VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Národní park ve světě

Jak je ve světě chápán národní park? V tom vůbec nepanuje jednota. Zatímco v Severní i Jižní Americe, Africe, Austrálii, jižní a jihovýchodní Asii představuje většinou oblasti člověkem málo zasažené, v mnoha evropských zemích se takto mohou naopak nazývat krajiny vzniklé dlouholetými interakcemi mezi člověkem a přírodou. Jednota v pojetí národních parků dokonce mnohdy neexistuje ani v rámci jednoho státu.

To značně ztěžuje možnost mezinárodního srovnání. Proto v roce 1994 definovala IUCN 6 kategorií (I-VI) chráněných území dle managementu. Snahou přitom bylo, aby každý stát i nadále vyhlašoval svá území podle vlastního pojetí, ale označením římskou číslicí umožnil IUCN vést srovnávací statistiku.

IUCN však hned na počátku pochybila. Připojila k číslicím i slovní označení, u kategorie II nešťastně národní park, což následně vedlo k nedorozuměním - řada zemí začala mylně pokládat tuto kategorii za standard pro národní parky! Třebaže IUCN hned v roce 1994 i v roce 2008 výslovně zdůraznila, že pokud chráněné území v určité zemi nese označení národní park, neznamená to, že by mělo splňovat kritéria kategorie II, některé státy toho nedbaly. Dodnes se bohužel i v ČR můžeme u některých parků setkat s tvrzením o „nutnosti naplnit kritéria kategorie II dle IUCN“ či ponechat „75 % území NP samovolnému vývoji, jak vyžaduje definice kategorie II“.

To je však přímo proti záměru IUCN, která jednoznačně doporučuje, aby každý stát měl vlastní pravidla pro svá chráněná území a pouze je pro účely statistiky následně označil visačkou IUCN. Systém 6 kategorií IUCN navíc není hierarchický, žádná není hodnotnější než jiná, a zařazení území, kterému daný stát říká národní park, do jiné kategorie než II tudíž a priori neznamená nižší hodnotu území.

Národní parky v ČR

Podle IUCN je v kompetenci států, jakým způsobem vymezí své kategorie územní ochrany. Český zákon č. 114/92 Sb. uvádí: národní parky jsou „rozsáhlá území …, jejichž značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy“, a „veškeré využití národních parků musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů“. Obecné zásady managementu v NP zákon podrobně neuvádí. Vyjdeme-li ze zákonné definice, je v českých parcích zdůrazňována ochrana ekosystémů a jejich biodiverzity.

Biodiverzita snad mimo tropy převážně nekoreluje s nedotčeností přírody. Podobně ani ekologicky stabilní ekosystémy nejsou nutně biologicky rozmanité. Většinu území českých parků tvoří les v horském či členitém terénu - pravděpodobně proto, že hory a les jsou považovány za málo dotčenou přírodu. U lesa závisí biodiverzita značně na režimu narušování. Pro udržení vysoké biodiverzity je třeba udržovat lesy v celé škále režimů a typů disturbancí. Výsledkem je dynamická mozaika vývojových stadií oživených nejrůznějšími ekologickými skupinami organismů.

Ve středoevropských NP je možné doporučit kombinaci přírodního a lidského narušování. Na části plochy může jít o cílené hospodaření (zejména takové, které vede k zachování či zvýšení biodiverzity), na části o ponechání samovolnému vývoji a vlivu přírodních disturbancí. Rozhodně však nelze doporučit nekompromisní příklon pouze k jednomu extrému.

Protože ani jeden z českých NP nemá významnější území pokryté ekosystémy bez historie hospodaření, současnou strategií v nich bývá ekosystémy do přírodního stavu převést a dále nezasahovat. Ve střední Evropě bohužel nelze s jistotou určit, který typ ekosystému je na určitém místě přírodní. Nejsou to ani pralesy. Často jde spíš o otázku víry než vědění. Z toho, co víme o historickém vlivu člověka, vyplývá, že tvrzení o přírodnosti a nedotčenosti jakéhokoli území jsou idealizovaná a snadno zpochybnitelná. Ve středoevropské krajině je na každém metru čtverečním očividný vliv člověka. Národní park by proto neměl být chápán jako území, které bylo v minulosti minimálně ovlivněno člověkem. Primárním smyslem NP by měla být ochrana biodiverzity, k čemuž se připojuje u nás zatím plně nezdomácnělý koncept samovolného vývoje na velké ploše. Kvůli dlouhodobému vlivu člověka však naše parky ani nemohou být úplnou divočinou, protože by přišly o značnou část svých hodnot.

Ing. Martin Svátek, Ph.D., (1977) se na Mendelově univerzitě v Brně zabývá ochranou přírody a prostorovou ekologií, msvatek(zavináč)centrum.cz

Mgr. Radim Hédl, Ph.D., (1976) je vegetační ekolog, v Botanickém ústavu Akademie věd ČR zkoumá biodiverzitu lesů, radim.hedl(zavináč)ibot.cas.cz