Čtení na tyto dny

Pobřeží

Slunce již hvězdy noční
roztříští v příboji
Noc stáhla se pryč chvatně
se všemi závoji
Bílá břicha ryb svítí
mrtvá jak touha má
rybářkám do jejich sítí
jen nechtíc
veplouvá…

(František Schildberger) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pralesy Zakarpatí

Tomáš Koutecký, č. 4/2018, s. 5-9, pro předplatitele

Příroda Ukrajinských Karpat a její ochrana

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 5-11, pro předplatitele

Poloniny a pastevectví

Václav Štěpánek, č. 4/2018, s. 18-21, pro předplatitele

Jak vesnice k městu Brnu přirůstaly

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 39

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Mizející svět podyjských tůní


Olga Lepšová-Skácelová, č. 4/1991, str. 18-20

Zmíníme-li se o vodohospodářské problematice jižní Moravy, automaticky se každému vybaví Novomlýnské nádrže. Jejich stavbě padla za oběť velká plocha lužních lesů a mokřadů, poznamenána však byla i vzdálenější vodní stanoviště.

Kromě starých říčních ramen, známých z vyprávění spisovatele Tomečka i básníka Mahena, však ukrývala jižní Morava donedávna i několik izolovaných tůní napájených spodní vodou. Rozpínající se zemědělská výroba postupně ukusovala z luhů v jejich okolí a tůně nakonec zůstaly jako malé ostrůvky zdánlivě nenarušené přírody v „kulturní“ krajině. Díky splachům ornice z okolních pozemků se však značně urychlil přirozený zazemňovací proces, který by za normálních okolností ještě dlouho nedospěl ke svému závěru. Osudovým krokem pro existenci tůní byla poslední fáze dyjských regulací a výstavba Novomlýnských nádrží. Hladina spodní vody poklesla v údolní nivě Dyje o 50-60 cm a úplné zazemnění izolovaných tůní je již jen otázkou několikaletého období.

Nejhlubší a nejzachovalejší tůní v otevřené krajině této oblasti je jezírko Kutnar, SPO vyhlášená v roce 1956 z důvodu výskytu vzácné vodní květeny a rozmnožování obojživelníků, donedávna ještě jako malý zázrak, který by nikdo nečekal mezi kukuřičnými lány. Z jedné strany chráněný zbytkem lužního lesa, ze dvou stran obklopen kusem louky, na níž na jaře rozkvétá kosatec sibiřský. Z poslední strany přiléhá pole, původně oddělené travnatou cestou, ale rok za rokem se přibližující metr po metru až k samotnému pásu rákosin západní zátoky tůně. Hladinu pokrývaly plovoucí porosty voďanky a okřehku trojbrázdého, zářily lekníny. Bohatá vodní vegetace se na konci každé vegetační sezóny rozkládala a za staletí se vytvořily na štěrkopískovém podkladu hluboké jemné polštáře černého bahna, prosyceného oblaky purpurových sirných baktérií. Tento typ substrátu může vzniknout právě jen ve vodách zvenčí neznečištěných a nemá nic společného s bahnem, které známe z rybníků a potoků v zemědělské krajině. Díky zachovalosti přírodních podmínek se v této tůni vytvořilo zcela zvláštní společenstvo drobnohledných rostlin - sinic a řas.

V roce 1986 jsem při hydrobiologickém průzkumu tůně nalezla na stoncích starých posečených rákosin v západní zátoce sinici Microchaete calothrichoides. Byl to překvapivý nález: tato sinice byla popsána v roce 1905 Hansgirgem z tůně ve vídeňském Prátru, která již dávno zanikla. Stejný osud postihl většinu přirozených poříčních tůní, oddělených od vlastních toků a napájených jen průsakem podzemní vody. Microchaete calothrichoides potřebuje totiž pro svoji existenci zcela specifické podmínky, které jí mohou poskytnout jen tyto neznečištěné tůně s hlubokým organickým bahnem vznikajícím tlením přirozené makrovegetace. Od časů Hansgirgových výzkumů nemáme ve světové algologické literatuře o výskytu Microchaete calothrichoides žádné další údaje. Vzhledem k tomu, že během 20. století tato přirozená stanoviště vesměs zanikla, není objevení na dalších lokalitách příliš pravděpodobné. V tůni Kutnar byla tato sinice znovu objevena po více než třech čtvrtinách století. Populace zde dobře prospívá, tůň je tedy vlastně přírodním muzeem.

Kromě M. calothrichoides se v Kutnaru vyskytuje celá řada dalších vzácných sinic a řas. Na počátku léta hustě pokrývají hladinu fialovo-zelené vločky, tvořené shluky vláken sinice Planktothrix cryptovaginata se sirnými baktériemi. Sinice vyrůstají od jara na rostlinných zbytcích na dně tůně a pak se uvolňují od podkladu. Protože obsahují měchýřky naplněné plynem, vznášejí se společně se zachycenými baktériemi na hladině. Během léta se rozkládají, klesají ke dnu a na hladině po nich nezůstane ani památky. Tento druh sinic byl doposud známý jen z hlubokých jezer Ukrajiny.

Výskyt dalších druhů sinicové a řasové flóry je rovněž zajímavý: většina z nich je teplomilná a na jižní Moravě má severní hranici svého areálu rozšíření, jiné jsou naopak známé ze severních oblastí Evropy a v Kutnaru přežívají díky nízkému stupni znečištění.

Ve druhé polovině 80. let postoupila „kultivace“ okolní půdy ze západní strany až těsně ke Kutnaru. Rezervace bohužel nemá ochranné pásmo a úzký pruh rákosin nemůže zadržet silné splachy. Navíc zemědělci s oblibou odhazují prázdné pytle od chemikálií do rákosin i do samotného jezírka. Po poklesu hladiny spodní vody se vynořila celá západní zátoka (pokusy o ruční prohloubení neuspěly) a na podzim roku 1990 zbývala volná voda již jen v úzkém centrálním korytě. V místě, kde před několika lety kvetly lekníny, je již pevný břeh porostlý šťovíkem přímořským a hustě zatravněný, k centru tůně postupuje halucha vodní a všude pod hladinou vyrůstají rok od roku hustší trsy růžkatce ponořeného. Po každé vegetační sezóně vytvářejí obrovskou hmotu organického bahna urychlujícího zazemňovací proces. Jezírko Kutnar je ještě rájem obojživelníků, ale jeho úplný zánik je otázkou nejvýše deseti let.

Je vůbec ještě nějaká možnost záchrany? Jedině změnou v režimu podzemních vod, a to je i otázka přežití lužních lesů. Uvažovali jsme i o vybagrování části jezírka, ale toto řešení jsme zavrhli. Hladina spodní vody poklesla natolik, že by bylo nutno vybagrovat tůň až na štěrkopískový substrát, a tím bychom specifické životní prostředí řas, které vznikalo po staletí, zničili. Znovu se zde dokazuje, že není možné chránit jednotlivé druhy vytržené z ekologických vztahů. Dokážeme ještě zbytky jihomoravské přírody zachránit a zároveň uchovat i ohrožený druh řasové flóry?

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu