VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Náš vztah ke krajině je dvojznačný. Těžíme z ní užitek a shledáváme ji předmětem zalíbení. Někteří z nás se - často marně - snažíme smířit jedno i druhé. Bezradní zůstáváme stát před zdánlivou nesmiřitelností obého, nedovedeme nalézt kompromis mezi argumenty zastánců jednoho, či druhého extrému.

Neseme v sobě hluboké rozdvojení, jehož kořeny jsou staršího data. Hana Librová na to upozorňuje, když ve své „Lásce ke krajině?“ (1988, strana 63) zkoumá vztah J. J. Rousseaua ke krajině. Shledává v něm „půvabnou směs přístupu racionalistického a romantického“ a tuto svoji charakteristiku dokumentuje citátem, z něhož vyjímám: „… Konečně probrav podrobně několik jiných rostlin, jež jsem viděl ještě v květu a jejichž vzhled a výpočet (který mi byl běžný) přece jen stále vzbuzoval ve mně potěšení, zanechal jsem znenáhla těchto běžných pozorování a oddal jsem se dojmu neméně příjemnému, ale tklivějšímu, kterým na mě působil souhrn toho všeho… Krajina ještě zelená a líbezná, ale částečně již bez listí a téměř opuštěná, stávala se všude obrazem samoty a blížící se zimy…“ (Dumy samotářského chodce)

Chladný rozum a přírodovědný výpočet, směřující k pragmatickému užitku, citové rozechvění spojené s fantazií, povzbuzující sympatii a náklonnost. Potíž je v nesnadnosti prolnutí obého. Neuměl to J. J. Rousseau a neumíme to ani my. Ve škole se (lépe či hůře) naučíme přehledům krystalických, botanických a zoologických soustav. Kde však zůstane krajinný celek? Ani mnozí vysoce kvalifikovaní ekologové, navštěvující o víkendech líbezné kouty Československa, nedovedou rozumem pojmout složitou a křehkou spleť vztahů v krajinném celku. Jejich systémové teorie se ukazují být nepoužitelné při snaze o skloubení a syntézu množství dílčích kvantitativních údajů.

Vedle dosud nepříliš úspěšných vědců jsou zde však umělci nebo někdy umělecky cítící přírodovědci, kteří nám dokážou zprostředkovat působivý pohled na „souhrn toho všeho“. Činí-li tak navíc s vědomím ekologických struktur, které jsou citovému pohledu skryty, výsledek je kromobyčejně cenný. Dokladem toho jsou panoramatické snímky moravské krajiny Miloše Spurného, které mohla brněnská veřejnost shlédnout v obou prázdninových měsících tohoto roku v letohrádku Mitrovských.

Když jsem procházel působivou expozicí, neustále jsem si uvědomoval zvláštní hodnotu panoramatického pohledu umělecky cítícího a vědecky erudovaného fotografa: Snímky Miloše Spurného nesou letopočet mladší roku 1950. Zobrazují moravskou krajinu zasaženou kolektivizací. Fotografie široce pojatých krajinných celků spolehlivě identifikují, kde zůstala krajina pestrá, na vysokou zeleň, meandrující toky a drobnou zvěř bohatou strukturou a kde se stala unifikovanou kulturní pouští.

Nutno podotknout, že v obou případech zobrazuje Miloš Spurný krajinu zemědělsky využívanou. V náhorních planinách Vysočiny i nad Dyjí, která se vine lužními lesy, je přítomna stopa ruky zemědělce. Někde jsou pole protkána spletí mezí a jejich porostů, zaplněných bezpochyby četnými populacemi drobné zvěře, ptactva a hmyzu. Jinde z této životaschopné spleti zůstávají zřetelné sice, nicméně zbytky. Někde však přesahují přes jednotvárný horizont lánů pouze osamocená boží muka.

Miloš Spurný svým celostním pohledem přesně lokalizuje, kde ještě boží muka či rybníky zůstaly jedním z mnoha jiných prvků krajinné struktury a kde se staly stesk probouzejícím mementem „rozorání mezí“. Poukazuje svými krajinami na pozoruhodnou okolnost: Při detailním pohledu analytického přírodovědce se exemplář toho či onoho biologického druhu neliší, ať žije v Kameničkách nebo pod Beskydami. Při pohledu racionalisticky zaměřeného analytika se bez ohledu na lokalitu zkoumání neliší ani systematicky definované podmínky, ve kterých je schopen přežít ten či onen živočich či rostlina. Díváme-li se však na krajinný celek, je neopakovatelný.

Nezaměnitelnost kusu krajiny by neměla být přítomna pouze v pohledu umělce či milovníka té či oné lokality na krajinu. Měla by být klíčovým principem pohledu ekologa nebo ochranáře. Neopakovatelnost je ovšem v rozporu s racionalistickou metodou zkoumání přírody, která je založena na hledání opakujících se dějů, které vždy nastanou za předem definovaných okolností. Při takovém pohledu přestává být krajina živou soustavou a stává se mechanickým souhrnem rušitelných a obnovitelných prvků - stromů, vodních ploch, pěstovaných živočichů…

Uznání neopakovatelnosti, pramenící z celostního pohledu na více či méně unifikované kouty Moravy, sílí při prohlížení fotografií Miloše Spurného poznenáhlu a je často (bohužel) podporováno a provázeno steskem po tom, co již nenávratně zmizelo. Nejsou to pouze okouzlující snímky Dyje a lužních lesů pod Pálavou. Ty evokují pocit zániku až příliš silně. Pohled na tři či čtyři desítky let „staré“ snímky Miloše Spurného nás upozorňuje na to, kolik drobných prvků muselo zmizet z moravské krajiny proto, abychom kolem sebe mohli pozorovat erozi vystavené nedohledné lány, připomínající spíše stepi v Povolží než mezemi, úvozovými cestami a remízky protkané soustavy polností moravských sedláků.