VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

I když tok Dyje je o celých 40 km delší než Morava a i když má povodí o čtvrtinu rozlehlejší, přivádí k soutoku daleko méně vody, neboť pramenná oblast Moravy je srážkově bohatší. Také převaha zrnitostně lehkých půd, nivních půd na Dyji, jejichž zemina pochází z krystalinika Českomoravské vrchoviny, odlišuje dyjskou nivu od moravní, ve které převažují zrnitostně těžší (často až jílovité) usazeniny z flyšových Karpat. Přes tyto rozdíly má vývoj těchto největších (ale i ostatních) niv společné rysy: za ledových dob a zprvu i po jejich konci vodní přívaly splavovaly sporou tundrovou vegetací nechráněné půdy (frekvence záplav byla vysoká a v zrnitostním složení náplavů převažovaly štěrky). Pak se však přirozeným vývojem poledové doby pramenné oblasti pokryly souvislými lesy, které vytvářely nové půdy, chránily je před odnosem, zadržovaly srážky: koryta řek byla zahloubená a celý vodní režim krajiny byl podstatně vyrovnanější než dnes.

Archeologové odkrývají staroslovanská sídla v polohách, které byly donedávna často zaplavované, a původně z toho usuzovali na jakousi náklonnost starých Slovanů k bažinám, kterou vysvětlovali obrannými důvody. Teprve postupně se přišlo na prozaičtější důvod: vodní režim celého povodí včetně niv vypadal tehdy docela jinak! I když jihomoravské nivy už tehdy byly souvisle osídleným územím, pramenné oblasti řek dosud pokrývaly souvislé lesy. Původní představy o prostředí niv před kolonizací pramenných oblastí tedy nedoceňovaly vodohospodářské účinky lesních porostů (jejich retenci a transpiraci srážek) a přenášely současné poměry mechanicky do minulosti, kdy odtokové poměry byly zcela jiné.

V době velkomoravské nebyly na dně moravských úvalů rozhodně v převaze žádné hluboké lesy, ale více méně rozvolněné „parkové“ lesy tvrdého luhu. Například strážnický lesník Z. Prudič (1978) zjistil v detektivní práci ze strážnického luhu Moravy, že mohutné zbytky dubových kmenů kořenících ve štěrkopískových nánosech a konzervovaných 4-5m překryvem povodňových hlín, se větvily již v pětimetrové výšce a nemohly tedy růst v semknutém lesním porostu. Pak vše překryly hlinité erozní smyvy z Moravských Karpat, aniž došlo k prokazatelnému zvýšení srážek, které by mohly zvýšit průměrné odtoky řek, a povrch nivy byl jimi zarovnán. Močály a tůně, vyplňující nižší místa, musejí být ještě mladšího, pozdně středověkého a novověkého data. Jestliže hlinité nivní naplaveniny spočívají na povrchu štěrkopískových uloženin starého a středního holocénu a jestliže vznikly v období, kdy nelze předpokládat výrazné zvýšení srážkových úhrnů, pak jejich vznik souvisí s největší pravděpodobností s lidskou činností, rozrušující souvislý vegetační kryt! Je to důkaz podaný kvartérní geologií, že mezi kolonizací pramenných oblastí a mezi rozkolísaností toků a gradací záplav v údolních nivách existuje příčinná souvislost. Tu potvrzuje i řada dalších paleobotanických a geomorfologických výzkumů.

Tyto jevy kulminovaly koncem středověku a pokračovaly až do novověku, ba i současných regulací toků, kdy jsme si je zvykli protismyslně označovat jako „přírodní katastrofy“ (při nichž se po náměstí některých měst v Pomoraví muselo jezdit na loďkách) a rozhodli se řekám bez milosti „nasadit okovy“.

Nepovedlo se to dosud všude. Tam, kde se dvě největší moravské řeky hledají v široké nivě, v hlubokém a  lidem nepřístupném lužním lese, v bludišti meandrů a slepých ramen, aby splynuly v nejjižnějším bodu jižní Moravy a celé ČSR, tam řeka zaplavuje lesy a zbytky luk jako dřív. Zdánlivě! Ve skutečnosti se rozlévá víc než dřív, protože téměř celý lesní komplex na soutoku Moravy a Dyje je „suchou nádrží“, tzv. poldrem, tj. ohrázovaným retenčním prostorem, do něhož jsou odlehčovány velké vody Dyje i Moravy, a to i po dostavbě vodního díla Nové Mlýny. Režim záplav je zde tedy určován nikoliv přírodou, ale manipulačním řádem správy toku. Soutok Dyje a Moravy je v pořadí technických úprav na posledním místě. Regulovaná Morava zvýšila a urychlila své kulminační průtoky, proto může její povodňová vlna zabrzdit odtoky velkých vod Dyje zpětným vzdutím a tím vytvořit kritickou situaci na Moravě. Obě povodňové vlny se také mohou sčítat a vytvořit kritickou situaci níže po toku na Slovensku a v Rakousku. Toto nebezpečí se zvýšilo po celou dobu do ukončení rozestavěného komplexu vodních děl Nové Mlýny na Dyji, ale neskončí ani po něm. Proto je vybudován na 2 700 ha lesní půdy poldr a na Dyji pod Pohanskem nápustný objekt, kterým budou přes říční agradační val přepadat větší povodňové vlny, které mohou v poldru podle hydrotechnických propočtů dosáhnout každých 8-10 let až 1 m výšky vodního sloupce po dobu 20 dní.

Komplex pravidelně zaplavovaného lužního lesa o souvislé výměře přes 5 000 ha při moravsko-slovensko-rakouské hranici a přilehlé zbytky vysokoprodukčních zaplavovaných luk pod Lanžhotem, kterými se klikatí zatím neupravený, ale ke strohé technické regulaci připravený tok Kyjovky, je v celoevropském měřítku unikátní. Je protkán spletí struh, odlehčovacích a slepých ramen, tůní a lučních enkláv i ostrůvky močálů a přesypových písků („hrůdy“). I když bývalá kontinuita tohoto lesního komplexu s ostatním Pomoravím je dnes přerušena odlesněným a oploceným pruhem podél dálnice v úseku Lanžhot-Kúty, zůstává svou rozlohou a zachovalým přírodním charakterem elitním hospodářským objektem z hlediska dřevní produkce, současně však výjimečnou přírodní památkou s vysokou krajinářskou hodnotou nejen v jednotlivostech, ale především ve svém úhrnu. Není to nic nového. Věděl to už feudální vlastník kníže Lichtenštejn a popsal to milovaný básník lesů, vod a strání S. K. Neumann.

Obora Soutok, jejíž součástí je i výše zmíněný poldr, byla uznána ONV Břeclav v roce 1971 pro chov jelení, daňčí a černé zvěře. V oboře existují díky velmi pestré dřevinné skladbě lužního lesa s 45% zastoupením dubu letního mimořádně příznivé pastevní podmínky pro zvěř. Provoz měl být zaměřen především na chov jelení zvěře, ale také nejlepší daňčí trofej ČSR pochází z obory Soutok. Obora tedy vrchovatě vyhovuje požadavkům tzv. „lovecké reprezentace“ centrálních orgánů i pro poplatkový odstřel zvěte nejnáročnějšími hosty z devizové ciziny. Proto bylo na 30 % rozlohy obory plánováno (namísto obnovy hospodářsky elitních porostů tvrdého luhu) zakládání tzv. zvěřníků - pařezin z měkkých listnáčů (hlavně vrb bílé a křehké).

Vývoj jarních hlášených stavů zvěře v oboře Soutok dokumentuje jejich srovnání s doporučeným stavem, které umožňuje tabulka:

Samozřejmou součástí hospodaření v podmínkách takových stavů zvěře je, že veškeré nově zakládané, resp. obnovované porosty je nutno po dobu 20 let pečlivě plotit, tj. udržovat a kontrolovat v oboře kromě vnějšího plotu také vnitřní oplocení řady rozptýlených lokalit o celkové výměře nejméně 460 ha.

Toto opatření se však neuplatňuje ani v jediném ze zdejších právně chráněných území přírody, ačkoliv jsou mezi nimi tři proslulé lužní „pralesy“, které nemají obdoby v celém středoevropském prostoru, a další navržená chráněná území.

Jedinečnou ukázkou přirozeného lužního lesa je v oboře Soutok Státní přírodní rezervace Ranšpurk; původní název pochází od sousední vsi Rabensburg v Rakousku, jež bývala dostupná po mostku přes Dyji; její dnešní úřední název je Lanžhotský prales.

Porostní strukturu i její dynamiku máme detailně podchycenou ve dvou šetřeních z let 1973 a 1985, za něž vděčíme nikoliv státní ochraně přírody nebo některému výzkumnému ústavu, ale lesníku - důchodci a jeho přátelům (Průša 1985, 1987). Horní vrstvu „pralesa“ tvoří obrovské duby letní o maximální tloušťce 180 cm a rekordní výšce až 46 m, v hlavním porostu jsou vedle dubu zastoupeny jasan, lípa a vtroušený topol bílý - linda. Značně diferencovanou spodní vrstvu tvoří habr, jilm polní a jilm vaz; převažuje v ní však vysoko babyka, ojediněle vtroušeny jsou planá jabloň a hrušeň.

Přirozená obnova zcela chybí, protože všechny semenáčky hynou okusem nebo nepřerostu fázi zmrzačeného nárostu. Nízká a hustá dobře odrůstající vegetace ještě na sklonku šedesátých let dobře zapebezpečená (zmlazení habru a babyky) do roku 1985 zmizela a okusem mizí i keře, takže ze spodního porostu se dochovaly jen žalostné zbytky.

Také v horní vrstvě prokázal Průša (1987) silný úbytek dubu a jasanu, neboť okolo půl tisíciletí staré duby při tloušťkách 1-2 m zřejmě dosahují mezního fyzického věku, začínají v kořenech odumírat a vyvracet se i s kořenovými náběhy. Najdou se i obrovské suchary, které se rozlamují v koruně a jejichž běl se stává potravou larev roháčů a tesaříků obrovských. Po odumřelých dubech vzniklé velké mezery zarůstají vysokými rostlinami (na sušších půdách hlavně kopřivou, na vlhkých chrasticí rákosovou). Tak se „prales“ v podmínkách přezvěření prosvětluje a podmínky přirozené obnovy se zhoršují. Rozpad ležících kmenů pokračuje velmi rychle a i z registrovaných odumřelých stromů středních dimenzí lze po 12 letech najít často jen malé zbytky.

Tato naprosto výjimečná přírodní památka vyžaduje pro svou záchranu co nejrychlejší oplocení, což je v podmínkách místní hustoty zvěře naprosto nezbytné opatření pro každou odrůstající kulturu. Větší zabuřenělé světliny v rezervaci bude nezbytné zalesnit v oplocení dubem a jasanem; protože bez toho se dnes už nemohou hlavní dřeviny luhu dostat do hlavní úrovně budoucího porostu. Okolnost, že státní ochrana přírody nedokázala oplocení rezervace prosadit u lesního provozu, ani realizovat z vlastních prostředků, lze srovnat se situací, ve které bychom nechali rozpadnout chrám sv. Jiří na Pražském hradě nebo podobnou národní kulturní památku.