Čtení na tyto dny

Kde strom má srdce

Kde strom má srdce
ptáci vědí

Nad tryskající piliny
zvedli křídla

Slyšeli jste slavíky tlouct?

Pila ječí
Láme se
stín světla jadrného dření
Větev o větev

Zaslechli jste někdy
tlouct slavíky?

Srdce chycené
v obráceném hnízdě?

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

Malířka starého tisu


Jan Lacina, č. 1/1995, str. 28

Ve Vohančicích, malé vesnici na jihozápad od Tišnova, se nad střechou nízkého domku poblíž pustnoucího zámečku tmí koruna starého tisu. V jeho těsné blízkosti vyrůstala a jakoby pod vlivem jeho tajuplného stínu se učila vnímat svět Zdenka Samsonová-Ranná (1919-1990). Měla výjimečnou schopnost souznít s přírodou a bez oficiálního výtvarného školení se jí podařilo spontánně zmocnit rodné krajiny v desítkách akvarelů, kvašů i olejomaleb.

Nejedná se o dílo rozsáhlé, zato však malířsky vytříbené. Vznikalo především na přelomu třicátých a čtyřicátých let. Úlehly, Osečí, Vohančický kopec, Bačkovec, Kapounka, Kozí doly… To jsou ta na první pohled obyčejná místa v okolí rodné vesnice, kterým daly generace předků přesná jména. Mladá malířka o nich vydala přesné a hluboce procítěné svědectví. Častým námětem jsou staré sady, především ten s nachýlenou míšeňskou jabloní, i rázovité vesnické postavy, formované svou krajinou. Ústředním motivem jejího „vohančického“ tvůrčího období je však právě starý tis. Temná zeleň jeho koruny se přes střechy domků rozlévá do okolí a dává krajině tajuplnou atmosféru starých lidových balad.

Začátkem čtyřicátých let se Zdenka Samsonová provdala za akademického malíře a grafika Emanuela Ranného, z vohančických vršků odchází do Štěpánovic v údolí Svratky. V této krajině starých vysokokmenných sadů a peřejnaté řeky - krajině obdobně harmonické jako okolí Vohančic, ale bez tisu - vyjasňuje svou paletu. Kromě krajin se sady, nivními loukami a břehovými porosty Svratky zde ráda maluje kytice lučních, polních i zahradních květin. Třeba i tak nevšední kombinaci, jakou jsou vlčí máky s hořečkem brvitým.

Svůj výjimečný a krásný talent předala dvěma synům - Emanuelovi a Michalovi, kteří se rovněž dopracovali k výtvarnickému mistrovství. Sama se k úlevnému malování dostává již jen výjimečně, svůj život věnuje péči o rodinu a hospodářství. Domek malířské rodiny Ranných ve Štěpánovicích se stal vyhledávanou oázou. Často a rád zde pobýval i básník Jan Skácel, který si paní Zdenky hluboce vážil jako malířky i jako člověka. Napsal zde nejeden verš, třeba i na květiny, které paní Zdenka tak ráda pěstovala:

Tak skvostné jako diamanty
a jako perly bez pýchy
průzračné kapky vody leží
na velkých listech řeřichy

Třebaže přestala soustavně malovat, zachovala si malířsky přesné a hluboké vidění. Svědčí o tom její zápisky, které jsou nejen poetické, ale i - obdobně jako autorčina výtvarná tvorba - meditativní. Jsou vážným zamyšlením člověka, neodlučitelně spjatého s přírodou, nad bezduchou civilizací a devastací krajiny.

Třeba: „Řeku opustily staré veliké vrby a olše, jen řídký porost hlídá její běh. Už se nebudou stříbřit letité vrby větrem, už nám pod nohy nezavane bílé chmýří topolů… Domy u řeky nevroubí žádná zeleň stromu, na nějž by usedl ke zpěvu pták… V polích už není přítele stromu, jen pod Jahodnou prodlužují les zpustošené ovocné sady. A za nějaký čas vyrvou lidé štěpy v zahradách, protože nemohou prodat ovoce. Bude všude teskno, i lidé budou tesknit, anebo se změní a nebudou vůbec tesknit. Budou třeba jako věci, jako auto nebo ústřední topení a televizory a ledničky a nový nábytek…“

Nebo: „Když jdu, mluví ke mně bezmocné zaprášené domy, lidé, kteří stále nemají čas. Nade mnou plují oblaka. Tak jako auta po silnici. Od zdola nahoru, anebo od shora dolů. Jiný směr nemají. I nezbývá mi, než jít do zahrad milovat stromy a trávu."

Do svých zahrad odešla paní Zdenka navždy 4. května 1990. Její dílo s nevšedním zaujetím shromáždil a malou barevnou monografii uspořádal a vydal v roce 1994 pan Emanuel Ranný starší. Díky tomu jsme se dočkali posmrtné souborné výstavy Zdenky Samsonové-Ranné vloni na podzim v Tišnově, pak v Horácké galerii v Novém Městě na Moravě a začátkem letošního roku v Měnínské bráně v Brně. Zvláště posledně jmenovaná výstavní akce, na níž se v pozoruhodném souladu setkalo malířské dílo paní Zdenky s grafickou tvorbou jejího manžela, zobrazující tutéž krajinu, byla kulturním zážitkem. A to i v tom smyslu, že se stala vyzváním k putování krajinou starých sadů a tajemného tisu, do níž se oba skromní umělci otiskli celou svou bytostí.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu