Čtení na tyto dny

Česna

Včely snášejí vosk na pečeti
a pohankový med
na dvoje sliby pod přísahou
na ztuhlý úsměv kolem úst

V té dvojí lásce zapřisáhlé
nebeskou modří drnčí na zápěstí sklo

Matku včelstev vynášejí z úlu
česnem - puklinou v pečeti

(Jindřich Zogata
Dým ohnic, 1991) 

 

Lanžhotský prales


Igor Míchal, č. 2/1989, str. 3-8

I když tok Dyje je o celých 40 km delší než Morava a i když má povodí o čtvrtinu rozlehlejší, přivádí k soutoku daleko méně vody, neboť pramenná oblast Moravy je srážkově bohatší. Také převaha zrnitostně lehkých půd, nivních půd na Dyji, jejichž zemina pochází z krystalinika Českomoravské vrchoviny, odlišuje dyjskou nivu od moravní, ve které převažují zrnitostně těžší (často až jílovité) usazeniny z flyšových Karpat. Přes tyto rozdíly má vývoj těchto největších (ale i ostatních) niv společné rysy: za ledových dob a zprvu i po jejich konci vodní přívaly splavovaly sporou tundrovou vegetací nechráněné půdy (frekvence záplav byla vysoká a v zrnitostním složení náplavů převažovaly štěrky). Pak se však přirozeným vývojem poledové doby pramenné oblasti pokryly souvislými lesy, které vytvářely nové půdy, chránily je před odnosem, zadržovaly srážky: koryta řek byla zahloubená a celý vodní režim krajiny byl podstatně vyrovnanější než dnes.

Archeologové odkrývají staroslovanská sídla v polohách, které byly donedávna často zaplavované, a původně z toho usuzovali na jakousi náklonnost starých Slovanů k bažinám, kterou vysvětlovali obrannými důvody. Teprve postupně se přišlo na prozaičtější důvod: vodní režim celého povodí včetně niv vypadal tehdy docela jinak! I když jihomoravské nivy už tehdy byly souvisle osídleným územím, pramenné oblasti řek dosud pokrývaly souvislé lesy. Původní představy o prostředí niv před kolonizací pramenných oblastí tedy nedoceňovaly vodohospodářské účinky lesních porostů (jejich retenci a transpiraci srážek) a přenášely současné poměry mechanicky do minulosti, kdy odtokové poměry byly zcela jiné.

V době velkomoravské nebyly na dně moravských úvalů rozhodně v převaze žádné hluboké lesy, ale více méně rozvolněné „parkové“ lesy tvrdého luhu. Například strážnický lesník Z. Prudič (1978) zjistil v detektivní práci ze strážnického luhu Moravy, že mohutné zbytky dubových kmenů kořenících ve štěrkopískových nánosech a konzervovaných 4-5m překryvem povodňových hlín, se větvily již v pětimetrové výšce a nemohly tedy růst v semknutém lesním porostu. Pak vše překryly hlinité erozní smyvy z Moravských Karpat, aniž došlo k prokazatelnému zvýšení srážek, které by mohly zvýšit průměrné odtoky řek, a povrch nivy byl jimi zarovnán. Močály a tůně, vyplňující nižší místa, musejí být ještě mladšího, pozdně středověkého a novověkého data. Jestliže hlinité nivní naplaveniny spočívají na povrchu štěrkopískových uloženin starého a středního holocénu a jestliže vznikly v období, kdy nelze předpokládat výrazné zvýšení srážkových úhrnů, pak jejich vznik souvisí s největší pravděpodobností s lidskou činností, rozrušující souvislý vegetační kryt! Je to důkaz podaný kvartérní geologií, že mezi kolonizací pramenných oblastí a mezi rozkolísaností toků a gradací záplav v údolních nivách existuje příčinná souvislost. Tu potvrzuje i řada dalších paleobotanických a geomorfologických výzkumů.

Tyto jevy kulminovaly koncem středověku a pokračovaly až do novověku, ba i současných regulací toků, kdy jsme si je zvykli protismyslně označovat jako „přírodní katastrofy“ (při nichž se po náměstí některých měst v Pomoraví muselo jezdit na loďkách) a rozhodli se řekám bez milosti „nasadit okovy“.

Nepovedlo se to dosud všude. Tam, kde se dvě největší moravské řeky hledají v široké nivě, v hlubokém a  lidem nepřístupném lužním lese, v bludišti meandrů a slepých ramen, aby splynuly v nejjižnějším bodu jižní Moravy a celé ČSR, tam řeka zaplavuje lesy a zbytky luk jako dřív. Zdánlivě! Ve skutečnosti se rozlévá víc než dřív, protože téměř celý lesní komplex na soutoku Moravy a Dyje je „suchou nádrží“, tzv. poldrem, tj. ohrázovaným retenčním prostorem, do něhož jsou odlehčovány velké vody Dyje i Moravy, a to i po dostavbě vodního díla Nové Mlýny. Režim záplav je zde tedy určován nikoliv přírodou, ale manipulačním řádem správy toku. Soutok Dyje a Moravy je v pořadí technických úprav na posledním místě. Regulovaná Morava zvýšila a urychlila své kulminační průtoky, proto může její povodňová vlna zabrzdit odtoky velkých vod Dyje zpětným vzdutím a tím vytvořit kritickou situaci na Moravě. Obě povodňové vlny se také mohou sčítat a vytvořit kritickou situaci níže po toku na Slovensku a v Rakousku. Toto nebezpečí se zvýšilo po celou dobu do ukončení rozestavěného komplexu vodních děl Nové Mlýny na Dyji, ale neskončí ani po něm. Proto je vybudován na 2 700 ha lesní půdy poldr a na Dyji pod Pohanskem nápustný objekt, kterým budou přes říční agradační val přepadat větší povodňové vlny, které mohou v poldru podle hydrotechnických propočtů dosáhnout každých 8-10 let až 1 m výšky vodního sloupce po dobu 20 dní.

Komplex pravidelně zaplavovaného lužního lesa o souvislé výměře přes 5 000 ha při moravsko-slovensko-rakouské hranici a přilehlé zbytky vysokoprodukčních zaplavovaných luk pod Lanžhotem, kterými se klikatí zatím neupravený, ale ke strohé technické regulaci připravený tok Kyjovky, je v celoevropském měřítku unikátní. Je protkán spletí struh, odlehčovacích a slepých ramen, tůní a lučních enkláv i ostrůvky močálů a přesypových písků („hrůdy“). I když bývalá kontinuita tohoto lesního komplexu s ostatním Pomoravím je dnes přerušena odlesněným a oploceným pruhem podél dálnice v úseku Lanžhot-Kúty, zůstává svou rozlohou a zachovalým přírodním charakterem elitním hospodářským objektem z hlediska dřevní produkce, současně však výjimečnou přírodní památkou s vysokou krajinářskou hodnotou nejen v jednotlivostech, ale především ve svém úhrnu. Není to nic nového. Věděl to už feudální vlastník kníže Lichtenštejn a popsal to milovaný básník lesů, vod a strání S. K. Neumann.

Obora Soutok, jejíž součástí je i výše zmíněný poldr, byla uznána ONV Břeclav v roce 1971 pro chov jelení, daňčí a černé zvěře. V oboře existují díky velmi pestré dřevinné skladbě lužního lesa s 45% zastoupením dubu letního mimořádně příznivé pastevní podmínky pro zvěř. Provoz měl být zaměřen především na chov jelení zvěře, ale také nejlepší daňčí trofej ČSR pochází z obory Soutok. Obora tedy vrchovatě vyhovuje požadavkům tzv. „lovecké reprezentace“ centrálních orgánů i pro poplatkový odstřel zvěte nejnáročnějšími hosty z devizové ciziny. Proto bylo na 30 % rozlohy obory plánováno (namísto obnovy hospodářsky elitních porostů tvrdého luhu) zakládání tzv. zvěřníků - pařezin z měkkých listnáčů (hlavně vrb bílé a křehké).

