VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V posledních letech k nám přijíždějí západoevropské feministky v roli misionářek. Jsou znepokojeny tím, že české ženy a dívky jsou vůči jejich učení, organizaci a aktivitám nepochopitelně imunní.

Musím se přiznat, že sdílím netečnost českých žen vůči tomuto osvobozovacímu hnutí. Skepsi vůči feminismu však odkládám, jde-li o jeho zvláštní variantu, totiž o ekofeminismus. Tomuto myšlenkovému směru a hnutí je věnováno celé letošní první číslo časopisu The Ecologist (Vol. 21, No 1-2). Najdeme tu texty ženských autorek, které jsou známé i z jiných souvislostí a z jiných ekologických časopisů - Val Plumwood, Pam Simmons, Vandana Shiva. Velký prostor, který věnuje redakční kruh slavného časopisu tomuto tématu, svědčí o významu, který má ekofeminismus v mnoha zemích západní Evropy. Jinak je tomu u nás. Ví-li se toho málo o feminismu, pak o ekofeminismu se neví téměř nic.

Co tedy je ekofeminismus? Je to hnutí a myšlenkový směr, spojující myšlenky feminismu a ochrany přírody. Navazuje na staré přesvědčení průkopnic žijících v 18. a 19. století o ponížení a útlaku ze strany mužů a doplňuje je paralelou útisku, který zažívá příroda. Příroda je ve vidění ekofeminismu spolutrpitelkou žen. (Našinec ze „zeleného tábora“, který zná neštěstí bezbranné přírody, neodolá, aby nepodotknul, že rozhořčené ekofeministky v této paralele svůj úděl přece jen dramatizují.) Společným jmenovatelem útlaku žen a přírody je mužská nadvláda a arogance.

Ekofeminismus je, důsledně vzato, jakousi kacířskou sektou feminismu. Klasickým feministkám jde totiž o to vyrovnat se mužům v oblastech, z nichž byly doposud vytlačovány - ze sféry politiky, vědy, z profesionálních pozic.

Když však pomyslíme na to, že to byl právě tento muži vytvořený svět, který zplodil riskantní civilizaci bezohledně přetvářející a utlačující živou přírodu, vidíme, že snaha přiřadit se k této „vykořisťující mužské elitě“ je z hlediska ekologických zájmů pomýlená.

Ekofeminismus tedy nemůže stavět na ortodoxním feminismu. Vychází z tzv. feminismu kulturního či radikálního. Ten neusiluje o proniknutí žen do dosavadního mužského hájemství, ale o prosazení kultury nové, založené na zvláštních ženských vlastnostech - altruismu, mírnosti, schopnosti vcítění. Pro radikální feministky jsou charakteristické slogany: „Budoucnost je ženská“, „Adam byl hrubý náčrt, Eva je lepší kopie“.

Ekofeminismus neměl při „zeleném“ modifikování tohoto typu feminismu velkou práci. Principy kulturního feminismu lze docela dobře ekologicky přeformulovat: Je to právě mužský svět jednostranné racionality, svět navenek zaměřené práce, soutěže, agresivity a rychlosti, který hrozí zničit tuto planetu. Pasívnější a citovější ženská kultura, vycházející z blízkosti přírodě, schopná soucitu a pokory, dává naději na odstranění lidského nepřátelství vůči Zemi.

Ekofeministky radikální orientace však neřeší základní potíž: jak mohou, jako nositelky oněch mírných vlastností, připravit arogantní a soutěživé muže o jejich nadvládu? Řešení snad nachází Val Plumwood v článku „Feminism and Ecofeminism. Beyond the Dualistic Assumptions of Women, Men and Nature“ (The Ecologist, Vol. 22, No. 1, 1992, p. 8-13). Formuluje názor, že není třeba střetu mezi pohlavími, že je naopak třeba zmírnit dosavadní dualismus ženského a mužského přístupu ke světu a také dosavadní myšlení v dimenzích „vyšší - nižší“, a to jak ve vztahu mezi oběma pohlavími, tak ve vztahu člověka a přírody. V mé (HL) interpretaci: žena by přestala být osůbkou věčně zabranou jenom do citových a oděvních problémů. Vzděláním by překročila bludný kruh osobních starostí o malém poloměru. Nejde o nic převratného: takovou ženskou kulturní tradici Evropa má, jakkoli je dnes zapomenutá.

Nemenší přerod by čekal na muže: své fyzické síly a mužské odhodlání by namířili jinam než ke konstrukci a ovládání těžkých a rychlých strojů, přijali by „ženské“ zacílení k altruismu a lásce. Takové mužské typy „ženského“ nasměrování přece již známe. Necháme-li stranou rytířský ideál starých příběhů nebo hodiny pohádek a kovbojek, co jiného jsou mužští příslušníci Green Peace nebo radikálové Earth First? Koneckonců, není třeba jít tak daleko, stačí pozorovat Mojmíra Vlašína, jak na svahu odchytává, proměřuje a potom zpátky do trávy vypouští čolka karpatského.