Čtení na tyto dny

Přítel

Ať bydlí tam
kde je dřív jaro
později podzim
nejlépe u řeky
kolem níž
by se dalo jít lesem
kde by se naše myšlenky
uklidněné
rozestoupily jako stromy -
aby se tolik netrápil
až vtrhnem do jeho pokoje
v kterém na nás slovy myslívá
zrovna když ubližujeme ženě
nebo se ztrácíme v strachu
že máme ze srdce
jen cestu
zkoušíme-li to sami
na svou pěst
se svým jsem

(Zdeněk Volf) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Vzpomínka na „Markýze“


Miroslav Kundrata, č. 4/1993, str. 47

Bylo to někdy v létě 1985, když jsem se v hospodě U průmyslovky naproti Botanické zahradě poprvé setkal s panem Bártou. Chtěli jsme založit brněnský ochranářský časopis s kulturní dimenzí, měli jsme program, měli jsme titul, ale nevěděli jsme, jak na to. Schůzku nám tehdy domluvila Jitka Bártová, Oldřichova snacha. Od ní jsem také slyšel alespoň střípky z jeho celoživotní redaktorské praxe v časopisech Věda a život, Host do domu či Index. Věděl jsem také, že se poslední dobou užírá nečinností.

Když vešel do dveří, pochopil jsem, proč má přezdívku Markýz. Vysoký, elegantní rozhodný. Nesmírně ožil, když jsem mu představil náš záměr a okamžitě přijal Veroniku za svou. Ohromně nás povzbudil, když na první schůzce ještě s pány Lacinou a Bučkem pochválil náš program a už črtal konkrétní rysy časopisu.

Od té doby jsme se vídali často. Obešli jsme spolu snad všechny brněnské tiskárny a snažili jsme se Veroniku někde „upíchnout“. Marně. Kdo znal tehdejší poměry, asi se nediví. Možná se tiskaři děsili známého „indexového“ jména. Možná to byla jenom doba.

Začali jsme hledat v sousedních okresech. Ztratili jsme 2 měsíce času ve Vyškově. Nakonec přece jen pomohly ochranářské kruhy - otec Ivana Stříteského nám domluvil tiskárnu v Prostějově. Dali jsme dohromady první číslo a odevzdali ho do sazby - to už byl červenec 1986. Dočkali jsme se až na podzim - neměli jsme na tiskárnu žádný bič a museli jsme být rádi, že nás vůbec vzali. Co jsme se potom do Prostějova s panem Bártou najezdili; a myslím, že to byla nakonec jeho osobnost a profesionalita, která nám získala v této tiskárně přízeň. Vzpomínám, jak si pan Bárta dobře rozuměl se sazečem ze „staré školy“, panem Havlíkem. Chtěli jsme s Ivanem Stříteským natočit o starých pánech film, dokonce jsme už začali, ale nedotáhli jsme to.

Celá redakce si uvědomovala, že především zásluhou pana Bárty se ze zpravodaje a ochranářského plátku klube Časopis. Markýz nikdy nemluvil dlouze. Jeho úsudky byly břitké, kategorické. Obdivoval jsem jeho schopnost zbavovat články balastu, krátit a prospívat tak srozumitelnosti. Přestože vůbec nerozuměl ekologii, zacházel s texty velice kvalifikovaně. Často jsme v redakci probírali nedůtklivé reakce autorů na vypuštění upovídané věty. „Redakce dělá časopis pro čtenáře - ten musí textu rozumět,“ odpovídal pan Bárta na tyto výtky. Neznám v Brně nikoho z této branže, kdo by v jedné osobě integroval výsostného grafika a vynikajícího redaktora. Občas jsem mu přinesl nový titul časopisu a byl jsem zvědavý na jeho poznámky. Hledal v nich ukázněnost, jednotící linku, vzduch - většinou marně. Chodil jsem s pocitem lítosti, že Markýz nemá žáky. Ten pocit sílil, jak jsem viděl pana Bártu stárnout. Sedávali jsme nad číslem dlouhé hodiny - v Geografickém ústavu, u něj doma, občas v hospodě. Poslední dobou se už brzy unavil - vždyť mu letos bylo osmdesát! Předcházející 2 čísla jsme z velké části udělali sami a s ním jsme probrali hlavně sporné věci. Vždycky netrpělivě telefonoval: „Mirku, tak co je s Veronikou!?“

Tentokrát nezavolal. Umřel 15. listopadu v den, kdy jsme z tiskárny dostali sloupce k zalepení zrcadla tohoto předvánočního čísla Veroniky. Nezbývá nám, než se jeho zrcadla držet.

Děkujeme Vám za ně, pane Bárto!

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu