VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Koncept ekosystémových služeb se začíná prosazovat tam, kde jsou ekosystémy poškozeny, degradovány či zničeny. S údivem si postupně uvědomujeme, že podzemní voda už není pitná, přívalový déšť nám spláchl pole, odlesněný horský svah celou vesnici a počasí nám přináší stále častější překvapení, bohužel nikoliv příjemná. To, co pro nás příroda činila jakoby mimoděk a bez našeho povšimnutí, musíme teď klopotně zajišťovat sami. Klopotně a zároveň nákladně. V tomto okamžiku je namístě otázka, zda by to přece jen ekosystémy nezvládly levněji a jak se k nim máme chovat, abychom jim v tom soustavně nebránili, případně jak kombinovat jejich služby s opatřeními více technické povahy. Docházíme k „šokujícímu“ poznatku, že ekosystémy potřebujeme.

Srovnatelnou kauzou v současné době je otázka důchodového zabezpečení. I tady přestává něco fungovat. Děti se nerodí, a tudíž stále naléhavěji vyvstává problém, kdo bude živit naše důchodce. Vymýšlíme soukromé penzijní fondy, do kterých budou miliony občanů dlouhodobě investovat a přitom věřit, že tam za třicet let naleznou své peníze. Obávám se, že jediným jistým příjmem bude výplata správců těchto fondů. Ostatně v některých zemích dosáhla až třiceti procent jejich celkového výnosu. Posouváme hranici důchodového věku stále dál až k děsivé představě sedmdesátiletého zedníka, který už stěží unese kýbl malty. Nejednou se ukazuje, že mít děti má i společenský, nikoli jen soukromý efekt, a že by se mělo ocenit, jakou investicí pro rodiče takové dítě je - slyšel jsem odhad v řádu tří milionů korun. A tak rodina s pěti dětmi, na kterou se mnozí dívají - nebo snad dívali - skrz prsty jako na sociály, investovala 15 milionů do penzijního systému, aby bylo z čeho vyplácet penze i těm, kterým se „na cizí haranty“ přispívat nechtělo. Možná lepším řešením než zakládat privátní penzijní fondy by bylo takové rodiny podpořit. A zároveň zjistit, co rodina vlastně potřebuje, aby mohla fungovat jako dřív, mít více dětí a nerozpadat se tak snadno a stále rychleji jako nyní. To je ovšem úkol zdaleka přesahující hranice ekonomie.

Jak v případě poškozených ekosystémů, tak u poškozených rodin je naše společnost konfrontována s nepříjemným zjištěním - žijeme na úkor budoucích generací. Zastavit tento trend můžeme jen změnou ustálených vzorců chování, změnou hodnotové orientace - a to bývá velmi obtížné a bolestné. V obou případech to znamená - v určitém slova smyslu - návrat zpět a pokorné přiznání, že jsme v lecčems chybovali. Takové zjištění nemusí být příjemné a může vyvolat podrážděné reakce. Vzpomínám na jeden výpad z obecenstva na semináři limnologické společnosti o přehradních nádržích. Po své přednášce o ekosystémových službách říčních niv a kritice koncepce retence vody založené na přehradních nádržích, jsem byl obviněn z toho, že bych nejraději lidi nahnal zpět do jeskyní. Podobně samozřejmě společnost reaguje na setrvalý odpor církve vůči antikoncepci. Horší tmářství si už nedovedeme ani představit. Paradoxem ovšem je, že jak regulace vody v krajině, tak i regulace početí se nám jaksi vymkla z rukou. Ze začátku to vypadalo docela optimisticky - poručíme větru, dešti, ochráníme obyvatele před povodněmi, omezíme chudobu a hlad, žena se bude moci realizovat… Výsledek: jedináček vysedávající u počítače, kam byl odložen zadluženými pracujícími a vystresovanými rodiči, už nechodí „ven“, a to už ani ten, který bydlí na vesnici. Virtuální realita ho absorbovala, přírodu mu nikdo neukázal. Všimne si, že ekosystémy mizí a že je potřebuje? Bude to dělat jinak?

RNDr. David Pithart, CSc., (1965) je hydrobiolog, v Daphne ČR koordinuje projekt Niva, člen Ramsarského výboru, předseda Koalice pro řeky, david.pithart(zavináč)daphne.cz