Čtení na tyto dny

Na dlani

Javorový list
přikryl město dlaní
a obrátil dlaň do všech koutů

Listem rozsvěcené světlo
puká brázdami smogových ulic
líhnoucími karburátory

V listu je vzkaz
abychom kmenům podali ruce

List nese varování
že nad kameny vyrvanými v lomech
jsou plíce města zaprášené

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Zkáza hořcové louky


Ludvík Kundera, č. 3/1989, str. 26

Když byly naše děti ještě malé, našli jsme si nad Kunštátem místo, které raději nebudu přesně popisovat: žárlivě si je střežíme. Velice staří lidé říkávali těm končinám pěkně obecně Na vrších, hned vedle se říká(valo) V lóčkách a jen o kousíček dál věru mnohovýznamně: U svobodnýho. Ale třeba je to jinak. „Naše místo“ je svažitá louka, loučka a stačí na ni vkročit a udělat deset kroků a neuvidíte nikde ani stopu rušivé civilizace - žádnou chatu, žádnou rozhlednu, žádné telegrafní tyče, žádná sila, žádné hrady kravínů, nic takového. Pohled na Rozseč, ostatně hezký, kryjí vysoké modříny, smrky a buky, triangulační bod za zády dávno rozmetaly podzimní vichry.

Ostrov ticha, bezobsažného někdy, ale hladivého, zátoka slastného spočinutí i kout meditace, jak kdy. Zmínka o dětech padla v prvé větě této elegie proto, že jsme se na tuto louku uchylovali, když byly příliš hlučné, neřku-li divé, a nervy nám začaly nebezpečně drnčet. Za těchto krásných útěků jsme tam vždy koncem srpna a počátkem září začali objevovat neobvyklé modré květy, v nichž jsme bez ptaní rozpoznali hořce a ihned jsme zaplesali: v halasovském teritoriu květina, jejíž jméno čteme v názvu čtvrté básníkovy sbírky! Malířka Toyen ji dokonce nakreslila na titulní stránku jejího prvého vydání. Nebyl a není sice každý rok rokem hořcovým, ale hořců tam kvetlo stále víc, rozmáhaly a rozmohly se, někdy se celé plošky přímo zamodraly a na vzácných místech, která neprozradím, dokonce přecházely do světlefialové, málem bílé. Nevím, třeba je to nějaká anomálie, ale nám ty světlé hořce připadaly jako malý zázrak v modré záplavě, jako připomenutí neuniformní palety přírody.

Začali jsme tomu místu říkat Hořcová louka a vodil! jsme tam jen nejvybranější hrstku návštěvníků: důvěrné přátele a znalce a překladatele Halasova díla. Hořcová prémie! Pak se nám jednoho dne dostalo poučení, že to není ten pravý vysokohorský hořec, nýbrž vlastně hořeček, nadto brvitý. Proč ne? Mazlivá zdrobnělina plyne z podstaty jazyka (co se jen překladatelé Já se tam vrátím namořili s těmi deminutivy, aby nevyzněla titěrně!), neobvyklý přídomek zní spíš básnivě než jako „bot., zool.“. Napsal jsem o našem záhřmotí dokonce báseň. Tu je:

Trvalý nález: Hořcová louka

Nevidět odtud žádný dům
ani jedinou telegrafní tyč
Nekosí se tu:
strojům je svah
- naštěstí! -
příliš příkrý

Vápnité tepny neslyšně pracují
Jen srnec naslouchá té permonické
práci
jen zajíce někdy vyplaší
a sojka ji avizuje zvolna
padajícím pírkem

Neboť to vše
je jen příprava
každoročně vyhlížené záplavy
kdy závan medu mizí
svízel je náhle vyvátá vzpomínka
a vstupujeme
do království jediné barvy

Potom konečně
naléhavá modř se příčí
žluti našich rozjímání

Jenže není - jak známo - radosti bez žalu… Loni kdosi přiběhl, prý: Hořcovou louku zorali a zasadili tam řepku! Zanaříkali jsme, co jiného zbývá, lhostejnost vládne, krutost je nedozírná. Tu řepku nakonec nikdo nesklidil, to je taky takřka zákonité. Venkov miluje anonymitu, proto jsem ani nepátral, kdo vlastně dal povel k tomuto počinu-zločinu, nevím, jestli spíš idiotskému než cynickému. Kdosi mi šeptl, že to snad bylo určeno jako krmivo pro zvěř. Chvíli jsem žasl nad možností vskutku skvělé absurdnosti: ve jménu pomoci přírodě zničit nádherný kout přírody… Ale myslivci mi to vymluvili, na jejich kontě to není, řepka prý zvěři nejen nechutná, ale přímo jí škodí. Tak jsem to koupil.

Nedávno jsem se na Hořcovou louku opět vypravil, pln obav. Vandalský pokus se po roce zřejmě neopakoval, zpustošenost louky byla však zjevná, milosrdná tráva stačila zacelit zatím jen málo, na hořce, na hořečky brvité si asi nějaký rok počkáme.

„Příroda si snad nějak pomůže.“ Tak zní dnes - ve vědeckém prý věku - to nejoptimističtější rčení…

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu