VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Na začátku dubna byla ministru Dejmalovi předána klíčová, předposlední etapa studií k osudu novomlýnských nádrží, jejímž garantem byla firma Löw a spol. I když je k závěrům ještě daleko a teprve před prázdninami bude ukončeno ekonomické a multikriteriální hodnocení, byla předložena filosofie přijatelná pro většinu zúčastněných - metoda postupných vratných kroků, která umožňuje v případě chybného nebo předčasného rozhodnutí návrat zpět. Pro obě krajní varianty, napuštěnou i „vypuštěnou“, je však společný první krok, který může být učiněn ihned po změně manipulačního řádu: snížení hladiny ve střední a spodní nádrži o asi 85 cm. To umožní první bioasanační práce na vynořujících se úsecích dna střední nádrže a bude možné ověřit vliv snížení hladiny na čisticí schopnost soustavy novomlýnských nádrží.

Zajímavým vstupem do přírodovědných a technických studií byla práce sociologa Libora Musila z Masarykovy univerzity v Brně, který na základě rozhovorů s reprezentanty různých zájmových skupin z řad místních občanů, techniků vodohospodářů, ekologů, iniciativ, sportovních klubů, rybářů a dalších, kteří jsou na vodním díle Nové Mlýny nějak zainteresováni, zpracoval obsáhlou případovou sociologickou studii „Možnosti a meze konsensu o otázce novomlýnských nádrží“. Otiskujeme pouze zjednodušený výtah z jejích závěrů a pro zajímavost uvádíme, že impuls pro zadání této studie dal mj. premiér Petr Pithart, který se při návštěvě nádrží 22. ledna 1991 orientoval v záplavě informací právě tak, že si je zařazoval podle toho, kterou skupinu řečník reprezentuje.

mik

Závěry sociologa

Z hlediska představy „optimálního“ řešení je možné vymezit tři typy účastníků konfliktu o řešení situace v krajině pod Pálavou:

1. zastánci „vypuštění a obnovy původního biotopu“ (dále jen „zastánci obnovy“),
2. zastánci kompromisních a otevřených řešení (dále jen „zastánci kompromisu“),
3. zastánci „zachování a dotvoření soustavy nádrží“ (dále jen „zastánci dotvoření“).

První a třetí typ dominují a převažují nad druhým typem. Zastánci kompromisu jsou jednoznačně v menšině.

Co odděluje zastánce obnovy a zastánce dotvoření a navozuje mezi nimi konfliktní vztahy?

Uvádím pouze nejdůležitější informace, navíc ve zhuštěné a zjednodušené podobě. Plastičtější a méně schematický obraz nabízí zájemcům studie, která snad bude dostupnou formou publikována.

1. Rozdílné pojetí časového horizontu řešení. Zastánci obnovy uvažují v kontextu dlouhodobých procesů ekologické sukcese, zastánci dotvoření koncipují své řešení v kontextu časových cyklů návratnosti investic. Zastánci obnovy někdy zapomínají na aktuální potřeby obyvatel krajiny pod Pálavou, zastánci dotvoření naopak opomíjejí ty funkce krajiny, které se „nevejdou“ do krátkodobého časového horizontu (ekostabilizační funkce vysoké zeleně v krajině aj.).

2. Rozdílné pojetí tzv. limitních kritérií, to je mezí, za které už při případném hledání kompromisu nejsou ochotni ustoupit. Pro zastánce obnovy je limitním kritériem obnova ekologické funkce vysoké zeleně (propojení narušených biokoridorů). Pro zastánce dotvoření je limitním kritériem zachování retenční kapacity soustavy nádrží, které má být zárukou:

- využití ekonomického potenciálu nádrží,
- prestiže vodohospodářské profese,
- klidu v obcích kolem nádrží, které po léta snášely přesuny těžké dopravní techniky a obávají se opakování podobné situace.

3. Pocit sounáležitosti s odlišně orientovaným profesním společenstvím, jeho profesní kulturou a profesní prestiží. Zastánci obnovy se převážně orientují na „biocentrickou“ kulturu ekologické profese. Zastánci dotvoření se orientují převážně na „hydrocentrickou“ kulturu vodohospodářské profese. Zatímco první vidí v dnešních politických poměrech příležitost prosadit své dříve mocensky potlačované argumenty a názory, druzí chápou jejich nástup jako ohrožení své prestiže.

4. Skutečnost, že komunikace mezi zastánci obnovy a dotvoření je ritualizována letitou zkušeností s výměnou nekompromisních proklamací a politických manipulací. Jedni od druhých stále očekávají totéž - neústupnost a snahu mocensky obejít argumenty druhé strany. Situace se vyvinula k bodu, který lze charakterizovat jako únavu ze zákopové války.

5. Skutečnost, že zastánci obnovy a dotvoření se navzájem vnímají pod zorným úhlem stereotypů „typického odpůrce“. Pro zastánce obnovy je tímto typickým odpůrcem technokrat, který podle nich podřizuje argumentaci partikulárním zájmům, chápe přírodu jako objekt manipulace a nechce přiznat profesní chybu. Pro zastánce dotvoření je typickým odpůrcem ekofašista, který je podle jejich představ nekompromisní, neústupný, vidí a prosazuje pouze svoje, všem se snaží vnutit vlastní řešení, bez ohledu na jejich zájmy.

Co zastánce obnovy a dotvoření spojuje?

1. Oba tábory respektují kritérium polyfunkční krajiny. Různé pojetí časového horizontu sice vede k odlišnému pojetí škály funkcí, kterými se má řešení situace v krajině pod Pálavou zabývat. Nicméně respekt ke kritériu polyfunkční krajiny by mohl zprostředkovat kompromis v případě, že by zastánci dotvoření uznali jako pro člověka důležitou funkci krajiny možnost soužití a kontaktu s pestrým světem živé přírody. V návaznosti na to by bylo možné společně konstruovat model kritérií, který by skloubil hlediska retenční schopnosti území a rekonstrukce ekologické struktury krajiny pod Pálavou.

2. Obě strany „fronty“ jsou vnitřně heterogenní a jednolitý obraz „typického odpůrce“ nekoresponduje s vnitřní strukturou postojů a názorů zastánců jednotlivých řešení. Vědomí tohoto faktu zvyšuje možnost navázání dialogu. Zastánci obnovy například vkládají naději na domluvu do nové generace vodohospodářů, která svou osobní prestiž a identitu neodvozuje od společenského uznání užitečnosti nádrží pod Pálavou.

Co komplikuje další vývoj komunikace mezi oběma stranami zákopové fronty? Za „hluché místo“ je možno označit fakt, že účastníci konfliktu, kteří s nadějí čekají na dialog, očekávají, že jej zorganizuje někdo jiný, „třetí“.

Doporučení

Je třeba, aby někdo „třetí“ inicioval dialog, jehož účelem by v první fázi bylo dosažení vzájemného pochopení racionálního jádra argumentace obou stran konfliktu a pokus o dohodu o pravidlech dialogu.

Teprve po této přípravné fázi je možné iniciovat věcný dialog o kompromisním řešení. Výchozím bodem druhé fáze dialogu by se mělo stát hledání vyváženého modelu funkcí, které by měla krajina po realizaci kompromisní koncepce řešení nabízet člověku i ostatním částem živé přírody.

Obě fáze dialogu by měl zprostředkovat nezainteresovaný prostředník, který dobře zná filosofii a argumentaci obou dominantních stran konfliktu.

Libor Musil