Čtení na tyto dny

Král smrků

(Smrk ztepilý
Stáří 180 let
Výška 38 m
Obvod 402 cm)

Prší
Přítmí pravěkého lesa
Ticho kapradin a trav
a kapající vody

Posvátná úzkost
slovanského obětiště

Zpovzdálí
hluk dětské
školní křížové výpravy

Směrovka: Král smrků 300 m

Zpáteční cestou
sbírám papírky
od žvýkaček a bonbonů
zn. Velim

(Jaroslav Kvasnica
Mariánské lázně 1987) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Hledání kompromisu v suterénu filozofie


Michal Franek, č. 2/1992, str. 36-37

Je asi trochu problém vést dialog prostřednictvím Veroniky, kdy po čtvrt roce se čtenář jen matně upamatuje na diskutovaný problém. Ten v tomto případě zní „dort kontra šlehačka“ a jiným úhlem pohledu z něj ukrojil v prvním letošním čísle David Částek. Položil si otázku „Vyřešíme ekologické problémy útěkem ze západní kultury?“. Téma pojal v zásadě filozoficky. Já, technicky vzdělaný člověk, se raději budu pohybovat v nižších filozofických patrech než fundovaní diskutéři a ze sfér „kognitivních disonancí“ (nic ve zlém, paní Librová) se pokusím přejít k prostoduchým úvahám.

Jak již napovídá otázka v názvu Částkova článku, jedná se o princip či snad filozofii naší další cesty teď, když už nepadáme do hlubin komunismu. Jsme vlastně vyzýváni k vzletu do blahobytu zemí tzv. „prvního“ světa. Zde vyspělé země žijí hyperkonzumním způsobem, což zjednodušeně řečeno znamená, že vyrábějí více, než potřebují (a mnohdy i než spotřebují). Důsledky jsou nasnadě. Asi čtvrtina lidstva vyrábí a spotřebovává tři čtvrtiny energie. Připojení se našeho státu a bývalého sovětského bloku k této části populace, a tedy její zvětšení bude mít za následek zvýšení spotřeby energie, znečištění…

Domnívám se, že značná část oné čtvrtiny lidstva si uvědomuje nebo alespoň „podvědomuje“, že nastoupený způsob života vede do záhuby. Ale je si tato část ochotna odříci nadměrnou spotřebu, čili již získané nadměrné pohodlí? Může si jistě dovolit nakoupit dražší ale ekologičtější automobil, jistě. Je však ochotna oplakat dvě až tři ze svých tří aut? Je schopna vyšetřit čas na létání podzvukovými rychlostmi? Je připravena na poloviční porci na talíři? Je dost silná na nošení coca coly v láhvi místo v plechovce? Je ochotna používat přístroje do konce jejich životnosti?

V sedmdesátých letech zasáhla svět první vlna poznání existence mezí růstu. Ale pouze ve spojení se „šťastnou“ (nebo zákonitou??) náhodou vzniklé ropné krize došlo k oddělení přímky výroby, jež stoupala (ne)utěšeně dál a přímky energie. Vyvolaný „boom“ nových technologií dokázal na západě ustálit její spotřebu. Lidstvo si uvědomilo, že rozvoj může vést do záhuby, a proto vymyslelo jeho setrvale udržitelnou variantu. Je však tato varianta dodržována, nebo se rozbíjí o navyklé „hyperpohodlí“? Naše postkomunistická společnost rozhodně netrpí oním „hyperkonzumem“ či „hyperpohodlím“. Jsme zvyklí dopravovat se na značné vzdálenosti vlaky či nekomfortními autobusy, čímž trávíme i spoustu času. V samoobsluze obracíme každou korunu a sodovka ve flašce stojí polovinu oproti plechovce, a tak naše trénované paže jich odnesou desítky tam i zpět. Známe své finty pro fungování deset let starého televizoru a jeden telefon používáme klidně tři generace. Je tedy vidět, že máme nejlepší předpoklady státi se nositeli setrvalého rozvoje. Nemusíme totiž nikde výrazně slevovat ze svého materiálního standardu.

„Je nutné, aby i u nás byli lidé nadšeni z toho, co si mohou koupit, aby pochopili, že to nepotřebují,“ tvrdí D. Částek. Již desítky let jsou „západní lidé“ nadšeni ze svých přetékajících obchodů a možná již pochopili, že je tak moc nepotřebují. Ale na spotřebě se to, bohužel, neprojevilo. Co kdybychom my ukázali těmto „zápaďákům“, že žít se dá i skromněji? Co kdyby oni dali své vyspělé technologie a my svůj (vynucený, ale) skromný standard? Co kdyby se např. náš podíl individuální a hromadné dopravy (asi 1 : 4) naplnil energeticky, materiálově a technologicky dokonalejšími dopravními prostředky?

Uvědomme si, že nejen my jezdíme poznávat Západ, ale i oni jezdí poznávat nás. A zjišťují, že ledacos, co si neuměli ani představit (narvané tramvaje, černobílé televizory), tady jaksi funguje. A něco nám i závidí, např. hustý systém veřejné dopravy. Pořád ještě říkáte utopie? Nutnost, vážení, nutnost, říkám já. Je-li v diskutovaném článku konstatováno, „že problémy životního prostředí nemají základ v nekalých úmyslech technokratů, ale v motivacích a potřebách dnešního západního člověka“, je to jistě tvrzení z části pravdivé. A proto se ptám - máme motivovat našeho člověka k návratu do západní kultury, když víme, že je základem ekologických problémů? Není lepší zkoušet nemožné?

V materiálech A SEED FOR UNCED (Akce solidarity, rovnosti ekologie a rozvoje pro Konferenci spojených národů o ekologii a rozvoji - tedy akcí světových zelených hnutí) se praví, že současný politický a ekonomický systém vyspělého světa nejen že není schopen zabránit globálním problémům, ale naopak je sám způsobuje. Kromě přímého ohrožování života planety zvládá vyspělý západ (v této terminologii vlastně sever) si ekonomicky kolonizovat země třetího světa. Jejich zadlužení je totiž následně vede k zotročování vlastních ekonomik ve prospěch věřitelů, nikoliv občanů. Aby ekonomicky přežili závratné tempo, nemohou investovat, musí jen produkovat. A tak vyvážejí např. dřevo tropických pralesů, výrobky z ekologicky závadných provozů.

Naše země má v současnosti něco málo znaků rozvojového světa a něco více vyspělého severu. Jistě nemůže být naším cílem zařadit se mezi třetí země, ale bezhlavě mířit k těm, kteří je zneužívají? Budeme řešit své problémy bídou chudého jihu? Otázka jistě sugestivní, ale bojím se, že relevantní! Co tedy nabízím - třetí cestu? Ne. Nabízím možnost volby. Zamysleme se pořádně nad tím, co a kam chceme. Přestaňme kolovrátkovat óefácké „zpátky do Evropy“ a řekněme si, co to obnáší kromě mercedesu a dovolené na Havaji! Přečtěme si například Brundtlandové Společnou budoucnost, abychom si ujasnili, že globálním ekologickým problémem nejsou jen třeba freony, jež je možno zakázat, ale i sociální bída tří čtvrtin světa, kterou však už zakázat nelze. Pořád je to utopie? Kde je vůle, tam je cesta, odpovídám.

Bohužel však tou cestou není to, že „… ekologické iniciativy by měly organizovat ve sdělovacích prostředcích inteligentní propagační kampaň … by se měly organizovat sbírky a zřizovat nadace…“. Nevím, jak dalece je D. Částek obeznámen se situací v zeleném hnutí. V ekologických iniciativách se jistě snažíme, co to dá. Ale je to jen cestička. Neznamená to, že ji opustíme, ale je naivní se domnívat, že něco vyřešíme. Naše výsledky jsou malé a pomalé. Cesta do pekel dosti rychlá. Snad mohu vyslovit domněnku, že bychom se s D. Částkem shodli v principu, že „není nutno chodit do Prahy pěšky podél Sázavy, ale ani jezdit po jednom v mercedesu“. Ovšem na rozdíl od něj nevím, jak přijetí tohoto principu většinou občanů dosáhnout. On nabízí cestu přes společnost blahobytnou. Já tvrdím, že nám k ní, bez ohledu na její správnost či nesprávnost, chybí jeden důležitý faktor, čas. Proto musíme urychleně hledat kompromis mezi postkomunismem a „hyperkonzumismem“ (češtináři prominou). Kde? Opravdu nevím. Ale troufám si tvrdit, že náš útěk DO západní kultury ho vylučuje.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu