VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Státní přírodní rezervace Porážky u Horního Němčí je mezi ochranářskou veřejností známá. Neuvážená rekultivace, sesuv půdy a následné zničení 99 % populace všivce statného (Pedicularis exaltata) znamenalo skoro vyhynutí tohoto ve střední Evropě ojedinělého druhu z čeledi krtičníkovitých. Podrobně je popsán tento případ ve dvou knížkách Josefa Velka. Ale příběh Porážek nekončí, naopak. V roce 1980 se rozhodli studenti jedné studijní skupiny oboru systematické biologie a ekologie olomoucké přírodovědecké fakulty pomoci vznikající CHKO Bílé Karpaty. O táborech Brontosaura se v té době začínalo teprve mluvit, zkušenosti nebyly. Nechybělo však nadšení pomoci ohrožené přírodě, a tak vznikl tábor, který má v Bílých Karpatech dosud nejdelší historii.

Zpočátku mu chybělo mnohé. Dlouho i řada různých potvrzení a razítek patřičných orgánů a institucí, nezávadnost studánky prověřovaly žaludky účastníků. Ale už další rok se našli zájemci z dalších studijních skupin i škol a v roce 1982 bylo třeba přidat druhý týdenní turnus. Zdokonaloval se režim prací, jejich rozsah a odbornost. Ustálil se i vzhled a konstrukce základny, do níž vnášely nové generace účastníků nové nápady. V roce 1984, po neshodách organizátorů s funkcionáři CŠV SSM UP v Olomouci, převzala organizaci tábora univerzitní organizace ČSOP a uzavřela dlouhodobou patronátní smlouvu nad tehdy navrhovanou státní přírodní rezervací Porážky.

Účastníci i vedoucí se střídali, ale jen málokdo tu byl jen jednou. Většina vedoucích i účastníků si práci s kosou vyzkoušela dva, tři i více let po sobě. Rekordem je sedminásobná účast Romana Matyáška, pro kterého se stal tábor neodmyslitelnou součástí letní dovolené, a proto se toto číslo bude dále zvyšovat. Poděkování patří především zakladatelům - Ivanu Novotnému a Jirkovi Stonawskému, kteří dovedli překonat největší počáteční potíže.

Od roku 1980 do letošního desátého ročníku se zde vystřídalo přes sto padesát brigádníků. Sestavení adresáře, zjištění nových adres, a v případě vdaných děvčat i příjmení, trvalo skoro půl roku. Ale nakonec se snad všichni dozvěděli, že 14. až 16. července 1989 mohou přijet s krosnou, spacákem a stanem na známou louku nedaleko Porážek.

Přijelo přes třicet nejvěrnějších. Každý ročník byl zastoupen a sešli se tu především absolventi oborů ochranářských a ekologicko-biologických. Vzpomínání na léta minulá se proto snadno a bez řízení diskuse změnilo ve výměnu zkušeností z ochranářské práce v různých koutech republiky a odvětvích hospodářství. Protože je takováto forma setkání všem velmi blízká, dohodli se přítomní na založení tradice karpatských bienále. A přesto (nebo právě proto?), že ochrana přírody je především úřad a biologie exaktní věda, láká všechny i spojení setkání s prací. A tak znovu po letech vzali do rukou kosy, hrábě i sekyry a vydatně pomohli poslední generaci Karpaťáků - té letošní. Nesmíme zapomínat ani na to, že dnes není mnoho vědeckých pracovníků a úředníků, kteří dovedou vzít do rukou kosu a dokázat, že si váží té skutečné, pokorné práce člověka jako partnera přírody a neuvažují jen v parametrech moderní mechanizace.

Nejzajímavější však byla srovnání.

Jediné, co se v táboře a okolí nezměnilo, je plachta přístřešku. V roce 1980 již skoro pochovaná v bahně tovačovského rybníka, po omytí vytvořila spolehlivou ochranu před nepohodou a slouží bez větších šrámů celých deset sezón.

Změnily se však samotné Porážky. Od roku 1986 je vyhlášena na celém území státní přírodní rezervace, kosení se podařilo rozšířit na celou plochu sesuvného území a populace všivců pomalu dosahuje původní početnosti  kolem dvou set jedinců.

Pro toho, kdo zde 5 i 8 let nebyl, je však setkání s touto částí Bílých Karpat zklamáním. V krajině, která nemá statut maloplošného chráněného území, probíhá rychlá devastace. Usychají solitérní duby napadené tracheomykózou, okraje luk podél lesa jsou zanedbané a z dřívějších kvetoucích lemových společenstev vznikají neprostupná křoviska. Ostatní plochy luk vlivem hnojení rovněž ztrácejí původní druhovou pestrost a polní cesty jsou rozbité koly těžkých traktorů, mnohde vedou i tři čtyři cesty vedle sebe - všechny stejně rozblácené a neprůjezdné. Na místě bývalých mezí i luk trčely hroudy ornice na čerstvé podmítce a žádný průměrně poučený ekolog nepochybuje o míře eroze na těchto svažitých pozemcích.

Smutný ústup přírody před technokratickým gigantismem člověka bolestně zasáhl i okolní lesy. Pro těžké stroje vznikla síť asfaltových svážnic, které dříve skoro nedostupná tichá zákoutí přetvořily na pracovní místa a les na pracovní předmět.

Pro všechny bylo toto setkání nejen vzpomínkou na příjemně strávené chvíle před několika lety, ale především varováním nad odpovědností za důsledky vlastní práce. Proto na shledanou na Porážkách v roce 1991.