Čtení na tyto dny

Král smrků

(Smrk ztepilý
Stáří 180 let
Výška 38 m
Obvod 402 cm)

Prší
Přítmí pravěkého lesa
Ticho kapradin a trav
a kapající vody

Posvátná úzkost
slovanského obětiště

Zpovzdálí
hluk dětské
školní křížové výpravy

Směrovka: Král smrků 300 m

Zpáteční cestou
sbírám papírky
od žvýkaček a bonbonů
zn. Velim

(Jaroslav Kvasnica
Mariánské lázně 1987) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Za přáteli na Kvildu


Leoš Oliva, č. 1/2011, str. 18-19

Tajuplnost Šumavy mě - od narození trvale bydlícího ve vsi u Brna - přitahovala od dětství. Vstupní branou se stal Český Krumlov, kam jsem 1. září 1975 nastoupil na vojnu a odkud jsem byl po krátké době převelen do Prachatic. Tam jsem se po skončení vojny v roce 1976 každoročně vracel - především k rodině V. H., přítele a spoluhráče z městské kapely, jejímž členem jsem se během vojny stal. V osmdesátých letech se rodina přestěhovala do Šumavských Hoštic.

Šumavské Hoštice (neplést s Hošticemi u Volyně, spojenými s Michalem Tučným) jsou naší nejčastější zastávkou při cestě na Kvildu dlouhé 275 km a čtyři a půl hodiny. Do malé šumavské vísky se školou, kostelem a přáteli odbočujeme z vimperské silnice; dříve než zvoníme u H., shlédneme „kýčovité obrázky“, což znamená, že u jižního okraje fotbalového hřiště zastavíme, vypneme motor a kocháme se pohledem do údolí Cikánského potoka, na Včelnou pod Boubínem a na Boubín. Jihozápadně je obec Buk a za ním tušíme Pravětín.

Pravětín je malá obec u Vimperka, v níž jsme na bývalém statku u kamaráda J. až donedávna pravidelně začátkem listopadu pořádali setkání pod názvem Boubínská burčáková. Hlavní náplní byla kromě burčáku z Moravy sobotní celodenní vycházka podzimní Šumavou: první rok osamělou podzimní přírodou na Boubín, kde jsme na nové rozhledně připíjeli na zdraví Kubovy Hutě (která se o ni zasloužila), druhý rok ve sněhové vánici na Svatou Maří s křížovou cestou a rozhlednou (a blouděním při cestě zpět ve sněhové vánici), třetí rok na Libínské sedlo, rozhlednu, Křišťanovický rybník, Drslavice s tvrzí, a čtvrtý rok na Popelnou s výstupem na Obří hrad s keltským hradištěm a potom z Nicova kolem Královského kamene na Javorník s návštěvou rozhledny, kterou pamatuji ještě v původní výšce nepřesahující okolní stromy. V Pravětíně na horním konci je Dům klidného stáří sv. Zdislavy; nedávno jsem se dočetl, že tam po letech strávených v nuceném exilu již čtyři a půl roku žije s manželkou pan L., kterému při útěku přes hranice pomáhal Král Šumavy.

Kvildu a její okolí jsem poprvé navštívil koncem sedmdesátých let, za hluboké totality (čemuž odpovídala i tamější nevlídná atmosféra) a pak až v roce 1991, kdy tam přátelé začali provozovat penzion U Pily, kolem něhož musí projít či projet všichni směřující na Bučinu nebo k pramenům Vltavy. Od té doby se Kvilda a zejména Pila, jedna z mála normálních šumavských hospod, kde se dá hrát a zpívat, staly druhým trvalým bydlištěm a místem pravidelných setkávání přátel z nejrůznějších koutů Čech a Moravy. V průběhu bezmála dvaceti let se vytvořil dokonce jakýsi návštěvní pořádek zahrnující „dolyžnou“ koncem března, dovolenou v srpnu, nohejbalový turnaj v září a Staročeské Vánoce v prosinci.

Řada přátel z Kvildy pracuje v lese a díky jejich pracovním výjimkám (povolením k vjezdu a pohybu v I. zóně) jsem poznal řadu míst pro běžného návštěvníka nedostupných, např. skutečný pramen Vltavy ve stráni na Černé hoře (nyní už přístupný), sváděný potrubím z PVC do jezírka. Jeden letní den jsme s P. na Černé hoře počítali kůrovce v lapačích, což jsem předtím nikdy nedělal. Vydaná instrukce zněla spočítat je a rozdělit na samice a samičky podle „prdýlek“ (což byla samozřejmě legrace). Na to počítání rád vzpomínám, bylo pěkné počasí a svůj kvalifikovaný odhad jsem vždy zapsal s datem do tabulky na lapači; největší dřina byla hledání toho posledního asi 24. lapače po svahu Černé hory nahoru a dolů. Jindy jsme na různých jiných místech, např. ve stráních nad Horskou Kvildou a Filipovou hutí, stavěli malé oplocenky na ochranu vysazených listnáčů proti okusu.

Hezký pohled na Pilu a část Kvildy včetně pramenské a bučinské cesty je ze stráně od tzv. Balážky, chaty, o jejíž koupi snil (marně) kamarád T. z Prahy. Cestou kolem ní si na něj vždy vzpomenu, zejména na oslavu jeho padesátin v penzionu U Pily před 10 lety (9. 12. 2000), z pozvánky pak na motto „Skutečného mládí dosahujeme ve zralých letech“ a verše Františka Kašpara pod rytinou kvildského kostela: „… jen třemi barvami / kraj velebnosti dosáh / les černý, stříbrošedá ves / a luhů zeleň v rosách.“

O dovolené na Kvildě navštěvujeme dosud neznámá místa; na řadu z dosud poznaných se však rádi vracíme, jako např. k Hauswaldské kapli za Srním (Mechovem) s pramenem živé vody, na hrad Rabí a tamější židovský hřbitov, Svatobor s rozhlednou nad Sušicí (na novou rozhlednu Sedlo jsme loni bohužel zapomněli, tak určitě příště), sušický krásný a čistý poutní Andělíček s výhledem na město a stráně Javornické hornatiny, a pak se vracíme se zastávkou ve Strašíně přes Javorník, Stachy, Zdíkov a Babůrek do Kvildy. Loni jsme měli ze Strašína radost, neboť tamní poutní kostel dostává konečnou úpravu a má již hotovou fasádu z vchodové strany. Proto jsem si s velkou radostí ve 41. čísle Katolického týdeníku přečetl dvoustranu o strašínském knězi a básníku Františkovi Danielu Merthovi, třech (z původních osmi) kostelních zpěvačkách a strašínské aktivistce J. S. z Albrechtic; Strašín a jeho okolí je tam popisováno jako „Šumava rozkvetlých luk i zasněžených strání, ale především hájemství ticha“.

Rád se vracím i k opravené kapličce na Bučině a pokračuji dál přes Knížecí pláně (se zastávkou u novodobými barbary zničeného kostela a hřbitova) do Borových Lad a Svinných Lad k jezírku Chalupské slatě (přes jejíž močály převáděl Král Šumavy); na Kvildu pak jede autobus.

Kdysi byla na Pile diskuse, zda Borová Lada je plurál nebo singulár, přičemž většina místních tvrdila, že jezdí hrát fotbal „do Borový Lady“. K dotazu mně tehdejší starostka J. H. odpověděla: „Občany na Kvildě vůbec neberte vážně, mají co dělat, aby zvládli vidličku (my se tak s panem starostou do sebe navážíme). Správně je v Borových Ladech. Lada se skloňují jako města. Zdravím do O. (já pocházím také z Moravy - z H., to je u U. H. a v B. jsem studovala.“ Pěkný příklad pronikání Moravanů na Šumavu.

Občas se zamýšlím nad tím, proč jezdíme na Kvildu, a nikoliv do Kvildy; patrně proto, že cesta na Kvildu, zejména po odbočení U Sloupu před bývalými vimperskými kasárnami, vede stále do kopce a také že „na Kvildě“ se vyslovuje lépe než „v Kvildě“.

Uplynulých dvacet let svobody na Šumavě bylo pro její obyvatele i návštěvníky velkou příležitostí, která zjevně nebyla promrhána. Je to však stále krátká doba pro obnovu po staletí vytvářených a totalitními režimy zničených společenských struktur (zejména v obcích původně osídlených z větší části německým obyvatelstvem) - onoho hayekovského vývojem a přirozeným výběrem dlouhodobě vytvářeného spontánního řádu. Šumava potřebuje svobodu, čas a stabilitu; prázdný kulturní prostor se postupně zaplňuje. Jsem rád, že jsem u toho nového začátku mohl být.


JUDr. Leoš Oliva (1951) - asistent soudce Ústavního soudu, žije v Ořechově u Brna, uolivy(zavináč)volny.cz

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu