejmě nevěděl, co je to biodiverzita. Ze své hluboké zkušenosti si však dovedli odvodit onu druhou část definice, a totiž, že čím je biodiverzita pestřejší, tím je ekosystém stabilnější, a také velice přesně pozorovali, že se ta pestrost snižuje, a dokázali popsat, proč to tak je a k čemu to vede. Vycházeli přitom vždy z vlastní zkušenosti. Např. Jakub Šarman, který se narodil v roce 1915 na gruntu ve Vranči (Nový Hrozenkov, okr. Vsetín), vyprávěl: „Když jsme se zmohli, ve 30. letech, mívali jsme i dvanáct kusů hovězího dobytka a začali jsme používat umělá hnojiva - zejména Thomasovu strusku. Pole jsme měli také na jedné ráztoce, z jedné i z druhé strany tekl potok. A tam bylo raků… Během deseti let však nezůstal jediný… A tehdy jsme začali chápat - jestli to má vliv na raka, jistě to nebude bez účinku na člověka a na celou krajinu. A tak jsme s hnojivy přestali a dál používali jenom hnůj…“

Chránit - nevědomky - biodiverzitu velel rolníkům děděný citový vztah k půdě, z něhož vycházela celá filozofie jejich hospodaření. Komínský (Brno) sedlák Bohumil Kristen (*1911) hovořil o tom, že před válkou „strojama jakživ nejezdili do pole. Otec vždy raději nechal posíct sekáče. Říkal, ať prý si něco vydělají, ale také, že se pola neujezdí. Půda je totiž těsto a to, když stlačíte, tak nevykyne!“

Pamětníci mají stále před očima zemědělskou krajinu, kterou dnes připomínají pouze nemnohé záhumenkové tratě a částečně snad i vzhled některých starých viničních poloh: v jedné trati byly vedle sebe na charakteristických pásech polí pěstovány různé plodiny, pole i tratě oddělovala hustá síť mezí a polních cest. To vše tvořilo i v nížinách stabilní, a především pestrý systém, a to i v době vegetačního klidu. Je zajímavé, že ač byla tato zemědělská krajina obhospodařována daleko intenzivněji než ta v současnosti, byla úpravná, a hlavně „biologicky rozmanitá“: „Cestú do pola na mezích prepelaly křepelky,“ vzpomínal Pavel Bíza (*1921) z Mutěnic (okr. Hodonín), neboť bylo „daleko více ptáků, koroptví, zajíců i králíků“. Přitom, jak připomíná Růžena Sasínková ze Starého Poddvorova (*1919), „všechna pola byla dřív obdělaná, dnes to tak není. Lidé to měli pěkně pokopané a snažili se, aby to bylo také pěkné!“ Častým motivem vzpomínek starých hospodářů je v souvislosti s touto pestrou leč intenzivně obhospodařovanou krajinou pozoruhodný fakt rolnické soutěživosti: „Snažili sa kdo s koho, aby to své měli pěkné, všechno, celý katastr, byl po zahradnicku obdělaný,“ (Pavel Bíza), či dokonce „když jeli s kravama, vzájemně se štychovali, kdo bude mít svoje lepší okopané!“ (Magdalena Veverková z Čejkovic, okr. Hodonín, *1908), neboť „kdyby měl člověk úhor, byla by to ostuda“ (P. Bíza).

Zásadní zlom, pokud jde o biologickou rozmanitost krajiny, přinášejí teprve 70. léta 20. století, kdy dochází k tzv. intenzifikaci zemědělství: ve všech příhodných místech vznikají mnohasethektarové lány, které pohlcují vše, co jim stojí v cestě - zbytky rozptýlené zeleně, háje, kamenné výběhy, cesty. Uskutečňují se rozsáhlé meliorace, v jejichž důsledku přicházejí nížiny o zbytky svých luk a přirozeně meandrujících vodních toků. Absence soukromého chovu dobytka se projevila v zaplevelení dříve kosených travnatých ploch, vše, na čem družstva neměla zájem, pustlo.

Na tomto stavu se nic nezměnilo ani v posledním dvacetiletí. Současná zemědělská krajina je tedy paradoxně méně intenzivně obhospodařovaná než vzpomínková krajina starých hospodářů, nicméně také s mnohem menší biodiverzitou. Chybí jí dřívější pečlivý hospodář. Okraje luk, polí a vodních toků nejsou koseny a zarůstají novými invazními druhy, meze podél cest, porostlé lebedou a kopřivami, ztratily nedostatkem péče svou biologickou pestrost. A hospodáře, kteří by se za takovouto krajinu styděli, odválo čtyřicetiletí komunismu. Právě ta neúpravnost a nedostatek péče starým hospodářům vadí nejvíce: „Příkopy, meze, to utrpělo… Vždycky si to vysíkali ti, u čího pozemku to bylo, nebo si to zaplatili ti, co pozemky neměli. Dnes se na to nedá dívat…“ (Antonín Rylka z Čejče, okr. Hodonín, *1932). Lakonicky tuto situaci shrnují slova Bohumila Kristena: „Kdepak kdy dostávali zemědělci dotace. Tenkrát však také byla každá mez i vše vysečeno. To byla největší chyba, že zlikvidovali (soukromé) zemědělce, protože ti dělávali práci od rána do večera, jestli ji měli zaplacenou, nebo ne. Když se dnes na tu krajinu kolem sebe dívám, to je katastrofa.“


PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D., (1959) - Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, zabývá se mj. historickým vývojem krajiny a zemědělského hospodaření, v.stepanek(zavináč)interier.com

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu