Čtení na tyto dny

Na počest ptáků řek a lesa

Ptáci stoupali nad lesem
jak jiskry
Dvojhlasně
O dvou křídlech
Až zdálo se že nevzlétají
ale že země padá

Bylo ticho
jako v přesýpacích hodinách
anebo ve skále
ale tak ostré
jak večerní obloha
kdy padají hvězdy
a na studánkách řek
omdlévá voda

Na počest ptáků
spících řek a hlubokého lesa
zdvihá ticho
studánku
jako první pokus bohů o pohár

(Josef Hrubý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

Hledání kompromisu v suterénu filozofie


Michal Franek, č. 2/1992, str. 36-37

Je asi trochu problém vést dialog prostřednictvím Veroniky, kdy po čtvrt roce se čtenář jen matně upamatuje na diskutovaný problém. Ten v tomto případě zní „dort kontra šlehačka“ a jiným úhlem pohledu z něj ukrojil v prvním letošním čísle David Částek. Položil si otázku „Vyřešíme ekologické problémy útěkem ze západní kultury?“. Téma pojal v zásadě filozoficky. Já, technicky vzdělaný člověk, se raději budu pohybovat v nižších filozofických patrech než fundovaní diskutéři a ze sfér „kognitivních disonancí“ (nic ve zlém, paní Librová) se pokusím přejít k prostoduchým úvahám.

Jak již napovídá otázka v názvu Částkova článku, jedná se o princip či snad filozofii naší další cesty teď, když už nepadáme do hlubin komunismu. Jsme vlastně vyzýváni k vzletu do blahobytu zemí tzv. „prvního“ světa. Zde vyspělé země žijí hyperkonzumním způsobem, což zjednodušeně řečeno znamená, že vyrábějí více, než potřebují (a mnohdy i než spotřebují). Důsledky jsou nasnadě. Asi čtvrtina lidstva vyrábí a spotřebovává tři čtvrtiny energie. Připojení se našeho státu a bývalého sovětského bloku k této části populace, a tedy její zvětšení bude mít za následek zvýšení spotřeby energie, znečištění…

Domnívám se, že značná část oné čtvrtiny lidstva si uvědomuje nebo alespoň „podvědomuje“, že nastoupený způsob života vede do záhuby. Ale je si tato část ochotna odříci nadměrnou spotřebu, čili již získané nadměrné pohodlí? Může si jistě dovolit nakoupit dražší ale ekologičtější automobil, jistě. Je však ochotna oplakat dvě až tři ze svých tří aut? Je schopna vyšetřit čas na létání podzvukovými rychlostmi? Je připravena na poloviční porci na talíři? Je dost silná na nošení coca coly v láhvi místo v plechovce? Je ochotna používat přístroje do konce jejich životnosti?

V sedmdesátých letech zasáhla svět první vlna poznání existence mezí růstu. Ale pouze ve spojení se „šťastnou“ (nebo zákonitou??) náhodou vzniklé ropné krize došlo k oddělení přímky výroby, jež stoupala (ne)utěšeně dál a přímky energie. Vyvolaný „boom“ nových technologií dokázal na západě ustálit její spotřebu. Lidstvo si uvědomilo, že rozvoj může vést do záhuby, a proto vymyslelo jeho setrvale udržitelnou variantu. Je však tato varianta dodržována, nebo se rozbíjí o navyklé „hyperpohodlí“? Naše postkomunistická společnost rozhodně netrpí oním „hyperkonzumem“ či „hyperpohodlím“. Jsme zvyklí dopravovat se na značné vzdálenosti vlaky či nekomfortními autobusy, čímž trávíme i spoustu času. V samoobsluze obracíme každou korunu a sodovka ve flašce stojí polovinu oproti plechovce, a tak naše trénované paže jich odnesou desítky tam i zpět. Známe své finty pro fungování deset let starého televizoru a jeden telefon používáme klidně tři generace. Je tedy vidět, že máme nejlepší předpoklady státi se nositeli setrvalého rozvoje. Nemusíme totiž nikde výrazně slevovat ze svého materiálního standardu.

„Je nutné, aby i u nás byli lidé nadšeni z toho, co si mohou koupit, aby pochopili, že to nepotřebují,“ tvrdí D. Částek. Již desítky let jsou „západní lidé“ nadšeni ze svých přetékajících obchodů a možná již pochopili, že je tak moc nepotřebují. Ale na spotřebě se to, bohužel, neprojevilo. Co kdybychom my ukázali těmto „zápaďákům“, že žít se dá i skromněji? Co kdyby oni dali své vyspělé technologie a my svůj (vynucený, ale) skromný standard? Co kdyby se např. náš podíl individuální a hromadné dopravy (asi 1 : 4) naplnil energeticky, materiálově a technologicky dokonalejšími dopravními prostředky?

Uvědomme si, že nejen my jezdíme poznávat Západ, ale i oni jezdí poznávat nás. A zjišťují, že ledacos, co si neuměli ani představit (narvané tramvaje, černobílé televizory), tady jaksi funguje. A něco nám i závidí, např. hustý systém veřejné dopravy. Pořád ještě říkáte utopie? Nutnost, vážení, nutnost, říkám já. Je-li v diskutovaném článku konstatováno, „že problémy životního prostředí nemají základ v nekalých úmyslech technokratů, ale v motivacích a potřebách dnešního západního člověka“, je to jistě tvrzení z části pravdivé. A proto se ptám - máme motivovat našeho člověka k návratu do západní kultury, když víme, že je základem ekologických problémů? Není lepší zkoušet nemožné?

V materiálech A SEED FOR UNCED (Akce solidarity, rovnosti ekologie a rozvoje pro Konferenci spojených národů o ekologii a rozvoji - tedy akcí světových zelených hnutí) se praví, že současný politický a ekonomický systém vyspělého světa nejen že není schopen zabránit globálním problémům, ale naopak je sám způsobuje. Kromě přímého ohrožování života planety zvládá vyspělý západ (v této terminologii vlastně sever) si ekonomicky kolonizovat země třetího světa. Jejich zadlužení je totiž následně vede k zotročování vlastních ekonomik ve prospěch věřitelů, nikoliv občanů. Aby ekonomicky přežili závratné tempo, nemohou investovat, musí jen produkovat. A tak vyvážejí např. dřevo tropických pralesů, výrobky z ekologicky závadných provozů.

Naše země má v současnosti něco málo znaků rozvojového světa a něco více vyspělého severu. Jistě nemůže být naším cílem zařadit se mezi třetí země, ale bezhlavě mířit k těm, kteří je zneužívají? Budeme řešit své problémy bídou chudého jihu? Otázka jistě sugestivní, ale bojím se, že relevantní! Co tedy nabízím - třetí cestu? Ne. Nabízím možnost volby. Zamysleme se pořádně nad tím, co a kam chceme. Přestaňme kolovrátkovat óefácké „zpátky do Evropy“ a řekněme si, co to obnáší kromě mercedesu a dovolené na Havaji! Přečtěme si například Brundtlandové Společnou budoucnost, abychom si ujasnili, že globálním ekologickým problémem nejsou jen třeba freony, jež je možno zakázat, ale i sociální bída tří čtvrtin světa, kterou však už zakázat nelze. Pořád je to utopie? Kde je vůle, tam je cesta, odpovídám.

Bohužel však tou cestou není to, že „… ekologické iniciativy by měly organizovat ve sdělovacích prostředcích inteligentní propagační kampaň … by se měly organizovat sbírky a zřizovat nadace…“. Nevím, jak dalece je D. Částek obeznámen se situací v zeleném hnutí. V ekologických iniciativách se jistě snažíme, co to dá. Ale je to jen cestička. Neznamená to, že ji opustíme, ale je naivní se domnívat, že něco vyřešíme. Naše výsledky jsou malé a pomalé. Cesta do pekel dosti rychlá. Snad mohu vyslovit domněnku, že bychom se s D. Částkem shodli v principu, že „není nutno chodit do Prahy pěšky podél Sázavy, ale ani jezdit po jednom v mercedesu“. Ovšem na rozdíl od něj nevím, jak přijetí tohoto principu většinou občanů dosáhnout. On nabízí cestu přes společnost blahobytnou. Já tvrdím, že nám k ní, bez ohledu na její správnost či nesprávnost, chybí jeden důležitý faktor, čas. Proto musíme urychleně hledat kompromis mezi postkomunismem a „hyperkonzumismem“ (češtináři prominou). Kde? Opravdu nevím. Ale troufám si tvrdit, že náš útěk DO západní kultury ho vylučuje.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu