Čtení na tyto dny

Kde strom má srdce

Kde strom má srdce
ptáci vědí

Nad tryskající piliny
zvedli křídla

Slyšeli jste slavíky tlouct?

Pila ječí
Láme se
stín světla jadrného dření
Větev o větev

Zaslechli jste někdy
tlouct slavíky?

Srdce chycené
v obráceném hnízdě?

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

O útěše z filosofie a o antropocentrismu


Hana Librová, č. 2/1993, str. 7-12

(zkrácená verze přednášky, pronesené při příležitosti otevření Zeleného domu v Brně 26. února 1993)

V 10. čísle časopisu Nika vyšel článek Tomáše Justa nazvaný „Choroba jalové informmánie mezi ochranářskými náčelníky“. Autor, nic nedbaje na význam diverzity, v něm kritizuje záplavu nových ochranářských časopisů, které se vynořily díky počítačům a kopírkám a které ochráncům přírody berou energii k poctivé konkrétní práci. Tomáš Just vypočítává hlavní témata, která se „dnes nosí“, například: „nové hodnotové systémy, filosofie ekologické výchovy, rozhovor s Grahamem Lee Johnson-Chudackem z Nové Jižní Agónie o racionálních aspektech senzitivního nevědomí, etické aspekty vegetariánství“ atd. Just ironicky dodává: „drž se těchto okruhů, nebudeš zván přízemníkem a jednodušcem“.

Tomáš Just má postřeh. Vystihuje dobře, co dnes ochránce přírody přitahuje. Má pravdu i v tom, že vlastním posláním ochránců přírody je práce v terénu. Slabinou jeho textu pouze je, že si neklade otázku, proč se ochránci přírody utíkají k těmto „hochšriftům“, jak nazývá pokusy o ochranářské filosofování.

Myslím, že důvod je nasnadě: konkrétní ochranářskou práci, záchranu druhů a častěji záchranu pouhých jedinců, dnes člověk nemůže dělat bez hlubšího zdůvodnění a pochopení.

(...)

Například v rámci AKCE FALCO z minulého roku: díky tomu, že obětavci vyměnili klidné noční snění za nervózní vysedávání u hnízd, teplo a pohodu vyhřátých domovů za zimu, nepohodlí a únavu z nevyspání, mohlo loni vyletět z hnízd 20 mláďat rarohů velkých (Falco cherrug), co lze považovat za velmi úspěšné. 20 mláďat jednoho druhu… Tak vypadá úspěch a radost 400 ochránců přírody v době, kdy z 220 druhů ptáků žijících v naší krajině je 143 druhů ohrožených vyhynutím.

Musím se přiznat, že jsou chvíle, kdy se mi ve světě, z něhož denně nenávratně vymírá 50, 100, či dokonce 150 druhů, vlastně ani nechce žít. Jak můžeme dnes po ochránci přírody chtít, aby se vydal moknout, brodit, kopat, sázet, vadit se s bližními, když ví, že jeho práce je nejen opravdová kapka v moři, ale dokonce, že je téměř, ne-li dočista marná? Jak si nemá zoufat ochránce páru brodivých ptáků, když vidí seřazeny šiky tatrovek sypat hráz u Gabčíkova?

Tvrdím, že zde je kořen podivné inklinace dnešního ochránce přírody k filosofování, ne ve snobismu či v módní mánii. Potřebuje prostě nahlédnout smysl své práce, která na první pohled smysl prostě nemá nebo která jej čím dál tím víc ztrácí.

(...)

Německý filosof a psychiatr Karl Jaspers poukazuje na význam „mezních situací“ v životě člověka i v životě společnosti. Dochází v nich k něčemu, čemu říká „krach šifry“. „Šifrou bytí“ Jaspers nazývá náš běžný obraz světa, který si vytváříme v každodenním všedním životě. Pouze v obdobích nejhlubších otřesů nahlédneme skutečný smysl bytí. K tomuto „krachu šifry“ a k vyjasnění naší existence dochází v době nemoci, úmrtí (v osobním životě) a v době válek a katastrof (v životě veřejném). Jsem přesvědčena, že můžeme dodat: také ekologická krize je „mezní situací“, v níž dochází k onomu „krachu šifry“, kdy si uvědomujeme naše místo ve světě a kdy nahlížíme smysl našich činů.

Většina lidí ovšem zatím tento „krach šifry“ nepociťuje. Beze sporu jej však cítí právě ochránci přírody, kteří díky symbióze s přírodou zažívají úzkost z ekologické krize už dnes, v jakémsi předstihu před chvílí, kdy dolehne na všechny lidi.

V dešifrování našeho místa ve světě nám může pomoci filosofie. Přečteme-li si rozhovor s Hansem Jonasem nebo esej Herberta Gruhla „Lidstvo je v koncích“ (oba texty byly publikovány v časopise „Spiegel“ a přetištěny v loňské Nice), obejde nás hrůza. „Teprve nyní začínáme chápat, že je pozdě na návrat. Zbylá šance je jen v prodloužení lhůty,“ píše Gruhl. Útěcha z filosofie netvrdí, že „všechno se zvládne“, že „všechno dobře dopadne“. Leží hlouběji. Potvrdí nám, že není bez významu, jaký osobní postoj zaujmeme v tomto krizovém a ohroženém světě. Asi tak, jak to píše Solženicyn: „Je možné, že zlo je nutné a že nakonec zvítězí, ale jednej tak, aby nezvítězilo skrze tebe a s tvou pomocí.“ Není bez významu, že mohu (slovy Herberta Gruhla) „prodlužovat onu lhůtu“, že umím „stát na brzdě“ (slovy Miroslava Janíka z Valašských Klobouk). Záchrana jednoho mláděte raroha se pak najednou nejeví jako pošetilý a marný, neracionální čin, domácí šetření vodou a třídění odpadů jako beznadějné donkichotství.

Obrátím-li se ke křesťanské nebo jiné náboženské variantě ekologické filosofie, pak mohu jít ve své útěše ještě dál: mohu dokonce nabýt přesvědčení, že jakkoli je zlo nutné, nezvítězí a já jsem šťastný člověk, neboť mohu pracovat na straně dobra.

Vzdělání ekologů ve filosofii a dalších humanitních vědách má ještě jeden význam: jenom s tímto hlubším a širším rozhledem totiž mohu správně interpretovat postoje ostatních lidí - neochranářů, případně i devastátorů přírody. Poznání v humanitních oborech mi umožní pochopit, proč se tito lidé chovají tak, jak se chovají, proč usedají za volanty svých automobilů a nedají si tuto chvíli za nic na světě vzít, proč tak milují šlepry, proč je tak snadno zláká reklama a proč tak odolávají argumentům a varování ekologů.

Toto poznání může založit i naději, že snad existuje způsob, jak mohu tyto lidi oslovit s větší šancí, že mne vyslechnou a alespoň v něčem snad i pochopí. Krátce: četba filosoficky, sociologicky, psychologicky orientovaných textů umožňuje ochránci přírody nezůstat zavilcem, uzavřeným do své zneuznané skupiny spravedlivých.

* * *

Příkladem sebeklamu, do něhož se ochrana přírody může dostat, pokud se domnívá, že si vystačí se svou spontánností a intuicí, je ochranářské pojetí antropocentrismu. „Antropocentrismus“ je v ústech ochránce přírody vlastně nadávka. Řekne-li někdo v diskusi: „Vy to chápete antropocentricky!“, protivníka tím zatracuje a sebe nepřímo označuje jako hodného „biocentrika“. Věc je ale složitější.

Antropocentrismus je postoj nebo názor, který klade do středu nějakého jevu, procesu, vidění či hodnocení člověka. Vymezíme-li antropocentrismus takto široce, potom můžeme rozlišit jeho tři typy: antropocentrismus ontologický, gnoseologický a mravní, etický.

Antropocentrismus ontologický vidí člověka a jeho kulturu jako vrchol pozemského bytí. Myslící člověk je podle tohoto pojetí nejvýše organizovaný biologický druh. Ostatně i v ekologickém smyslu stojí člověk, ke své nevýhodě, na vrcholu potravní pyramidy. Tento ontologický, evolučně zdůvodněný antropocentrismus snad nepřipadá většině ochránců přírody nepřijatelný.

Antropocentrismus gnoseologický vyjadřuje skutečnost, že náš pohled na svět je nutně dán lidskou optikou, kterou nás vybavila sama příroda (a lidská kultura). Někteří praktici „deep ecology“ se sice dokáží ztotožnit s pocity želvy, hada či stromu. Tato šamanská dovednost však zůstává omezena na malý okruh lidí. Víme dobře, jaké úsilí nás stojí „vžít se“ jen do jiného člověka, „podívat se na sebe cizíma očima“. Říkáme: „Nedokážu vyskočit ze své kůže.“

Antropocentrická ekologická etika je přesvědčena, že východiskem i centrem každého hodnocení a vůbec měřítkem všech věcí je a zůstane člověk. Tato etika argumentuje právem všech lidí žít ve zdravé přírodě, či spíše ve „zdravém životním prostředí“. Zdůrazňuje totéž právo pro budoucí lidská pokolení. Příroda je jí pouze prostředkem k realizaci hodnot orientovaných na člověka: tropické pralesy je třeba chránit, protože možná skrývají lék proti rakovině, s dobytčaty na jatkách se nesmí nakládat krutě, protože jinak budeme jíst znehodnocené maso…

Mluví-li ochránce přírody s odsudkem o antropocentrismu, myslí právě jenom na jeho etickou dimenzi. Tím si ovšem v komunikaci s jinými přestává rozumět. Jiní „antropocentricky“ uvažující lidé mívají na mysli spíše dimenzi ontologickou. Odtud výpady, že ekologové chtějí člověka vrátit na stromy. Odtud volání, že se lidé nemají vzdávat rozumu (své vrcholné evoluční vymoženosti). Často v polemikách slyšíme i ono stanovisko gnoseologické, hájící antropocentrismus s poukazem, že člověk se prostě na svět dívá lidskýma očima.

Nejde však jen o komunikační šum v debatách a polemikách. Jde o věc podstatnější, týkající se samé podstaty ochrany přírody. Jde o její perspektivu do budoucna a o šanci na šíření „ekologických“ postojů mezi veřejnost.

Ochrana přírody o sobě tvrdí, že je biocentrická. Já se domnívám, že to platí právě jen v oné třetí, mravní dimenzi (a ani zde to neplatí důsledně). Ochrana přírody je biocentrická v tom, že přiznává přírodě samostatnou hodnotu, nezávislou na prospěchu člověka (tropický prales chráníme kvůli této hodnotě, ne jako zásobárnu léčiv).

V dimenzi ontologické a gnoseologické však je většina ochránců přírody, aniž o tom ví, na pozicích antropocentrismu (!!): jakkoli říkáme, že jsme součástí přírody a jakkoli se jí cítíme být v některých okamžicích blízcí, přece zároveň pociťujeme, že příroda v mnoha ohledech existuje mimo nás a že ji také zvenčí poznáváme. To však není důvodem k mravnímu postoji, který přírodu utlačuje. Naopak, právě úžas a obdiv vnějšího pozorovatele, právě moje pozice silnějšího mne zavazuje k postoji, který charakterizoval Jiří Mahen jako „nové gentlemanství vůči přírodě“.

(...)

Co z lidské podstaty vlastně stojí za rozhodnutím člověka stát se ochráncem přírody? Jsou to jeho biologické vlastnosti, jimiž lidská bytost vězí v nižších evolučních stupních? Nebo jsou to vlastnosti, jež jsou de facto přírodě cizí, to je mravní a estetické cítění, obětavost a soucit?

Obdivovaná ekologická rovnováha stojí na potravních řetězcích. Hlavním principem života v biotickém společenství je - alespoň podle většiny autorů - jíst a být pojídán. Příroda dociluje populačního optima a druhové diverzity díky „dravčím zákonům“, díky velkým ztrátám a utrpení. Kdyby se současný člověk se svou technickou výzbrojí choval vůči ostatním druhům vskutku „biologicky“, byla by to pro přírodu rychlá a naprostá katastrofa. A to už nehovořím o tom, že v přírodě nic neplatí hledisko etické hodnoty jedince. Záchrana handicapovaného individua je pro přírodu něco absurdního.

Také historický rozbor dokládá, že ochrana přírody vznikla jako dílo obdivu k přírodě, jako dílo soucitu a obětavosti. S tím souvisí, že ochrana přírody vznikla jako dílo vysoké vzdělanosti a kultury. Sociologicky viděno, byla ochrana přírody a krajiny i pozdější aktivita ochranářských spolků dítětem aristokratických a měšťanských kruhů.

Je zajímavé prostudovat z toho hlediska životopisné údaje prvních ochránců přírody. Nikdo z nich nebyl jednostranný a jednoduchý „muž džungle“. Byli to většinou lidé schopní širokého postojového záběru - pohybující se „mezi salónem a divočinou“. R.W. Emerson byl filosof a spisovatel, který soustředil ve svém literárním salóně řadu osobností tehdejšího kulturního života. H.D. Thoreau byl hluboce zaujat klasickými řeckými a římskými autory, psal výborné verše a eseje. Akademický malíř E.T. Seton studoval umění v Londýně a v Paříži a byl věhlasným spisovatelem. Přestože od svých pěti let vyrůstal v kanadské divočině, jako dospělý muž byl pověstný dokonalou společenskou etiketou.

Ochrana přírody se svou schopností úžasu, obdivu a soucitu je záležitostí nejvyšších stupňů evoluce a vyústěním dosavadního vývoje lidské kultury. Nesměřuje proti kulturnímu a civilizačnímu vývoji, jak je jí to předhazováno. Ideje ochrany přírody jsou tedy, logicky domyšleno, perspektivní, a to jak z hlediska času, tak z hlediska obecného zájmu lidí.

Ulrich von Weizsäcker nás v takovém názoru utvrzuje, když říká: „Člověk se již nemůže stát nevinným zvířetem. Nezbývá mu než mířit vzhůru.“ Lidská bytost potřebuje přesahovat své bytí, překračovat (transgredovat) prostou reprodukci svého života. Jsou a budou lidé svou potřebou transgrese vedeni k onomu evolučně a kulturně vyspělému postoji k přírodě? Zatím, jak dobře víme, nic všeobecnou přitažlivost ochrany přírody nepotvrzuje. I vysoká, ekologicky záhubná spotřeba je projevem lidské transgrese. A nadto: Konzumní kultura je příjemná, voňavá, lichotivá a neobyčejně přitažlivá. Nebude snadné vytvořit alternativní model, který by z ní dokázal přetáhnout lidi na svou stranu, jakkoli je nesporně perspektivnější.

Bude třeba vsadit na to, že nadměrná spotřeba člověka nemůže natrvalo uspokojit. Je výrazem vnitřní prázdnoty a skoro každý člověk to tuší a hledá smysl světa a bytí. Potřebuje mít vztahy k jiným lidem, být užitečný pro okolní svět. Člověk však také chce mít kolem sebe hezké věci a zažívat příjemné i vzrušující chvíle. A to už není snadné skloubit s tím, co je ekologicky únosné a žádoucí.

Vytváření kultury, která by byla ekologicky únosná a přitom by neredukovala bohatství lidského života, by nemuselo začínat od nuly. Můžeme myslet na čínské samotáře, meditující uprostřed přírody, na indickou kulturu s jejím příkazem neubližovat ničemu živému. Je možné myslet na Františka z Assisi. Můžeme myslet na transcedentalistické spisovatele americké, kteří byli současně prvními ochránci přírody. Můžeme se dovolávat moudrosti, s níž hovoří o vztahu člověka a přírody filosofie.

Staří milovníci přírody však žili v docela jiných podmínkách minulých staletí a tisíciletí. Sotva je lze chápat jako snadno napodobitelné vzory pro dnešní hledání způsobu života. A filosofie, jakkoli nám může dát obecnou orientaci a jakkoli nám může přinést útěchu, na konkrétní otázku, jak dnes žít, odpovědět nemůže. Tady musíme sami přemýšlet a mít fantazii.

Upravil a zkrátil Libor Musil

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu