VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Když jsem na redakční radě časopisu navrhla, aby se Veronica v jednom z právě plánovaných čísel věnovala problematice MÚSES (místní systémy ekologické stability), nastalo ticho, které houstlo až do okamžiku, kdy někdo zvolal: „Tak to napište!“. Neměla bych to psát já, řekla jsem, svou obvyklou zaujatostí ubírám věrohodnosti a závažnosti popisovaných problémů; k MÚSES by se měla vyjádřit Veronica jako celek. Nepovedlo se. Byla jsem naopak upozorněna, že příspěvek bude zařazen mezi články hlavní a jako takový že vyžaduje seriózní formu. To jsem si vysvětlila tak, že je třeba se vyjadřovat adekvátně vědě, která ÚSESy zrodila, kojí je a kolébá. Z tohoto zjištění jsem dostala trému.

Pak jsem si ale uvědomila, že na mapě problémů spojených s MÚSES pokryla věda ani ne třetinu. Ta ostatní místa jsou netknutě bílá a jedinou jistotou je, že na nich nejsou lvi. Je tedy možné a nutné zaměřit na ně pozornost; to znamená povšimnout si převodních pák vědy o systémech do praxe.

Než tak učiním, dovolím si jedinou poznámku k vědě, totiž, že jí trochu zazlívám, že připustila tu územní schematizaci a typizaci přírodních struktur a dějů a nechala se ukolébat sliby, že někde uprostřed červených knedlíků v oraništi (znázorňujících v iniciálním stupni plánování MÚSES budoucí biocentrum) se jednou podaří instalovat tu slohově čistou přírodu, na jejíž patřičnosti na daném místě se zástupci vědy usnesli. Že by pramenem jejich jistoty byl pouze ten větrolam u Vracova, kterému se dnes dostalo cti být biokoridorem? Nevím. V každém případě si myslím, že by vědě spíše slušelo zaštítit ty, kteří na samém okraji úsesového boomu mapují přírodu krok za krokem do měřítka stromů a trav.

Byla bych samozřejmě ráda, kdyby mě věda nepronásledovala za nepřesnosti ve vyjadřování. Jsem technického vzdělání a skutečnost, že si dovoluji něco podotknout k MÚSES, zůstane pro další vývoj krajiny jistě bez následků. Totéž nelze říct o jiných lidech technického vzdělání, kteří poté, co se naučili odpovědi na soubor ekologických otázek a tak prošli zkouškou, dnes hbitě rozhodují, co je, nebo není v krajině hodno biocentra. Však taky věda, informována o tom, kolik nekrajinářů dnes plánuje krajinu, pilně přispívá do tlustých metodik, kterými - zjednodušeně řečeno - by pomohla vytvořit z projektantů techniků projektanty vědecky krajinářské. Skoro se bojím o renomé biologických věd, když ti rychlení krajináři vznikají ani ne za půl roku, v němž spíchli nějaký plán a udělali zkoušku, zatímco biologové ke znalostem krajiny přicházejí až po mnoha letech studia a praxe.

Ale otočím list, abych dosáhla nadpisu tohoto příspěvku. Myslela jsem si, že po dlouhých letech zaměstnání v oboru územního plánování trochu rozumím úsilí promítnout tu přírodu, která by svou kvalitou zajišťovala kontinuitu přírodního života v prostoru a čase, do územního plánování. Pamatuji si z historie, že impulzem pro vznik ÚSES nebyly jen západoevropské vzory, ale i to, že myšlenky nějakého komplexního přístupu k problémům krajiny byly v období resortního socialistického plánování neprosaditelné. Prosadit přírodu alespoň „oborovým plánem“ byla poslední možnost, která krajinnému plánování zbyla: Resorty do chráněné přírody zorganizované do systémů nebudou totiž tolik zasahovat a ekologové se nebudou snažit ovlivňovat hospodaření resortů z hlediska přírody.

Myšlenka se ujala a zbujela a tak máme zmínky o povinnosti vypracovat ÚSESy hned ve třech zákonech, ale nějaký zákon o krajině nikomu nepřišel ani na mysl. Navzdory ujišťování autorů ÚSES, že si nikdo neplete plánování systémů s komplexním řešením krajiny, tvrdím, že plete. I chápavé projektanty nějakého územního plánu (poté co obdrželi 4 kg dokumentace generelu MÚSES) je těžké přesvědčit, že tím zdaleka nemají vyřešeny problémy krajiny jako celku. Že jsou tu naléhavé problémy spojené s vodou, zemědělstvím, rekreací, lesním hospodářstvím apod.

