VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Polychlorované bifenyly (PCB) jsou v současné době pravděpodobně nejsledovanějšími organickými kontaminanty životního prostředí. V průmyslových produktech představují PCB komplikovanou směs chemicky si podobných sloučenin - kongenerů. Kongenery se od sebe liší jednak počtem atomů chloru, jednak vzájemnou polohou atomů chloru v molekule. Teoreticky je možných 209 kongenerů. Z nich při průmyslové výrobě používané pro produkci PCB vzniká asi 120 kongenerů ve větších koncentracích. Jednotlivé komerční produkty charakterizované stupněm chlorace jsou obvykle složeny z 50 až 60 kongenerů. V USA a v západní Evropě byly produkty s obsahem PCB široce používány v průmyslu od začátku čtyřicátých do poloviny sedmdesátých let. Nížechlorované produkty s průměrným množstvím přibližně tři atomy chloru v molekule byly používány například v elektrotechnickém průmyslu jako nehořlavé izolační a chladicí kapaliny, nebo jako teplonosná média, případně jako hydraulické kapaliny. Výšechlorované produkty s přibližně šesti atomy chloru v molekule sloužily například k přípravě některých odolných nátěrových hmot nebo jako změkčovadla různých plastů.

V Československu bylo v letech 1959 až 1984 vyrobeno asi 20 000 tun polychlorovaných bifenylů. Toto množství představuje asi 1 procento celosvětové produkce. Odhaduje se, že v Českých zemích bylo celkem použito asi 14 000 tun těchto látek. K ukončení výroby PCB v Chemko Strážské došlo až v roce 1984 a k zastavení výroby nátěrových hmot s obsahem PCB dokonce až v roce 1986.

Užití produktů s obsahem PCB bylo u nás přibližně stejné jako v ostatním světě. Za dobu výroby a užívání těchto látek, ale i po zákazu jejich výroby a omezení užívání, došlo u nás k úniku značného množství uvedených látek do životního prostředí. Z hlediska kontaminace přírodního prostředí, kontaminace potravin a kontaminace lidské populace jsou nejzávažnější dva způsoby dřívějšího používání produktů s obsahem PCB. Bylo to jednak užití nížechlorovaných preparátů jako teplonosných médií v obalovnách silničních drtí, jednak užití výšechlorovaných preparátů při výrobě některých nátěrových hmot. Oba tyto způsoby měly za následek rozsáhlé kontaminace. Po úniku teplonosného média do půdy docházelo ke znečištění podzemních nebo povrchových vod. Ve vodním toku je značná část PCB vázaná na sedimenty dna. Vzhledem k pohyblivosti těchto sedimentů bývá obvykle kontaminován delší úsek vodního toku. Z vody a sedimentů dna přecházejí PCB do potravních řetězců.

V případě užití nátěrových hmot s obsahem PCB lze následně zjistit obvykle rozsahem menší oblasti znečištění, často ale s vysokou koncentrací kontaminujících látek. Tyto nátěrové hmoty byly užívány donedávna i v zemědělské výrobě (senážní věže, krmné žlaby, vodojemy, zásobníky krmiv aj.). Tím docházelo k masivní kontaminaci krmiv a následně i organismů hospodářských zvířat, především skotu a všech souvisejících živočišných produktů. Po vstupu do potravního řetězce je další cesta PCB k člověkovi zřejmá.

Při průchodu PCB prostředím dochází nejen k jejich kumulaci v jednotlivých stupních potravní pyramidy, ale i ke změnám poměrů koncentrací původních složek kontaminantu. Relativní zastoupení výšechlorovaných kongenerů se zvyšuje, nížechlorovaných složek ubývá, případně zcela mizí.

Pro člověka jsou nejdůležitějším zdrojem zátěže PCB tuky z potravin živočišného původu. Většina v potravě přijatých PCB se totiž ukládá v tukové tkáni. Jen malá část se metabolizuje a potom vylučuje močí a výkaly. Jiná situace nastává u člověka i ostatních savců v době laktace. Vzhledem k relativně vysokému obsahu tuků v mléce dochází k aktivaci metabolismu tuků, a tím k uvolňování určitého množství PCB do mléka. Koncentrace PCB v mléce je určována řadou faktorů, zejména obsahem kontaminantu v zásobních tucích, velikostí produkce mléka, úrovní výživy v době laktace a aktuálním přísunem PCB do oragnismu potravou. Při nepříznivé kombinaci těchto faktorů a výživě dítěte výhradně nebo převážně mateřským mlékem může v našich podmínkách dojít k několikanásobnému překročení přijatelné denní dávky (ADI), která je pro PCB stanovena na 1 μg/kg.den. Zdravotní závažnost tohoto překročení ale nelze při současných znalostech dobře vyhodnotit. Toxikologické vlastnosti PCB byly většinou zjišťovány pomocí průmyslových produktů na bázi PCB Tyto produkty bývají z výroby kontaminovány vysoce toxickými látkami typu polychlorovaných dibenzofuranů, polychlorovaných dibenzodioxinů a některými chlorovanými uhlovodíky jinými než PCB. Údajů o toxicitě kongenerů výrazněji zastoupených v PCB, které nejčastěji znečišťují potraviny nebo přímo lidský organismus, je málo. Akutní toxicita produktů na bázi PCB je poměrně nízká. Kritická dávka pro požití (orální LD₅₀) je pro většinu zvířat větší než 1 g na 1 kg tělesné hmotnosti. Závažnější je podezření, že PCB jsou karcinogenní. I v této oblasti je nedostatek přesných a jednoznačných údajů. Proto jsou PCB dosud označovány za potenciální karcinogeny. Analytické stanovení PCB ve vzorcích z životního prostředí, v biologických materiálech, v krmivech nebo v potravinách je poměrně komplikované, časově náročné a nákladné. Nejlépe propracované jsou metody stanovení PCB v potravinách.

PCB v přírodním prostředí dlouho přetrvávají. Obecně hůře podléhají rozkladu kongenery s vyšším obsahem chloru. Tato situace se projevuje například tím, že po kontaminaci části povodí nízko chlorovaným produktem (např. Delotherm DH) lze za jistou dobu zjistit v tuku ryb převahu vysokochlorovaných produktů (např. Delor 106). I technická likvidace těchto látek je obtížná. PCB jsou látky nehořlavé. Při pokusech spalovat je za teplot dosahovaných v běžných kotlech dochází částečně k oddestilování spalovaných látek, částečně k jejich nedokonalému spálení. Při nedokonalém spalování PCB vznikají i extrémně toxické látky, jako jsou polychlorované dibenzodioxiny a polychlorované dibenzofurany. Tyto látky, spolu s oddestilovanou frakcí, mohou plošně kontaminovat oblasti v okolí nevhodně prováděného spalování. Spalování, které má být bez nebezpečí pro okolní prostředí, musí být prováděno při teplotách minimálně 1200 °C. Zařízení k takovému spalování dosud v ČSFR není. Likvidace 1 tuny toxického odpadu uvedenou metodou stojí v SRN asi 2500 DEM.

Z uvedených vlastností PCB, z jejich chování v přírodním prostředí a v organismech i z možností jejich likvidace je zřejmé, že ještě mnoho desítek let budou naše životní prostředí a potraviny kontaminovány těmito cizorodými látkami s nedostatečně známými vlastnostmi.