VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Více než dvojnásobek Václavského náměstí, tj. 11 ha - tolik zemědělské půdy zmizí u nás za jeden den tím, že je zastavěna. Růst urbanizovaných ploch má navíc dramaticky stoupající tendenci. Zatímco v letech 1990-1999 jich přibylo kolem 50 km², v období let 2000-2006 to byl téměř čtyřnásobek - úhrnem více než 195 km², což odpovídá přibližně 30 tisícům fotbalových hřišť. V ČR je v současnosti zastavěno asi 5 000 km², z toho polovinu (tj. rozlohu o velikosti Lucemburska) tvoří nepropustné povrchy jako beton či asfalt.

Urbanizace značně ovlivňuje koloběh vody v přírodě. Zatímco v přirozeném z velké části zalesněném povodí se zhruba 50 % objemu spadlých srážek vsakuje a obnovuje zásoby podzemních vod, 40 % se vypaří a jen 10 % odtéká po povrchu, v urbanizovaném povodí se tyto poměry zásadně mění. V centru města odtéká po nepropustných površích více než polovina srážkového objemu, do podzemí se vsakuje jen asi 15 % a vypaří se zhruba 30 % vody.

Zvýšený a zrychlený povrchový odtok vede k častějšímu výskytu lokálních povodní, které ohrožují vodní živočichy a způsobují škody na majetku. Oplachuje špinavé střechy, silnice či parkoviště, a při odtoku dešťovou kanalizací znečišťuje vodu v tocích. Ještě více jsou toky znečištěny při odlehčování směsi splaškové a dešťové vody do vodních toků z jednotné kanalizace, v níž všechna dešťová voda z technických a ekonomických důvodů nemůže být dopravena na čistírnu odpadních vod. Toto znečištění je nebezpečné pro vodní organismy a může se potravním řetězcem šířit až k člověku. Při stále vzrůstajícím objemu povrchového odtoku dochází k překročení kapacity stokové sítě a k lokálním záplavám. I my už jsme v posledních letech několikrát zažili např. vyplavené stanice metra.

Kromě toho voda, která odteče po povrchu a není vsáknuta nebo odpařena, někde chybí. V době sucha zvýšenou měrou vysychají koryta toků, nepříznivě ovlivněny jsou i další ekosystémy. Snížení výparu ve městech vede k lokální změně mikroklimatu, vzduch je sušší a obsahuje větší množství prachových částic. Přitom dešťové srážky jsou jediným zdrojem vody v České republice, a my bychom se proto měli snažit, aby zde voda zůstávala zadržena.

Dosud přijímaná nápravná opatření, jako budování (většinou betonových) nádrží na stokové síti či úpravy toků, jsou nákladná a promítají se do stále zvyšujících se cen vodného a stočného. Podstatně účinnější a smysluplnější je zasakování nebo užívání dešťové vody přímo na jednotlivých pozemcích, tzv. hospodaření s dešťovou vodou. Stačí vyměnit nepropustné povrchy např. příjezdu ke garáži, vnitřního dvora či terasy za povrchy sice také zpevněné, ale propustně. Další možností je svádět dešťovou vodu ze střechy do zasakovacího zařízení, nejlépe mělkého zatravněného průlehu, či ji chytat do nádrže a používat k zalévání. Nebo v domě vybudovat dvojí rozvody a splachovat a prát s ní, čímž se ušetří zhruba polovina spotřeby pitné vody. Jak rostliny, tak pračka mají navíc měkkou dešťovou vodu raději. V některých letech při dostatečně velké nádrži na dešťovou vodu (cca 10 m³) stačí přepnout na vodovod jen na několik dní či týdnů.

Jsou však lidé motivováni, aby se o svoji dešťovou vodu sami starali? U nás zatím příliš ne, protože za její odvádění do kanalizace mají povinnost platit pouze majitelé nemovitostí, ve kterých je prováděna podnikatelská činnost. U ostatních je platba skryta ve stočném, a tudíž není spravedlivá, protože nezohledňuje skutečně vypouštěné množství dešťových vod. Mohli bychom se inspirovat např. v Německu, kde je stočné rozděleno do dvou složek - za odpadní vodu a za dešťovou vodu - a zohledňuje se nejenom velikost nepropustných ploch napojených na kanalizaci, ale je poskytována i řada úlev za retenci, vsakování a využití dešťové vody v domácnosti. Neboli: tomu, kdo s dešťovou vodou hospodaří, se to musí vyplatit.

Lze očekávat, že tyto zásady v brzké či vzdálenější budoucnosti proniknou i k nám. Ke snaze nakládat se srážkovou vodou způsobem co nejbližším přírodě by nás ale měla vést nejen finanční motivace. Děláme to přece sami pro sebe a každý z nás může ke zlepšení přispět.

Dr. Ing. Ivana Kabelková (1963), Ing. David Stránský, Ph.D., (1972) - Fakulta stavební, České vysoké učení technické v Praze, kabelkova(zavináč)fsv.cvut.cz