VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Zdá se, že naše městečko, schoulené při úpatí věkopamátné hory Květnice, si žilo po staletí v povětrnostním bezpečí. Jistě právě proto nazval náš významný rodák Bohuš Sedlák své vesměs pohodové, ba úsměvné vyprávění o starém Tišnově právě V závětří Květnice. Knížka poprvé vyšla roku 1948 a její název byl pravdivý a výstižný. Povětrnostní živly se v těch dobách u nás nekonaly. Jen řeka Svratka pravidelně při tání ve Žďárských vrších vybřežovala zjara pod městem a do zatravněné nivy vyhazovala nádherné kry i ryby.

První vichřici jsem v rodném městě zažil koncem srpna roku 1955. Přiřítila se nikoliv od severozápadu, kde by ji zajisté v duchu dávné tradice naše hora - ochránkyně zadržela, ale vtrhla z jihozápadního směru od Deblína a z východu od Drásova. Třebaže v brzkém odpoledni, prudce se setmělo. Hromobití dunělo jak kanonáda. V okolních lesích padaly staré borové porosty, nad ulicemi poletovaly křidlice, stržené ze střech. Zcela ohromen, napsal jsem tehdy o vichřici svou první povídku a zvítězil s ní v okresním kole Soutěže tvořivosti mládeže. Jistě proto, že nikdo jiný se literárního klání nezúčastnil.

Pak byl po desetiletí klid. Na prahu třetího tisíciletí bych však mohl psát o běsnění živlů v rodném kraji i několikrát ročně. Třeba letos. Koncem května zbělelo město kroupami, promísenými zelenými třešněmi, meruňkami i ořechy. Rajčata byla na cáry a veliké listy rebarbory a dýní se metamorfovaly v řešeto. O měsíc později se při průtržích mračen rozlil jinak líný potok Lubě a zpustošil lány zrající pšenice. Po asfaltu ulic proudily řeky a sem tam vtrhly do sklepů. A v památném stromořadí u hřbitova skolil vichr právě tu lípu, která vypadala nejzdravěji.

„Tak to, ochránče, vidíš!“ - málem si liboval u pobořené hřbitovní zdi soused. „Máš štěstí, že to nikoho nezabilo!“

A pak, v jedné bouřlivé noci na počátku srpna, kdy hromobití opět dunělo jak kanonáda, přehoupla se vichřice přes horu Květnici na město. Napřed tam v duchu plánu péče zpustošila geograficky nepůvodní borové porosty a v těch listnatých nastlala kupy stržených větví. Pak si zařádila na hřbitově, kde proti vůli většiny občanů chráníme staré stromy.

„Spadl vám pomník“ - volali nám druhý den z radnice. Šel jsem se podívat. Ve spleti mohutných větví jasanu se válel černý náhrobek se jménem mého pradědečka, který koncem 19. století sestoupil z drsných Beskyd do pohodového závětří Květnice. Vichřice byla přesná: sestřelená větev minula několik náhrobků a trefila jediný - mého pradědečka!

„Tak to, ochránče, vidíš!“ - málem si liboval u zbořeného pomníku kamarád radní. „Zajisté už souhlasíš, že ty jasany musí jít dolů.“

Nikoliv. Hodlám brzy navrhnout, aby byl náš hřbitov raději bez pomníků, než aby věčný sen našich předků přestaly hlídat nádherné staré stromy.

Jan Lacina