VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Především mezi zájemci o ptactvo, ale i v širší veřejnosti kolem Brna vzbudily zájem zprávy o výskytu ibisa posvátného v Ponětovicích, komentované i v denním tisku. U Ponětovického rybníka se jeden ibis zdržuje nejméně od 11. června, a jak píše jeden z těch, kteří ho již viděli a fotografovali, jen chvíli po příchodu ho přelétl velký bílý pták a sedl na místo, kde nachází dostatek potravy - na pozemek drůbežářské farmy pod rybníkem. Vzhledem je ibis posvátný nezaměnitelný s žádným jiným naším ptákem. Postavou se podobá menšímu čápu, ale má dlouhý, silný, dolů zahnutý černý zobák, černé nohy, při bílém opeření těla je nápadná černá hlava a krk a černé konce letek, které v letu ohraničují křídlo. Dospělí ptáci mají ještě zvláštní dlouhá černá lopatková péra, mladí ptáci mají přední stranu krku bílou, která postupně přepelichá do černé. V přirozených podmínkách jsou to ptáci společenští, hnízdí v koloniích na stromech, potravu - větší hmyz, dešťovky, měkkýše, žáby - sbírají na zemi. Drsný a chraplavý hlas používají převážně na hnízdištích, a kdo by si je chtěl poslechnout a případně dát do mobilu, má nabídky na internetu.

Ibis posvátný je pták všeobecně známý především ze starověkého Egypta. Tam byl zasvěcen bohu moudrosti Thovtovi a ctěn natolik, že půldruhý milion mumifikovaných ibisů byl nalezen archeology v Sakkaře. Z přírody Egypta ovšem ibis zmizel do roku 1850 a jeho hnízdiště v Africe je nutné dnes hledat pouze jižně od Sahary. Jako atraktivní a celkem lehce chovatelný pták však je odedávna chován v zoologických zahradách. A tak v roce 1986 se objevili v přírodě západní Francie ibisové uniklí z jedné místní zoo, v roce 1990 tam bylo zjištěno první hnízdění, v roce 1994 hnízdilo již 280 párů, dnes jsou to tisíce. O několik let později se usadili i ve Španělsku a pak v Itálii. Zajímavé je, že množství ibisů - nehledě na posvátnost - vyvolalo již snahy o snížení jejich počtu: ibisi totiž likvidují mláďata dalším ptačím druhům stejně jako populace obojživelníků v oblasti kolonií. Vzápětí se však samozřejmě objevila organizace zasazující se o jejich bezpodmínečnou ochranu.

Současně s rozšiřováním hnízdišť se začali objevovat jednotliví ibisi i v severnější Evropě. U nás byl první pták pozorován na Rokycansku již na podzim 1986, další pak 1991 na Bruntálsku, 2001 na Tovačovsku a nadále již častěji - v roce 2008 pětkrát, 2009 dvakrát (v Ponětovicích a v Lednici). Většinou se jednotliví ptáci objeví na podzim a zdrží se na místě delší dobu. Letošní výskyt je zatím jiný. Na Mlýnském rybníku u Lednice byl jeden pták pozorován již 7. května a pak 23. června, přinejmenším od 22. 5 do 3. 8. se zdržoval jeden v kolonii volavek na ostrůvku a v okolí Zámeckého rybníka. Zprávy o tomto ibisovi jsou však trochu rozporné: podle jedné na internetu je ibis ze Zámeckého rybníka dospělý pták a má mít na pravé noze kroužek, na dalších fotografiích však kroužek není vidět a je to spíš pták polodospělý, pták pozorovaný 3. 8. na sousedícím Pastvisku byl dospělý a bez kroužku. Ibis pozorovaný na Mlýnském rybníku byl polodospělý a bez kroužku. Podobně ponětovický ibis je podle fotografií mladší pták a nemá na noze kroužek. Na rozdíl od prvních zpráv se tedy ukazuje, že letos máme na jižní Moravě přinejmenším dva posvátné ptáky. A aby toho nebylo málo, byl 26. 7. pozorován jeden ibis na Novém častotickém rybníku u Náměště nad Oslavou.

Původ takových exotických hostů, pokud nemají čitelný kroužek, je nejasný. Nehledě na volnou populaci v jižní Francii chová ibisy posvátné většina zoologických zahrad v celé Evropě, včetně ČR. Tam je ještě někdy možnost chybění živého evidenčního čísla zjistit. Ibisy však vlastní i někteří soukromí chovatelé a dozvědět se o uprchlících je spíše náhoda. To je snad případ i letošní, časově mimořádné návštěvy ibisů u nás: z voliéry jihlavského chovatele, zničené na jaře větrem, uprchli tři ibisi posvátní a dva hnědí. Ptáci přitom byli bez kroužku. Řešit původ takových výskytů je záležitost mnohdy detektivní, a jak je vidět z rozporných zpráv o lednickém ibisovi, i pouhé získání přesných údajů není jednoduché. Příčinou přitom nemusí být nějaké ústní zprávy, povrchnější pozorování či nejasné fotografie: mladšímu ptákovi mohlo během tak dlouhé doby přepelichat celé hrdlo do černa.

Situace je obdobná i u některých dalších ptačích druhů původně exotických a pouze v chovech, dnes ale často v polovolném až zcela volném stavu žijících porůznu v Evropě. Patří k nim především vodní ptáci, z nichž většina se vyskytla a některé druhy dokonce zahnízdily již i u nás: berneška velká (původem ze Sev. Ameriky), kachnička mandarinská (z vých. Asie), husice rezavá (stepi Eurasie), husice egyptská (Afrika), husa tibetská (střední a jižní Asie), labuť černá (Austrálie), husa sněžní (Arktida) aj. Podobné je to s několika druhy papoušků a někdy i u sokolnických dravců. Přirozeně černé labutě nepřilétnou z Austrálie, podobné je možné s jistotou soudit u dalších exotů, mezi něž můžeme zařadit i posvátného ibisa. Tam už je ovšem možnost záletu ptáků z přírodních kolonií vzniklých v Evropě. Je obtížné, někdy zcela marné a asi i zbytečné pokoušet se původ nově pozorovaných ptáků přesně zjistit. Zato za pohled na cosi pro naši přírodu zcela nezvyklého tito ptáci stojí vždy, zejména je-li to pták tak legendární až posvátný.

Karel Hudec
ornitolog