Čtení na tyto dny

Pobřeží

Slunce již hvězdy noční
roztříští v příboji
Noc stáhla se pryč chvatně
se všemi závoji
Bílá břicha ryb svítí
mrtvá jak touha má
rybářkám do jejich sítí
jen nechtíc
veplouvá…

(František Schildberger) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pralesy Zakarpatí

Tomáš Koutecký, č. 4/2018, s. 5-9, pro předplatitele

Příroda Ukrajinských Karpat a její ochrana

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 5-11, pro předplatitele

Poloniny a pastevectví

Václav Štěpánek, č. 4/2018, s. 18-21, pro předplatitele

Jak vesnice k městu Brnu přirůstaly

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 39

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Rub a líc útlumových programů v zemědělství


Jaroslav Ungerman, č. 1/1994, str. 39-44

Rizika útlumových programů

Útlumové programy v zemědělství, které začínají dostávat konkrétní podobu směrnic a ministerských vyhlášek, by měly být tím receptem, jak snížit zemědělskou produkci v jejím celostátním objemu. Cestu minimalizace výrobních vstupů si naše zemědělství za poslední tři roky, do značné míry nuceně, vyzkoušelo. Důvod byl prostý - zemědělcům chyběly finanční prostředky.

V nastupující fázi bychom měli směřovat k optimálnímu rozmístění kultur a plodin (zejména trvalých travních porostů, které byly v minulosti rozorány) s ohledem na přirozené vlastnosti půdního stanoviště. Zde je i klíč k redukci zemědělské výroby. Ministerstvo zemědělství a jeho odborné zázemí se soustředí na úsilí, jak v zemědělství neprodukovat a jak toho dosáhnout z centrální pozice. Snad nebude tak od věci připomenout, že v padesátých letech se to jejich předchůdcům podařilo excelentním způsobem, a měli bychom být vysoce ostražití, aby se nám dnes nestalo totéž pod jiným ideologickým praporem.

Jednou z možností, jak při omezování nadvýroby postupovat razantněji, by mělo být také vyčleňování určité části půdního fondu z jeho původního určení k výrobě potravin a jeho přechodu na funkci jinou. Tato nová funkce může být i produkční, avšak zaměřená na nepotravinářské výrobky může mít nezemědělský charakter, nebo může být mimoprodukční.

Celý tento proces bude mít jistě ekonomický rozměr s vazbou na problémy rentability a efektivnosti; bude mít také stránku sociální a sociologickou (zaměstnanost, pracovní příležitosti, ovlivnění dynamiky venkovské populace) a mnohé další.

Samotné fungování zemědělské krajiny v celém komplexu úloh, které musí zabezpečovat ve venkovském prostoru, představuje složitý problém.

Mimo základní funkce produkční (zemědělství, lesnictví), na něž mohou být vázány další aktivity, např. zpracovatelského charakteru, je to celá řada funkcí mimoprodukčních (vodohospodářská, ekologická, estetická atd.). U některých ani toto zaužívané funkční označení není zcela přesné. Např. estetické kvality krajiny předurčují její atraktivitu pro návštěvníky, kteří přijdou za jejími přírodními hodnotami a tímto způsobem přispějí k její faktické valorizaci.

Respektovat místní podmínky

Při koncipování nové strategie a praktické politiky restrukturalizace zemědělství je třeba mít na zřeteli dosah všech důsledků, které mohou tyto převratné změny v naší venkovské krajině vyvolat.

Rozhodovací sféra by měl a v maximální míře podporovat takové typy zemědělské výroby, které budou respektovat dané přírodní, sociální i regionální podmínky. Takové typy zemědělství jsou schopné prokázat ekonomickou efektivnost energetických vstupů do výroby a jsou nosné z hlediska trvale udržitelného rozvoje venkova, dávají možnost kontinuálního osídlení a sociální stability a umožňují udržet rurální krajinu v optimálním stavu i z hlediska ekologického. Již je nejvyšší čas (a bude to po hodině dvanácté), aby vláda České republiky jednoznačně formulovala agrární politiku státu, která musí zohlednit také ekologickou a krajinotvornou funkci zemědělství, včetně sociálního aspektu trvalého osídlení regionů.

Obnova ekologické rovnováhy

Zprůmyslněné zemědělství přizpůsobil o venkovskou krajinu svým výrobním metodám. Zemědělci si dnes uvědomují bariéry vytvořené tímto procesem a staví se vstřícně k hledání způsobů nápravy. Jedna z rozhodujících cest je obnovení ekologické rovnováhy, ekologické stability krajiny.

Na mnoha místech našeho území je nutno obnovit ekologickou rovnováhu a znovu vybudovat celý územní systém ekologické stability krajiny, což bude vyžadovat i určité zábory. Jak vyplývá z rozborů, jednalo by se v průměru asi o 2,5 % rozlohy zemědělské půdy. Změny v agrární politice musí počítat také s využitím části půdy pro ekostabilizační účely. Konkrétní úlohu při praktickém řešení těchto otázek musí nutně sehrát obor pozemkových úprav.

Dva extrémy

Cesta nápravy těžko může směřovat k obnově takových krajinných poměrů, jaké známe z předválečného období. V nových politických i ekonomických podmínkách vystupují v kontrastních konturách dva typy území, které se mohou stát výrazně konfliktní ze zcela odlišných motivací:

V klimaticky příznivých a velmi úrodných nížinných polohách bude zřejmá snaha zemědělství o maximální využití půdy, včetně držení orné půdy v dříve zatravněných nivách toků. Těmto tlakům bude třeba čelit v mezní poloze i vykupováním marginalizované půdy od soukromých vlastníků do vlastnictví institucí nebo asociací ochrany přírody. I takovým způsobem mohou být zabezpečeny biotopy pro udržení ekologické hodnoty nížin.

V územích pahorkatin a vrchovin vyvstávají jiné tlaky a tendence. V souvislosti s uvažovaným zalesněním silně svažité zemědělské půdy jsou patrné snahy masově zalesňovat právě území tohoto typu. I zalesňování však bude potřeba kontrolovat a příslušně korigovat, protože s výraznějším vzrůstem proporce lesní půdy hrozí nebezpečí nepříznivého ovlivnění tvářnosti krajiny a hlavně zániku cenných stanovišť, jejichž existence je podmíněna udržováním kulturní krajiny zejména extenzivní zemědělskou činností místního obyvatelstva.

Příklad z východní Moravy

V územích pahorkatin a vrchovin (a to v územích legislativně chráněných i ostatních) budou nejsilnější tendence k realizaci útlumu zemědělské výroby s doprovodnými důsledky. K ilustraci rozsahu tohoto problému a proporcí změn, které se nabízejí v těchto oblastech, předkládáme výsledky rozborů z oblasti Bílých Karpat a Chřibů. Podle jednotlivých katastrů zahrnutých do hodnocení jsme provedli identifikaci zastoupených bonitovaných půdně ekologických jednotek do pěti skupin půd, u nichž se předpokládá extenzifikace zemědělství v různých formách, včetně vyčlenění pro zalesnění (1 - hydromorfní půdy, 2 - mělké půdy, 3 - velmi svažité půdy, 4 - nejvíce erozně ohrožené půdy, 5 - půdy nižší bonity). V relativně polohově příznivějších podmínkách Chřibů představuje součet ploch zemědělské půdy všech pěti skupin 47 %, v severní části CHKO Bílé Karpaty (na území okresu Zlín) je to 81 % a ve vrcholových partiích Bílých Karpat na území Moravských kopanic dokonce přes 90 % zemědělské půdy. Mechanická aplikace útlumových programů by tedy znamenala úplné zalesnění Bílých Karpat s výjimkou údolních poloh. Obdobná situace je i v dalších hornatých oblastech republiky - od Jeseníků až po Český les.

Rekreační funkce krajiny

Zachování optimální zemědělské aktivity v těchto územích je úzce spjato také s udržením rekreační atraktivity krajiny. Bude třeba podporovat hlavně formy rozptýlené rekreace vázané na malokapacitní rekreační objekty a zejména na venkovská sídla a zemědělské usedlosti. K tomu je nutno rozvinout speciální programy na podporu agroturistiky na farmách nebo ve využitelných objektech umístěných v intravilánech obcí, na obnovu a rozvoj místních tradičních řemesel, na budování prodejní sítě zemědělských a řemeslných výrobků produkovaných v těchto územích.

Kam směrovat útlumové programy v zemědělství?

V této souvislosti je třeba ještě upozornit na jednu významnou skutečnost. Rozhodneme-li se totiž redukovat zemědělskou produkci na celostátní úrovni převážně tím, že budeme útlumová opatření soustřeďovat do území s marginálními půdními podmínkami, můžeme se dočkat zklamání z dosaženého efektu. Vyčlenění 20 % půdy nízké bonitní hodnoty z disponibilního zemědělského půdního fondu státu by se odrazilo celkovým snížením zemědělské produkce jen o 5-7 %. Z tohoto důvodu je třeba tento proces rozprostřít více méně rovnoměrně po celém území republiky ve všech regionech. Stejně je třeba odmítnout názor, že zemědělská výroba bude především realizována v nejlepších a nadprůměrných podmínkách vysoce intenzivním způsobem a v podmínkách podprůměrných a marginálních bude pouze zemědělství k údržbě krajiny, případně nebude provozováno vůbec.

Útlum zemědělství by se měl vystříhat vzniku dalších výrazných disproporcí, ke kterým by mohlo dojít, kdybychom se drželi pouze kritéria bonitních dispozic půd v celostátním měřítku a takto je aplikovali. Došlo by zákonitě k tomu, že by tento proces drasticky zasáhl jen pahorkatiny a vrchoviny, zatímco nížinné polohy by zůstaly nedotčeny. Proto bude nezbytné i toto kritérium bonity půdy relativizovat v rámci vymezených regionů a na tomto základě přijmout řešení. Tento „regionální bonitační systém“ (nebo „decentralizovaný bonitační systém“) umožní respektovat odlišnosti zemědělských subjektů i uvnitř regionů. Přenesení procesu (včetně dotačních nástrojů) na regionální úroveň zároveň umožní odstranit centralizovaný způsob rozhodování jako nepružný, necitlivý a neschopný postihnout a řešit tento komplexní problém.

Zásady pro zatravňování - regionální hledisko

Při respektování uvedených principů by převádění orné půdy do trvalých travních porostů nemělo být spojeno s vážnými organizačními ani technickými problémy. Přesto je třeba trvat na několika zásadách, které by měly být uplatněny při tomto procesu a které musí být součástí podpůrných a dotačních nástrojů tohoto opatření.

Všeobecně vysoké zornění naší zemědělské půdy (v nížinných oblastech dosahuje podíl orné půdy hodnot 90-95 % i více) jednoznačně dokládá, že proces zatravňování by měl být od začátku v zásadě celoplošný ve všech regionech. Určitou (alespoň orientační) stabilizační normou pro dosažení příznivého zastoupení trvalých travních porostů by měl být předválečný stav (s výjimkou pohraničních regionů, kde se situace výrazně změnila již v prvních poválečných letech). Tento proces by sledoval nejenom ekologické cíle stabilizace celé zemědělské krajiny, ale trvalé travní porosty by umožnily zachovat určité zastoupení hovězího dobytka i v nížinných oblastech, kterým by jinak hrozilo jeho vyloučení z chovu. Z hlediska výživy půdy statkovými hnojivy je to významný faktor.

Po stabilizaci trvalých travních porostů na celostátní úrovni by proces mohl dále pokračovat v územích, kde je snížení podílu orné půdy motivováno dalšími podmínkami (pásma hygienické ochrany, chráněné krajinné oblasti, nepříznivé půdní a klimatické podmínky, marginalizovaná území). Krajinu na velkoplošné nebo dokonce na celoplošné zatravňování nutno „připravit“, a to v souvislosti s fungováním účinného systému ekologické rovnováhy. Zkušenosti z Francie (podhůří pohoří Jura) ukázaly, že téměř úplné převedení orné půdy na trvalé travní porosty v otevřené krajině bez vysoké rozptýlené vegetace stromu a keřů vedlo ke kalamitnímu přemnožení hraboše polního.

Lokální preference při zatravňování

Přednost v zatravnění by měly mít také ty části scelených pozemků (mikropovodí), které se nacházejí v místech soustředěného povrchového odtoku (zejména v depresích a v úpadech, kde bylo provedeno zatrubnění nebo byly zřízeny otevřené odvodňovací příkopy). Stejně tak by měly být zatravněny hřbety rozvodnic, pokud jsou zorněny, aby se posílilo zasakování vody v těchto důležitých infiltračních zónách.

Při zakládání trvalých travních porostů v rozdílných přírodních podmínkách bude jistě poměrně složité respektovat takovou druhovou skladbu travního semene, která by se co nejvíce blížila přirozeným lučním společenstvům odpovídající lokality. Je třeba zachytit a podporovat první podnikatelské aktivity, které se již s nabídkou tohoto sortimentu objevily.

Limity pro zalesňování

Problém zalesňování zemědělské půdy bude evidentně komplikovanější, protože je limitován několika bariérami, které budou připouštět jen určité proporce nového zalesnění, včetně pěstování rychle rostoucích dřevin:

  • zájmy ochrany přírody imperativně vyžadují zachování typických biotopů (lučních, mokřadních atd.), na které jsou vázána specifická společenstva a druhy flóry a fauny (tyto biotopy do se do značné míry zachovaly na půdách, které jsou preferenčně určeny k zalesnění),
  • potřeby obytnosti krajiny požadují určitou „otevřenost prostoru“ a zalesnění musí být posuzováno i z tohoto hlediska (v některých oblastech by mohlo dojít k situaci odpovídající době před kolonizací),
  • zachování krajinně estetického aspektu, který se může mezi regiony výrazně lišit, rovněž vyžaduje posuzovat velmi citlivě otázku zalesňování, včetně introdukce rychlerostoucích dřevin, které vyhovují jen určitým typům krajiny,
  • sladění s územními systémy ekologické stability a jejich podpora by měly být rovněž kritériem regulace a usměrnění procesu zalesňování.

Imisní oblasti

V imisních oblastech, v prostředí kontaminovaných a znečištěných půd, se odkrývá poměrně velký prostor pro uplatnění útlumu zemědělství a využití půdy pro nepotravinářskou nebo nezemědělskou produkci. O problémech zalesňování, včetně pěstování rychlerostoucích dřevin, v zásadě platí výše formulované obecné principy, i když v podmínkách totální změny krajiny po těžbě, zejména v rekultivovaných částech určených původně pro zemědělské využití bez jakýchkoli lesních porostů, by se dalo postupovat podstatně velkoryseji. Využití zemědělské půdy pro pěstování plodin určených k technickému využití (zejména olejnaté plodiny k výrobě biologických olejů a bionafty) zde může doznat velkého rozšíření. Limitujícím faktorem budou snad jen požadavky na agrotechnické zásady pěstování a střídání plodin. Navíc by bylo potřeba celý systém změn kultur na kontaminovaných půdách přímo napojit na monitorovací systém sledující znečištění půd a v zásadě podle něj usměrňovat proces vyčleňování půd ze zemědělské produkce potravinového zaměření.

Závěr

Uplatnění útlumových programů v zemědělství a převádění půd na nepotravinářskou nebo nezemědělskou produkci je velmi závažný problém, který může mít velký pozitivní vliv na krajinu. Může ji však poznamenat také výrazně negativně, pokud bude pojat schematicky a necitlivě. Zde se neobejdeme bez komplexního přístupu, který obsáhne ekologická hlediska, aspekty znečištění a degradace půd, krajinářské aspekty a také sociální i sociologická hlediska fungování venkovské krajiny. Souvislosti politiky snižování objemu zemědělské produkce, která je v kompetenční sféře jednoho resortu, jednoznačně interferují i s dalšími aspekty života na venkově, s jeho krajinou a celým životním prostředím.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu