VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Podle výzkumu Hany Librové hodnotili v roce 1988 obyvatelé bývalého Mušova Novomlýnské nádrže příznivěji než obyvatelé Pasohlávek. Dnes je tomu naopak. V červnu 1994 jsem navštívil Pasohlávky a zjistil jsem, že bývalí Mušováci by se nejraději viděli zpět v Mušově a dlouholetí obyvatelé Pasohlávek hájí existenci střední nádrže. Co bylo příčinou změny postoje lidí, kteří ještě v sedmdesátých letech bydleli ve dnes zatopeném Mušově? V nostalgických vzpomínkách Mušováků na svou obec se často objevuje zmínka o domech („barácích“), stavění nových či opravách starých rodinných domků, o možnosti mít na dvoře hospodářství a podobně:

„To byl domov, ráj… Tam jsme se narodili, děti si měly kde hrát, v létě se bylo kde koupat, v zimě hokej… Teď děcka nesmí nikam šlápnout, na cestě je přejede auto. Byla tam příroda. Tam jsme byli doma. Tady jsme si postavili baráky, ale jsme přistěhovalci. Tam to bylo takový sdružený, tady nic.“

„Všecko, co bylo v Mušově, toho lituju. Tady mám dvoreček jak dlaň, tam jsem měla dvůr, mohla jsem vypustit havěť. V Mušově jsem měla zahradu jak hrom, chlívy… A dluhů tady máme jako kvítí.“

Kvůli plánům na výstavbu střední (Mušovské) nádrže byla v Mušově na dlouhá léta zablokována možnost rodinné výstavby. Vystěhování z Mušova bylo spojeno s příslibem pozemků a stavebních povolení. Výstavba nádrže byla pro Mušováky spojena se znovuotevřením možností stavby rodinných domů.

„… Byli jsme z toho tak doblblí, že když se od mládí nesmělo v Mušově 25 let nic opravovat, neměli jsme žádnou jistotu. Nahnali nás do sálu, začali nám vykládat, jak se tady budeme mít, jak si postavíme. Byla to horečka. Ve starejch barácích se nemohlo nic opravit a najednou jsme stavěli, byli jsme aktivní.“

Pak přišlo rozčarování :

„... nevěděli jsme, do čeho lezem. Za vinej sklep nám dali 8 000, dneska bych ho prodal za 200 000. Za barák dali 40 000. Byla to v 80. letech horečka budování. … Mělo to být ‚barák za barák‘, komunisti z Mušova tenhle princip schvalovali, ale strana zapůsobila. Jsme dva dvojdomky se sedlovou střechou, 70 dalších baráků to nemá. Chtěli nám tu střechu sebrat, že to vadí efektu sídliště. Mně na hlavu neprší, ostatní to spravujou… mají řadovou zástavbu bez pozemků. Hnůj vozí pres ložnici, i prase táhnou přes předsíň do dvora…“

Výkup nemovitostí proběhl za podmínek, které byly pro Mušováky krajně nevýhodné. Vidina výstavby však byla silnější než momentální ekonomické ztráty. Následovaly dluhy, přidělené pozemky byly podmáčené a ve sklepích novostaveb stála voda. Omezené možnosti domácího hospodaření (zejména chovu drůbeže a dobytka) v typizované zástavbě jsou pociťovány zvláště citlivě v situaci, kdy rostou ceny potravin a udržení životní úrovně je stále obtížnější. Vystěhování z Mušova znamenalo přijetí statusu „přistěhovalce“ a postupný rozpad mušovské komunity:

„… Tady nám řekli, že jsme přistěhovalci. Tam se lidi věšeli…“

„… Tam to bylo takový sdružený, tady nic… Šlo se k Dyji… Když se potkáme - někdo je v Mikulově, někdo tady - všichni vzpomínají na Mušov. Scházíme se pravidelně… Potkáváme se většinou na pohřbech - hned se mele o Mušově. Tam se lidi měli aji rádi. Teď - jestli to je tou dobou… Byla chyba, že jsme se rozdělili. Komunisti v dědině říkali, že se o nás postarají, nekomunisti tomu nevěřili. Rozdělilo se to, to byla chyba… Pasohlávky nás nechtěly…“

Výsledkem jsou pocity vykořenění, hrdost na postavené domky provázená nejistotou dluhů a nostalgické vzpomínky na život v Mušově.