Vývoj jarních hlášených stavů zvěře v oboře Soutok dokumentuje jejich srovnání s doporučeným stavem, které umožňuje tabulka:

Letopočet19741985cílový stav
Pramen údajeVolf a kol.INFRO - Průša 1987Volf a kol.
zvěř jelení 280 660 300
zvěř daňčí 170 455 200
zvěř černá 100 310 30
zvěř srnčí ? 185 --
     

Samozřejmou součástí hospodaření v podmínkách takových stavů zvěře je, že veškeré nově zakládané, resp. obnovované porosty je nutno po dobu 20 let pečlivě plotit, tj. udržovat a kontrolovat v oboře kromě vnějšího plotu také vnitřní oplocení řady rozptýlených lokalit o celkové výměře nejméně 460 ha.

Toto opatření se však neuplatňuje ani v jediném ze zdejších právně chráněných území přírody, ačkoliv jsou mezi nimi tři proslulé lužní „pralesy“, které nemají obdoby v celém středoevropském prostoru, a další navržená chráněná území.

Jedinečnou ukázkou přirozeného lužního lesa je v oboře Soutok Státní přírodní rezervace Ranšpurk; původní název pochází od sousední vsi Rabensburg v Rakousku, jež bývala dostupná po mostku přes Dyji; její dnešní úřední název je Lanžhotský prales.

Porostní strukturu i její dynamiku máme detailně podchycenou ve dvou šetřeních z let 1973 a 1985, za něž vděčíme nikoliv státní ochraně přírody nebo některému výzkumnému ústavu, ale lesníku - důchodci a jeho přátelům (Průša 1985, 1987). Horní vrstvu „pralesa“ tvoří obrovské duby letní o maximální tloušťce 180 cm a rekordní výšce až 46 m, v hlavním porostu jsou vedle dubu zastoupeny jasan, lípa a vtroušený topol bílý - linda. Značně diferencovanou spodní vrstvu tvoří habr, jilm polní a jilm vaz; převažuje v ní však vysoko babyka, ojediněle vtroušeny jsou planá jabloň a hrušeň.

Přirozená obnova zcela chybí, protože všechny semenáčky hynou okusem nebo nepřerostu fázi zmrzačeného nárostu. Nízká a hustá dobře odrůstající vegetace ještě na sklonku šedesátých let dobře zapebezpečená (zmlazení habru a babyky) do roku 1985 zmizela a okusem mizí i keře, takže ze spodního porostu se dochovaly jen žalostné zbytky.

Také v horní vrstvě prokázal Průša (1987) silný úbytek dubu a jasanu, neboť okolo půl tisíciletí staré duby při tloušťkách 1-2 m zřejmě dosahují mezního fyzického věku, začínají v kořenech odumírat a vyvracet se i s kořenovými náběhy. Najdou se i obrovské suchary, které se rozlamují v koruně a jejichž běl se stává potravou larev roháčů a tesaříků obrovských. Po odumřelých dubech vzniklé velké mezery zarůstají vysokými rostlinami (na sušších půdách hlavně kopřivou, na vlhkých chrasticí rákosovou). Tak se „prales“ v podmínkách přezvěření prosvětluje a podmínky přirozené obnovy se zhoršují. Rozpad ležících kmenů pokračuje velmi rychle a i z registrovaných odumřelých stromů středních dimenzí lze po 12 letech najít často jen malé zbytky.

Tato naprosto výjimečná přírodní památka vyžaduje pro svou záchranu co nejrychlejší oplocení, což je v podmínkách místní hustoty zvěře naprosto nezbytné opatření pro každou odrůstající kulturu. Větší zabuřenělé světliny v rezervaci bude nezbytné zalesnit v oplocení dubem a jasanem; protože bez toho se dnes už nemohou hlavní dřeviny luhu dostat do hlavní úrovně budoucího porostu. Okolnost, že státní ochrana přírody nedokázala oplocení rezervace prosadit u lesního provozu, ani realizovat z vlastních prostředků, lze srovnat se situací, ve které bychom nechali rozpadnout chrám sv. Jiří na Pražském hradě nebo podobnou národní kulturní památku.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu