Čtení na tyto dny

Chalupy

Nedoslýchavé chalupy
v soumraku
a povídají si
měděnkovými hlasy něco zšeřelého,
už velmi dávno zapomenutého.

Na plotě zvlhlá vůně léta visí -

Za humny chlad
a netopýr.

Přes obzor safírová pšenice se řine
z natrženého pytle tajemství - 

(Josef Suchý)

 

Doporučujeme ke čtení

Pralesy Zakarpatí

Tomáš Koutecký, č. 4/2018, s. 5-9, pro předplatitele

Příroda Ukrajinských Karpat a její ochrana

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 5-11, pro předplatitele

Poloniny a pastevectví

Václav Štěpánek, č. 4/2018, s. 18-21, pro předplatitele

Jak vesnice k městu Brnu přirůstaly

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 39

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Narozeniny


Rudolf Šmíd, č. 3/2010, str. 26

„To to uteklo…,“ zpívá Záviš ve své narozeninové písničce. V červnu oslavím šestnácté výročí svého putování za strašáky. Začalo to v jihočeské vesničce Mužetice nedaleko Blatné. Trávili jsme tam s rodinou v pronajatém výměnku, řečeno slovy Hany Librové, prázdniny v ekologickém luxusu. Do stěny u světnice nám občas kopla kráva, která s námi sousedila. Děti krmily prase švestkami, protože se jim líbilo, jak je čelistmi drtí i s peckou. A já se tam naučil kuchat kachny. Pan Lojík, který si vzal nás Pražáky na byt, byl totiž „poslední soukromník v Mužeticích“, jak hlásala cedule u jeho dveří, kterou si tam vyvěsil ještě za totáče.

V této bioidyle jsem si několik let fotograficky nevšiml, že soused, pan Flandera, dává každé jaro na své bramborové políčko strašáky. A právě přes jeho záhumenek jsme před šestnácti lety šli s dcerou Bárou a její kamarádkou a mě napadlo, že je pro legraci vyfotím se strašákem. Holky se k němu přitulily. Zaostřil jsem… Vtom mezi mnou a strašákem něco problesklo a já mimoděk vykřikl: „Báro, vypadněte od něj!“ Pak jsem si vyfotografoval strašáka samotného. To už mi zůstalo.

Svého prvního strašáka jsem nikdy nepojmenoval a zůstal pro mě jen tím „prvním“ strašákem. Jezdil jsem za ním skoro deset let, ale to už byl dávno jen polorozpadlým křížem opřeným o plot. Kousek jeho košile mám schovaný dodnes. Moje strašácká obsese se stupňovala a můj původní záměr jen dokumentovat tyto etno-výtvarné objekty se postupem času změnil na hledání jejich nových, skrytých identit. A právě Hipík, o dva roky starší strašák z vedlejší vesnice Dol, patřil mezi první, kteří dostali své jméno. To už jsem docházel k poznání, že strašáci žijí jako my. Že nejen stárnou, ale taky se milují a samozřejmě i rozcházejí.

Rudolf Šmíd

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu