Čtení na tyto dny

Král smrků

(Smrk ztepilý
Stáří 180 let
Výška 38 m
Obvod 402 cm)

Prší
Přítmí pravěkého lesa
Ticho kapradin a trav
a kapající vody

Posvátná úzkost
slovanského obětiště

Zpovzdálí
hluk dětské
školní křížové výpravy

Směrovka: Král smrků 300 m

Zpáteční cestou
sbírám papírky
od žvýkaček a bonbonů
zn. Velim

(Jaroslav Kvasnica
Mariánské lázně 1987) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Vracejí se savci do naší krajiny?


Jan Zejda, č. 1/2008, str. 2-5

Otázka návratu kteréhokoliv z druhů savců na naše území musí být nutně spojena s otázkou jeho předchozího vymizení, kterou je však pro většinu našich savců obtížné zodpovědět. U většiny druhů jsme odkázáni na výsledky intenzivního rozvoje výzkumu savců z posledních 50 až 70 let, kdy získáváme poznatky o systematické příslušnosti, rozšíření a případně i početnosti populací jednotlivých druhů.

Pokud se přidržíme posledního systematického členění a řazení savců, začneme se zástupci řádu zajíci. Jsou to zajíc polní a králík divoký. První z nich je po celou historickou dobu trvale součástí naší fauny a v letech 1950 až 1975 byl naším nejpočetnějším lovným druhem. Pak však nastal, z dosud uspokojivě nevysvětlených příčin, drastický pokles početnosti jeho populací a ten trval téměř dodnes. Teprve v posledních letech se početní stavy mírně zvyšují, takže začíná být opět loven. Nicméně na populace negativně působí i velkoplošné hospodářství a celkový pokles pěstování víceletých pícnin. Králík divoký u nás nebyl původním druhem. Teprve po roce 1500, kdy začal být chován v zajetí, se postupně začal objevovat i ve volnosti. Na přelomu 19. a 20. století se jeho areál rozšířil do nynější podoby. Početnost králíka byla vysoká, avšak v 50. letech 20. století v důsledku bleskového šíření myxomatózy poklesla téměř na nulu. Dnes se jen tu a tam zvýší, aby vzápětí opět poklesla.

Z řádu hmyzožravců jmenujme nejdříve oba druhy našich ježků. Zatímco pro rozšíření ježka západního znamenal úbytek pěstování listnatých dřevin ve prospěch jehličnatých zúžení optimální potravní základny, ježek východní se k nám šířil poněkud později do méně lesnatých oblastí Moravy, kde našel vhodné biotopy. Oba druhy jsou, podobně jako zajíc polní, postihovány zvýšenou úmrtností na silnicích.

Rozšíření rejska obecného bylo z historického hlediska omezeno nejprve kácením lesů a rozvojem zemědělství, pak přeměnou listnatých lesů na jehličnaté monokultury a konečně (a nejsilněji) intenzifikací zemědělské činnosti. Zatímco ještě koncem 50. let měl rejsek obecný v úlovku drobných zemních savců v agrocenózách na jižní Moravě dominanci 2,1 %, o 20 let později to bylo již jen 0,3 %. Tento nepříznivý vývoj je způsoben úbytkem fauny bezobratlých na orné půdě v důsledku chemizace, hluboké orby a odvodňování pozemků. Rejsek malý se zdá být lidskou činností v zemědělské krajině omezován stejně, i když v úlovcích získaných stejnou metodikou je několikanásobně vzácnější. U populací rejska horského, jejichž hlavním biotopem jsou vlhké horské lesy protkané drobnými toky, nebyla nápadnější změna početnosti zaznamenána. Podobně je tomu u rejsců rodu Neomys. Jejich rozšíření, které je nejen sympatrické (překrývající se), ale často i synoptické (paralelní), rozsáhlé úpravy toků v podhorských a pahorkatinných biotopech neomezily. Ani u obou druhů bělozubek nemůžeme soudit na úbytek početnosti. Naopak, bělozubka šedá se vyskytuje v různých biotopech kulturní krajiny, zvláště se však stala významným synantropem (vyskytuje se v blízkosti lidských obydlí). Bělozubka bělobřichá, považovaná za velmi vzácný druh, byla ještě nedávno hojnější jen na jižní Moravě, dnes posunuje severní hranici areálu i do podhorských území Čech. Populace krtka obecného, rozšířeného po celém státě, byly v posledních desetiletích poněkud oslabeny vlivem rozsáhlých meliorací a úbytkem trvalých travních porostů.

O příslušnících řádu letounů získáváme v posledních desetiletích každoročně značné množství údajů, které nám umožňují poznat nejen jejich areály, ale i změny početnosti. Je to výsledkem nových metod zjišťování jejich přítomnosti, druhové determinace a také díky velké agilitě početné obce chiropterologů. Jediný druh, u kterého je patrný úbytek výskytu a ústup severní hranice rozšíření z našich zemí směrem na jih, je vrápenec velký. Jako příčiny mizení druhu v posledních 30 letech jsou uváděny nepříznivé meteorologické podmínky v období rození mláďat, úbytek vhodných nocovišť a zimovišť kvůli rušení, snížení diverzity krajinných prvků apod. Jinak je tomu s blízce příbuzným teplomilným vrápencem malým. Rozšířil se z jihovýchodu, dnes má jeho areál u nás poměrně stabilní hranice a také jeho populace jsou stabilní a početné. Velmi podobný vývoj měl od poloviny 20. století výskyt teplomilného netopýra brvitého. Z netopýrovitých letounů z území našeho státu žádný druh nevymizel. Naopak některé mají stabilní areál v celém státě (netopýr řasnatý, n. vousatý, n. vodní, n. ušatý, n. dlouhouchý, n. černý , n. rezavý), některé patří mezi nejhojnější druhy (n. velký, n. vodní, n. ušatý, n. dlouhouchý, n. černý). Některé druhy nejsou sice rozšířeny celoplošně, ale jejich populace jsou stabilizované (n. černý, n. večerní, n. hvízdavý), nebo dokonce expandují do dalších oblastí a jejich početnost roste (n. severní). U některých druhů je naznačeno šíření na naše území, jejich početnost buď zřetelněji narůstá (n. parkový) nebo značně kolísá (n. ostrouchý). Znalosti o rozšíření druhů vzácnějších jsou mezerovité (n. velkouchý, n. stromový), nebo se jedná o první nálezy (n. jižní, n. Saviův). Některé byly nově zjištěny, ale dosud nebyly doloženy odchytem (n. obrovský) či nebyly publikovány (n. nymfin). Zajímavým případem jsou kryptické druhy (geneticky izolované od morfologicky obdobných), které byly jako samostatné rozpoznány (odlišením od n. vousatého) v nedávné době, ale jejich přítomnost na našem území trvá již déle (n. nejmenší, asi též n. nymfin). Štěrbinové a částečně i dutinové druhy letounů se objevují na nových lokalitách, kde nalézají vhodné úkryty v konstrukcích staveb, zvláště v obytných domech. Málo lesnaté či zcela bezlesé agrocenózy jsou pro některé druhy naopak jedinou cenózou, kde se vyskytují ojediněle nebo zcela chybí.

Z řádu hlodavců je asi nejzajímavější široce medializovaný příklad výskytu bobra evropského. Ještě kolem roku 1700 běžný autochtonní hlodavec byl v důsledku intenzivního lovu v následujících 150 letech zcela vyhuben. Introdukce do Rakouska v druhé polovině minulého století způsobila jeho mimovolné šíření i na naše území. Návratu k nám ovšem pomohly především cílené introdukce do povodí Moravy a Odry. Dnes se vyskytuje v různých povodích nejen na Moravě, ale i v Čechách a jeho populace poměrně rychle narůstají. Vedle bobra se již přes 100 let na našich tocích a rybnících vyskytuje ondatra pižmová, vysazená v roce 1905 a dnes rozšířená po velké části Evropy. Na druhé straně dva druhy hlodavců, které byly před méně než 100 lety nejen běžně zastoupeny v naší fauně, ale periodicky dosahovaly i vysoké početnosti, jsou dnes ve svém rozšíření a populační hustotě na zřejmém ústupu. Je to především sysel obecný, jehož populace rozoráním mezí a úbytkem lučních porostů před 50-60 lety ztratily svůj hlavní biotop - porosty krátkostébelných trav. Nyní lze u nás napočítat jen několik málo desítek lokalit jeho výskytu (travnatá letiště, golfová hřiště), odkud však populace po určité době obvykle vymizí. Křeček polní, rozšířený ještě před několika desítkami let až do západní Evropy, dnes opět zmenšuje svůj areál východním směrem. U nás zatím nemáme doklady o výraznějším zmenšení areálu a poklesu početnosti. Relativně optimální podmínky mají dosud jeho populace v dolním Poohří, Polabí a moravských nížinách.

Zajímavým příkladem je výskyt dvou synantropních druhů - krysy obecné a potkana. Výskyt krysy obecné je doložen z archeologických vykopávek ze středověkých Čech. Krysa k nám pronikla jako nepůvodní druh ze sousedních zemí a její výskyt zůstal omezen jen na část území Čech, kam je rozšířena i nyní ( Poohří a Polabí, dolní Povltaví až do Prahy). Do volné přírody neproniká. Do jaké míry se její areál během pozdního středověku a v novověku měnil, není dosud zpracováno. Potkan se u nás objevil o několik století později a díky větší ekologické valenci se rychle šířil, takže již v 19. století je jeho výskyt doložen z více míst. Dnes jeho areál pokrývá území celého státu. Stal se nejvýznamnějším synantropem a jeho populace mají stabilně vysokou hustotu.

Do stanoveného tématu náleží i příklad několika druhů sudokopytníků. Prase divoké bylo ještě v polovině druhého tisíciletí na našem území poměrně hojně rozšířeno. Vzhledem k působeným škodám byl tento druh v dalších stoletích postupně cíleně vylovován, takže na začátku 19. století se vyskytoval ve volnosti jen ojediněle. Během 20. století, zvláště v jeho poslední čtvrtině, jeho početní stavy silně vzrostly a zvyšují se nadále. Za jednu z hlavních příčin je považováno pěstování kukuřice na velkých výměrách, jejíž porosty poskytují tomuto druhu úkryt i potravu.

Z velkých přežvýkavců vymizel z našeho území jako první pratur, známý ještě z osteologických nálezů z 8. a 9. století našeho letopočtu. Ojediněle se snad udržel až do 12. století. Podobně, jen o něco málo později, vymizel i zubr, který byl ještě v 9. a 10. století pravidelně loven. Přibližně ve stejném časovém období vymizel z našich zemí i třetí velký kopytník - los. Vymizení těchto tří druhů má dnes své optimističtější pokračování v návratu losa, který od roku 1958 začal migrovat na naše území z Polska. Díky ochraně a péči v tamních rezervacích a introdukcím ze zachovalých částí volné přírody ve východním Polsku stoupla jeho početnost natolik, že los začal migrovat do sousedních zemí. Jelikož naše jižní hranice byla v tu dobu z politických důvodů nepřekročitelná, zastavovali se migranti na nejbližších příhodných biotopech (aluvia řek, rybniční oblasti, rašeliniště a mokřady) na Jindřichohradecku, Třeboňsku a v okolí Lipna. Vznikla tak sice nepočetná, ale rozmnožující se populace. Po otevření hranic s Rakouskem a Německem v roce 1989 však část zvířat pokračovala v migraci dále na jih a "naše" losí populace se zmenšila. Zda její početnost a skladba postačí na její udržení do budoucna, je otázkou. Daněk evropský se objevil ve střední Evropě jako oborová zvěř v 15.-17. století, nejstarší doklad z našeho území je z druhé poloviny 16. století. Ve volnosti se daněk začal objevovat v minulém století v různých částech našeho státu, postup vývoje areálu však není přesně dokumentován. V mnohem větším rozsahu se dnes ve volnosti vyskytuje muflon, také dříve chovaný jen v oborách, kam byl v druhé polovině 19. století introdukován ze Středomoří. Z dalších introdukovaných druhů kopytníků pouze sika vytvořil během 20. století dvě větší populace ve volnosti, zatímco jelenec běloocasý a kamzík horský se vyskytují jen v nepočetných stádech a oprávněnost jejich introdukce je problematická.


Doc. Ing. Jan Zejda, DrSc. - Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu