Čtení na tyto dny

Král smrků

(Smrk ztepilý
Stáří 180 let
Výška 38 m
Obvod 402 cm)

Prší
Přítmí pravěkého lesa
Ticho kapradin a trav
a kapající vody

Posvátná úzkost
slovanského obětiště

Zpovzdálí
hluk dětské
školní křížové výpravy

Směrovka: Král smrků 300 m

Zpáteční cestou
sbírám papírky
od žvýkaček a bonbonů
zn. Velim

(Jaroslav Kvasnica
Mariánské lázně 1987) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Jak jsem potkal paní B.


Jan Lacina, č. 5/2010, str. 15

Téma fejetonu pro mne (trochu zlomyslně) už zjara vymyslel garant tohoto čísla Mojmír Vlašín. Přiznám se, že jsem pak až do babího léta urputně přemýšlel, zda se dá biodiverzita vůbec potkat. Všeobecně známý ekologický pojem jsem si musel účelově personifikovat. Teprve pak jsem dospěl k představě, že s Biodiverzitou se snad dá setkat jako s tou krásnou paní v bohatě květovaných šatech, jak ji ve svém slavném obraze Primavera namaloval italský renesanční malíř Sandro Botticelli.

Na rozdíl od Primavery však paní Biodiverzita nevydrží jen v jedněch šatech. Musí je střídat nejen podle ročních období, ale především podle míst (odborně stanovišť, biotopů), na která vstoupila. A kromě příslušných květin musí její šat zdobit i příslušný hmyz a jiní bezobratlí, ptáci, houby i savci, ba dokonce i obojživelníci a plazi, které má Mojmír Vlašín obzvláště rád.

Uvědomuji si, že jsem Biodiverzitu potkal mnohokrát na rozmanitých místech. Poprvé asi na Kolbábce, dějišti dětských her při okraji rodného města. Na květnaté stráni pod borovým lesem Klucaninou jsme nevědomky hřešili, když jsme pod čepici chytali hnědásky i modrásky a vřetenušky a z nepatrných nor stéblem vytahovali cvrčky. Při drhnutí lat různých trav, jejichž jména jsme ovšem ještě neznali, zkoušeli jsme hádat, zda stvoříme kohoutka nebo slepičku. A hned nato jsme váleli sudy ve voňavé mateřídoušce směrem k čekankám podél cesty, na které se třpytily šupinky slídy ze zdejších svorů. Běhali tam nedostižní brouci svižníci.

Úplně jiné druhové bohatství jsem - rovněž už v raném dětství - vnímal u babičky na Vysočině. Ve vyšší nadmořské výšce, v drsnějším podnebí, tam pramenily ve smrkových lesích i v loukách nesčetné potůčky. Paní Biodiverzita byla oděna do polštářů mechu ploníku i rašeliníku, do různých ostřic, promísených bělostnými květy tolije, místy nad masožravou rosnatkou. Mohutné zelené kobylky soupeřily se sršni, z blízkých vřesovišť se ozývaly křepelky. Omšelým kamenicím slušely pentle zmijí. A na sklonku léta tam řeřavěly jeřabiny, přichystané pro zimní hejna hladových kvíčal.

S přibývajícími léty jsem se naučil, že šaty paní Biodiverzity jsou diferencovány podle několika vegetačních stupňů a trofických i hydrických řad, navíc kombinovaně s nesčetnými geografickými variantami. To mi však nebránilo, abych i nadále vnímal druhové bohatství skrze jeho krásu, tedy prostřednictvím tvarů, barev, zvuků i vůní. Kolibříci kolem květů ibišků a plumérií na Kubě mě uchvátili stejně jako kovově lesklé mandelinky tolitové v lesostepi téměř rodné Květnice.

Poznal jsem, že paní Biodiverzita dokáže být i zlomyslná. V sibiřské tajze nechala burunduky házet z vysokých korun limb těžké šišky na mou hlavu. V bažinách severovýchodního Polska vyslala říjícího losa, aby mě vyštval do koruny břízy. I za to jsem jí byl ovšem vděčen.

Přesto jsem se na ní nejednou provinil. To když jsem například v pohoří Chamar Daban jižně od Bajkalu ukradl v lavinové dráze semenáček jedle sibiřské a přesadil ho do Tišnovské kotliny. Pravidelné laviny jsem tu ovšem nedokázal zařídit a jedlička místo do šířky zamířila do výšin. Kolikrát jsem s ní chtěl odletět zpátky! Dřív, než se to podařilo, uschla.

Přece jen častěji se však snažím paní Biodiverzitě pomáhat. Především tehdy, když začínají být její šaty ušpiněné druhy, utlačujícími ty ostatní. Postmoderním krajinovědcům by se asi příliš nelíbilo, že naše rodina chodí do přírody se srpem a zahradními nůžkami, případně i s pilkou, aby i mimo rezervace zachraňovala před útlakem nejen hořce a tolije, ale třeba i obyčejný vřes. Neboť právě ty donedávna nejobyčejnější všednodenní šaty paní Biodiverzity vybledly natolik, že se jejich barevná a vonná místa stala vzácností. Pro mne nepostradatelnou.

Jan Lacina

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu