Čtení na tyto dny

Pohyb

Je také únava
teprve tisíciletého jazyka
(mé řeči)

Je také únava
teprve dvousetletých stromů
(mé ulice)

Louka navečer povadla —

Už dlouho nepršelo
a neozval se cvrček
(má duše)

Auta na vzdálené dálnici
svítí  Třou si
pneumatiky o asfalt

ropný derivát
o ropný derivát
a ropný derivát

je žene

(František Schildberger)

 

Zamyšlení nad reintrodukcí


Zdeněk Veselovský, č. 4/1993, str. 8-11

Dvacáté století, zejména jeho druhou polovinu, můžeme charakterizovat nejen vynikajícími vědeckými a technickými výsledky, ale zároveň jako období, ve kterém činnost člověka změnila tvář naší planety výrazněji, než všechny známé případy vulkanické činnosti. Nemělo by smyslu vypočítávat lavinovité zvětšování počtu lidí na naší Zemi, soustavné ničení mnoha biomů, skleníkový efekt a další. To všechno před nás staví mnoho závažných problémů. Většině lidí bohužel není zcela jasná jejich závažnost a nechápe dosah radikálně podřezávané větve, na které visí další existence lidstva. K pochopení této problematiky podle mého názoru nepomohou ani emocionální přístupy k ochraně zvířat na Západě, koncentrující se na obléhání zoologických zahrad a prosazování tzv. práv zvířat. Tato hnutí se nyní přesunují do bývalých totalitních zemí. Není sporu o tom, že moderní člověk díky své namyšlenosti doslova pošlapal nepsaný kontrakt mezi člověkem a živočichy, a i naši současní zákonodárci dokonce považují zvířata za věc. Na druhé straně však dobrému pozorovateli musí být jasné, že člověk má vrozenou potřebu styku s přírodou. To dosvědčuje jednak každodenní úprk obyvatel měst do chatových oblastí, chov psů a koček, ale i akvarijních a terarijních zvířat, ptáků, morčat, ale i pum, lvů a medvědů u bohatých snobů. Podle mého názoru je celá etická, ale i estetická výchova pevně spjata s přírodou; dnešní sídliště rozhodně děti v obou směrech nemohou pozitivně ovlivnit. Je to jev celosvětový a touha mít doma něco živého se kuriózně stala v ochraně světového genofondu jedním z nejvážnějších nebezpečí. Obchodníci se zvířecími mazlíčky totiž dovážejí ročně milióny malých savců, ptáků, plazů i akvarijních ryb z rozvojových zemí. Dosvědčují to zejména statistiky z USA a západní Evropy, kde si tento problém začali prvně uvědomovat. Toto drancování přírody se však týká i rostlin, zejména kaktusů a orchidejí.

Podle těchto statistik se zoologické a botanické zahrady podílejí na přímém dovozu z původní vlasti jen 0,2 %. Většina v zoologických zahradách chovaných zvířat se tam totiž narodila. Nejsem rozhodně nekritický, abych prohlásil, že s chovem zvířat v zoo je zdaleka všechno v pořádku. Moderní zoologické zahrady se musí zbavit mnoha zbytků a omylů ze své menažeriové minulosti. K ní patří například touha ukazovat co největší počet co nejatraktivnějších zvířat a malá snaha demonstrovat chování a biologii zvířat v přirozených sociálních skupinách a hlavně v adekvátním prostředí. V rozporu s míněním nepřátel zoo netkví nevhodnost ubikace ve velikosti, ale v jejím zařízení. Dobrý výběh musí nejen poskytnout vhodné životní podmínky, teplo, vlhkost, ale i takové obohacení prostoru, které nutí chovaná zvířata ke stálému zaměstnání a zabraňuje jejich nudě a vzniku pohybových stereotypů.

Z hlediska ochrany fauny sehrávají zoo i další významnou roli, protože představují jedinou možnost moderního člověka, kde lze s mnoha zvířaty navázat kontakt. Cílem tohoto příspěvku je však posoudit význam zoologických zahrad a chovatelských zařízení pro přímou ochranu genofondu chovem zvířat v lidské péči. Není sporu o tom, že bez zoologických zahrad a chovu v zajetí by již v přírodě neexistoval zubr, z valné části ani bizon americký, jelen milu, kůň Převalského, kondor kalifornský. Ti všichni již byli člověkem v přírodě zcela vyhubeni. Zubři a v USA bizoni ze zoo byli s úspěchem vypuštěni zpět do volné přírody. V současné době již běží projekt reintrodukce koně Převalského v Číně a připravuje se podobná akce v Mongolsku. V Číně je vysazen i jelen milu. V Anglii s úspěchem reintrodukovali z USA dovezené jestřáby, mnoho projektů se týká umělé reprodukce a reintrodukce jeřábů a mnoha dalších ptáků. Ozdobná americká kachnička karolinská, která byla začátkem 20. století v USA téměř vyhubena, se zachovala ve svém původním areálu dovozem 2 579 ptáků z evropských zoologických zahrad. Podobný úspěch zaznamenalo i posílení populace labutě trubače na Aljašce a některých dalších kachen a hus na Novém Zélandě a v Americe. V současné době se provádí reintrodukce kachny pralesní v Asamu a kachnice bělohlavé v Maďarsku, kde se původně i vyskytovala. Jedná se o ptáky vychované specializovanou zoo ve Slimbridge. Tato nejnovější chovná stanice vrubozobých ptáků se proslavila i záchranou bernešky havajské, která byla ve své domovině téměř vyhubena. Soustavným chovem těchto hus se podařilo zvýšit jejich počet na více než 1 500 kusů, takže mohla být větší část převezena zpět do rezervaci na Havaji. Byla to však přes veškerou podporu akce dosti nákladná. Výdaje na jednu vysazenou husu přesáhly 25 liber a k tomu je nutno připočítat další částky související s údržbou či výstavbou nutných zařízení. Přesto ani dnes nelze říci, že je na Havaji existence tohoto druhu plně zajištěna. Havajské souostroví se dnes změnilo ve významnou lodní křižovatku a z tanků na pitnou vodu zámořských lodí se podařilo importovat i komáry nakažené ptačími neštovicemi a malárií, které způsobují velmi citelné ztráty. Další potíž plyne z genetického vybavení vysazených ptáků. Mezi ptáky se totiž vyskytla mutace, která má velmi nedokonale vyvinuto prachové peří, což zejména u housat ve vyšších horských polohách neumožňuje úspěšně přečkat nízké teploty. Tento dnes již klasický případ ozřejmil, že reintrodukce není zdaleka tak snadnou záležitostí, jak se dlouho lidé domnívali. Ukázalo se totiž, že skutečně jen málo zvířat není ohroženo příbuzenskou plemenitbou - inbrídingem. Výjimkou je třeba křeček zlatý. I dnešních více než 1 000 koní Převalského pochází z 9 v přírodě odchycených zvířat. U drtivé většiny savců i ptáků vyžaduje trvalé zachování heterozygotnosti populace minimálně 500 kusů. Tento závažný poznatek genetiky populací si vynutil naprosto rozdílnou strategii chovu vzácných zvířat, který musí počítat se čtyřmi určujícími faktory pro záchranu chovného materiálu: efekt zakladatele, genetický posun, selekce a inbríding.

Vysoký inbríding má na populace vážný dopad v tom, že zvířata se přestanou množit, zvýší se úmrtnost mláďat a dojde i k dalším nežádoucím změnám. Člověk má bohužel díky svým domácím zvířatům snahu posuzovat vzhled zvířat podle určité normy. V Evropě se dlouho považoval za dobrého koně Převalského jen kůň s bílým břichem, bílým nosem, určitým počtem pruhů na nohách. Tmaví koně, nebo naopak světlí se postupně z chovu vyřazovali a to málem způsobilo zkázu celé populace. Právě genetická variabilita zaručuje další existenci určitého druhu alespoň na 100 let. Teprve studium kůží koní ulovených v přírodě ukázalo většině odborníků na nesmyslnost jakéhokoliv standardu. Dnešní počítačové programy zajišťují chov nepříbuzných zvířat, a moderní metody elektroforézy bílkovin či studium hybridizace DNK u jednotlivých zvířat jsou zárukou jejich další existence. Bohužel se dosud nepodařilo použít méně nákladné metody udržování genetické variability, jakou by byly třeba uvažované banky spermií. Ukázalo se totiž, že na rozdíl od skotu je umělá inseminace většiny savců téměř nemožná. Lepší výsledky byly dosaženy s přenosem zmrazených embryí. Z hlediska biologického však obě metody nepředstavují cesty, kterými by se měl vytvářet vhodný genetický základ pro reintrodukce. Kromě genofondu musíme dbát i na etologii zvířat a chovat je v přirozených skupinách jako v přírodě. Umělé odchovy ptáků a savců vedou v mnoha případech ke vtištění člověka jako partnera a taková zvířata nejsou vhodná k reintrodukci. U ptáků se ukázalo, že již mláďata ve hnízdě si vtisknou místo svého narození v souřadnicích svého magnetického kompasu. Úspěch reintrodukce v určitém území proto vyžaduje, aby v něm zvířata vyrostla a již v malém věku se ho naučila znát. Další podmínkou reintrodukce je dostatečný trénink a učení zvířat - zvířata se před vypuštěním musí na přírodní podmínky adaptovat. Učení je zejména u šelem a lidoopů velkým problémem. Člověk není schopen v zoo vychovaného tygra naučit lovit a zabíjet kořist. Tygří matka to mláďata učí celé tři roky.

Ještě dvě skutečnosti jsou pro reintrodukci nesmírně významné. Tou první, složitější, je otázka, zda bude vůbec na naší Zemi místo, kam zvířata vysazovat. Ukázalo se to např. v projektu „tygr“ v Indii. Podařil o se sice zvýšit počet tygrů, ale ani maximální zvětšení rezervací není schopno plně zajistit jeho další existenci. Bojím se, že tyto velké šelmy budou v dalším století znát lidé jen ze zoologických zahrad. Konečně si musíme uvědomit i finanční náklady takových projektů. Pro příklad uvedu, že náklady jen na krmení jednoho tygra sibiřského stojí denně 4,5 amerických dolarů, při nutném počtu 500 kusů je to denně 2 250 USD, ročně 812 250 dolarů a lze si snadno vypočítat, kolik bude stát zachování stejného [počtu] na dalších 100 let. Jak řekl prof. Matthews při jedné z mezinárodních konferencí o záchraně zvířat před vyhubením: „Hrát Stvořitele vyžaduje spousty času, ještě víc peněz a je to činnost nikdy nekončící.“ Jistě primární záležitostí záchrany genofondu je záchrana vhodného životního prostředí. Bylo by však nesmyslné zahazovat i jiné způsoby záchrany, přes jejich pracnost a samozřejmě i velká omezení, protože i nejmodernější zoo zdaleka nejsou schopny zajistit úspěšnou existenci více než 3 500 druhů. Zničíme-li však les, musíme být vděčni i za semena, a těmi zvířata chovaná v lidské péči do velké míry jsou.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu