VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

„To to uteklo…,“ zpívá Záviš ve své narozeninové písničce. V červnu oslavím šestnácté výročí svého putování za strašáky. Začalo to v jihočeské vesničce Mužetice nedaleko Blatné. Trávili jsme tam s rodinou v pronajatém výměnku, řečeno slovy Hany Librové, prázdniny v ekologickém luxusu. Do stěny u světnice nám občas kopla kráva, která s námi sousedila. Děti krmily prase švestkami, protože se jim líbilo, jak je čelistmi drtí i s peckou. A já se tam naučil kuchat kachny. Pan Lojík, který si vzal nás Pražáky na byt, byl totiž „poslední soukromník v Mužeticích“, jak hlásala cedule u jeho dveří, kterou si tam vyvěsil ještě za totáče.

V této bioidyle jsem si několik let fotograficky nevšiml, že soused, pan Flandera, dává každé jaro na své bramborové políčko strašáky. A právě přes jeho záhumenek jsme před šestnácti lety šli s dcerou Bárou a její kamarádkou a mě napadlo, že je pro legraci vyfotím se strašákem. Holky se k němu přitulily. Zaostřil jsem… Vtom mezi mnou a strašákem něco problesklo a já mimoděk vykřikl: „Báro, vypadněte od něj!“ Pak jsem si vyfotografoval strašáka samotného. To už mi zůstalo.

Svého prvního strašáka jsem nikdy nepojmenoval a zůstal pro mě jen tím „prvním“ strašákem. Jezdil jsem za ním skoro deset let, ale to už byl dávno jen polorozpadlým křížem opřeným o plot. Kousek jeho košile mám schovaný dodnes. Moje strašácká obsese se stupňovala a můj původní záměr jen dokumentovat tyto etno-výtvarné objekty se postupem času změnil na hledání jejich nových, skrytých identit. A právě Hipík, o dva roky starší strašák z vedlejší vesnice Dol, patřil mezi první, kteří dostali své jméno. To už jsem docházel k poznání, že strašáci žijí jako my. Že nejen stárnou, ale taky se milují a samozřejmě i rozcházejí.

Rudolf Šmíd