Pořád ještě nevím, proč se dělají ty generely, při jejichž zpracování není projektant vůbec povinen jít do terénu a polohu biokoridorů a biocenter určuje pouze na základě podkladových map. Peskování projektantů, kteří při zpracování generelů myslí také na ostatní funkce a potřeby krajiny, se mi zdá přímo zrůdné, ale dočetla jsem se o tom v nějakém úkolu, který předcházel metodice MÚSES.

Jakých změn dozná generel a plán MÚSES když je „napasován“ na hospodaření v krajině, estetiku krajiny, využívání krajiny pro rekreaci apod.? Jak je zajištěna vzájemná návaznost MÚSES, když ji v sousedících katastrech dělají lidé, kteří o sobě navzájem nevědí?

Proč se s tím tak spěchá, když zpracování nových pozemkových úprav postupuje tak pomalu, a když zprivatizovaní rolníci, kteří jsou považováni za hlavní ničitele přírody, vlastní ani ne pětinu souběhu MÚSES a územních plánů jednotlivých obcí? Nevím, ale podle nářku Komory architektů nad špatnou kvalitou územních plánů a její zjevnou tendencí zavést nějaké kontrolní mechanismy a sankce, aby se tato kvalita zlepšila, lze i v této sféře pozorovat známky jakéhosi spěchu. Že by to všechno vyplývalo z tržního hospodářství a staronového „Carpe diem“? A vůbec, kolik vlastně tyto několikafázové projekce stojí, co si platí obce a kolik přispívá stát? A konečně, nevznikne v někom, kdo pootvírá nebo uzavírá kohout, jímž proudí státní peníze na přírodu a krajinu, dojem, že už to musí stačit, že za ty poskytnuté sumy se už někde něco musí zelenat, zrcadlit, vonět nebo kvákat? Je to možné a nebezpečné.

A jsou tu další problémy. Vztahy k biologickému mapování, vztahy k významným krajinným prvkům a jejich registraci. Zdá se mi nebezpečné vybírat v ekologicky stabilní krajině mezi přírodou hodnou a nehodnou MÚSES a tu nehodnou zahrnout do VKP a pak se pokoušet vyřadit její registraci ze záběru.

Krajina, která pro svou členitost zatím ušla zemědělskému přetváření, má většinou dostatek přírody, a zdá se, že zde už žádná její další redukce nenastane, spíše naopak. Proč se zde namáhat se systémy a nesoustředit raději pozornost na úrodné krajiny, kde je na dlouhých kilometrech jedinou přírodou tráva silničního příkopu? Tam bude práce všeho druhu od projektů po údržbu realizovaných prvků systémů! Vybavuje se mi při tom vzpomínka, jak pracovníci výzkumného ústavu v Průhonicích vysázeli vzorové stromořadí ve Vlasaticích a jak to stromořadí za rok přerostla lebeda a za další jej udusila. Ó vědo, jak záříš nad vzdálenými obzory!

Umím já vůbec odpovědět na tyto otázky, které mě napadají v souvislosti s MÚSES v úrovni projekční a prováděcí praxe?

Bohužel nikoliv. I vypravila jsem se za četnými kamarády, kteří na různých úřadech, institucích a postech mají co dělat se systémy. Jsou mezi nimi skeptici i pravověrní kojení mlékem metodik. Jim všem jsem položila tyto otázky, abych jejich odpověďmi zaštítila svůj příspěvek a dodala mu věrohodnosti.

Všichni moji kamarádi, kteří toho tolik a přesně vědí o MÚSES na cestě od bran vědy do praxe, mi většinou potvrdili mé pochybnosti, ale jako zdroj informací odmítli být jmenováni. Jako důvod svého počínání uvedli, že by kolegům nechtěli zmenšovat krajíc, byť tlustě namazaný.

Tak se stalo, že se mi nepodařilo napsat o MÚSES žádaně seriózní článek podložený fakty.