Vstup pro předplatitele: |
Skřapák na krku koňské kostry
Vlk puklý z ovčích strun
O drny drnká ostříž
Sluncem se práší z kalafun
Plameny uhašená žízeň
Popelem šumí listí klád
Mýtinu sžírá sebetrýzeň
Prameny snědl hlad
Den dokončený hrudou
Šeptem oznělý sten
Hřmot nesmířený s hudbou
nevyslyšený gen
(Jindřich Zogata
Dým ohnic, 1991)
Je dost nápadný rozdíl v množství našich pojmenování označujících protiklad mokro a sucho v krajině: zatímco sucho je jen v názvech souš, sušina, suchozem, suchopár (původně asi suchopal), jeho protiklad vidíme v názvech močál, močár (močalisko, močařisko), také mokvar a nářeční mokvárna. A dále k tomu patří samozřejmě mokřina, mokřadlo, mokrazeň, mokřiště, mokřaď a konečně nejnovější podoba z posledních desetiletí mokřad. (A to už nemluvím o bahně, bahništi, bažině či staročeské bařině.) Naše dnešní slovní zásoba nám podle všeho stále ukazuje ráz krajiny, ve které žili naši pradávní předkové. (Asi bude něco na domněnce, že původní pravlastí Praslovanů byly bažiny mezi Vislou a Dněprem.)
Dušan Šlosar