Čtení na tyto dny

Na počest ptáků řek a lesa

Ptáci stoupali nad lesem
jak jiskry
Dvojhlasně
O dvou křídlech
Až zdálo se že nevzlétají
ale že země padá

Bylo ticho
jako v přesýpacích hodinách
anebo ve skále
ale tak ostré
jak večerní obloha
kdy padají hvězdy
a na studánkách řek
omdlévá voda

Na počest ptáků
spících řek a hlubokého lesa
zdvihá ticho
studánku
jako první pokus bohů o pohár

(Josef Hrubý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

Ochranářská úvaha trochu předvolební


Igor Míchal, č. 3/1995, str. 1-5

Nikdo neví s určitostí, jaký je vlastně podíl občanů fandících přírodě. Jisté je, že v politickém ohledu je to skupina nanejvýš pluralitní, jejíž příslušníci jsou rozptýleni po celém rozpětí osy „pravice-levice“. I tak se tato skupina stává nepohodlnou těm představitelům vlády, jejichž priority jsou v jiných směrech než právě v ochraně životního prostředí. Podle nejvyššího představitele současné exekutivy „se - v tomto století po fašismu a komunismu již potřetí - útočí na lidskou svobodu… ve jménu ochrany přírody“ (V. Klaus, Lidové noviny 15. 7. 1995). Věříme s autorem citovaného výroku, že ochrana prostředí bude vyřešena svobodným rozhodováním na základě dobrovolného spolčování se svobodných lidí, ale naše představy o způsobu a směru řešení se budou asi pronikavě lišit od představ dnešního premiéra.

Kritizovat současné ministerstvo životního prostředí a jeho představitele nemá s ohledem na blížící se termín voleb valný smysl. Ministerstvo zdaleka nemůže v plném rozsahu za současnou krizi ochrany přírody a jeho úroveň předurčí blížící se volby na další čtyři roky nanovo. V každé vládě se vždy prolínají nejrůznější zájmy a preference a zájmy ochrany přírody a krajiny se neuplatňují v řešení každého opravdu komplexního problému, před který je vláda postavena. Ohled, který je přitom brán na zájmy zastupované ministrem životního prostředí není dán zdaleka jen jeho osobou, ale především sestavou celé vlády a jejími prioritami, a ty závisí ve čtyřletých periodách od výsledků voleb.

Pokud je správné moje přesvědčení o tom, že většina čtenářů toho časopisu pociťuje (i když jistě s různou intenzitou) potřebu změn v praktickém výkonu státní ochrany přírody, bylo by užitečné shodnout se alespoň na jejich žádoucím směru.

Zdá se mi, že těchto žádoucích směrů prvořadého významu je všeho všudy pět. Heslovitě je lze označit jako „ochrana přírody a krajiny: 1. ofenzivní, 2. opřená o legislativu, 3. selektivní, 4. zaměřená na realizace, 5. využívající energii sympatizující veřejnosti“. Tyto hlavní směry by se měly realizovat pokud možno ve vzájemné návaznosti. Sotva lze dost zdůraznit, že první a poslední z uvedených směrů jsou převážně záležitostí angažované veřejnosti - „dobrovolných aktivistů“.

Za prvé bychom měli - ochranáři profesionálové i dobrovolní aktivisté společně - přesvědčovat všechny naše politické představitele bez výjimky, že chráněná území přírody (od národních parků po registrované významné krajinné prvky) zajišťují nezbytnou biologickou infrastrukturu státu pro trvale udržitelný rozvoj lidské společnosti, a že tato biologická infrastruktura potřebuje peníze a prostor nejinak než infrastruktura technická (od komunikací po energovody všeho druhu). Neznamená to podléhat současnému ekonomickému redukcionismu, pro který „o peníze jde až v první řadě“, ale naopak udržovat si od něj kritický odstup, daný vědomím ekologických imperativů všeho života, lidského i mimolidského. Přesto bez nezbytných prostředků (např. na výkup pozemků a na management, a to nikoliv nutně prostředků státních) nemůžeme uspět, a budeme přechod od pasivní konzervace přírody, která prakticky nevnášela nároky na prostředky, k aktivnímu ofenzívnímu přístupu péče o krajinu jejím šetrným využíváním marně proklamovat. Co zde rozumíme pod pojmem „ofenzivnost“ ochrany přírody, je její aktivně projevený nárok ovlivňovat způsoby využívání krajiny i mimo zvláště chráněná území ve směru ohleduplné péče, zakotvené v hojně napadaném principu trvale udržitelného rozvoje. A pod „ovlivňováním způsobů využívání krajiny“ pak nerozumíme především zákazy a omezení vlastníků půdy, ale jejich ekonomickou stimulaci v rozsahu, který by z péče o krajinu pro ně učinil podnikatelsky zajímavou činnost.

Program činnosti státní exekutivy určují zákonodárné sbory. Dostanou-li se otázky ochrany přírody na pořad jednání v současném parlamentu, ustává obvykle standardní pravolevé hašteření a projeví se výjimečná jednota koalice s opozicí v dokonalém nezájmu, který narušují nanejvýš osamělí sólisté mezi poslanci kterékoliv politické strany. Kdyby tak poslanci věnovali ochraně přírody alespoň tolik pozornosti co daňovým úlevám malých pivovarů (neřku-li vlastním platům)… Změnit to může jen zvýšené zastoupení „spřízněných duší“, přikládajících ochraně přírody odpovídající váhu, ve všech volených orgánech budoucích regionálních a místních samospráv. Pokud takové spřízněné duše najdeme mezi kandidáty, podpořme je ve volbách. Pokud je nenajdeme, troufněme si kandidovat sami, každý za stranu svého srdce.

Za druhé je naší povinností zlepšit využívání zákonných nástrojů ochrany přírody a krajiny, kterými nás vybavila polistopadová legislativa v zákoně Č. 114/1992 Sb.:

- Registrace významných krajinných prvků (§ 6 zákona) okresními úřady, kterou lze preventivně zabezpečovat jejich uchování v kontaktu s vlastníky půdy. Na každém ze 72 okresů je přinejmenším několik set významných krajinných prvků, ale registrováno jich bývá nanejvýš několik desítek. Je s podivem, že mapování krajiny a registraci významných krajinných prvků je věnován jen zlomeček energie a prostředků udílených vymezování územních systémů ekologické stability, pro které tvoří bezpečný podklad.

- Realizace územních systémů ekologické stability a možnost významně dotovat jak zakládání jeho nových skladebných prvků, tak údržbu prvků stávajících (§ 68 zákona a společný program péče o krajinu MZe a MŽP s předpokladem cca 250 milionů Kč ze Státního fondu životního prostředí, získaných za rok 1994 poplatky za zábor zemědělské půdy).

- Ochrana krajinného rázu, uložená ochranářům v § 12 zákona. Vyjádření našich profesionálů obvykle začínají konstatováním, že „harmonické měřítko a vztahy v krajině“ jsou subjektivní kategorie. Přitom, pokud vím, nikdo nezpochybňuje, že tato subjektivní kategorie má pro úroveň životního prostředí obrovský objektivní význam.

- Biologické hodnocení vlivu zamýšlených zásahů na rostliny a živočichy, uskutečňované po žádosti orgánu ochrany přírody na náklad investora (§ 67 zákona a § 18 vyhl. 395/1992 Sb.) jako podklad pro rozhodování orgánů ochrany přírody.

U posledních dvou jmenovaných položek si MŽP v zákoně z prosince roku 1991 vyhradilo právo stanovit podrobnosti obecně závazným předpisem. Je příznačné, že ve třetím pokusu o státní politiku životního prostředí z června 1995 není o přijetí těchto kroků zmínka. Budeme tedy čekat, až za nás někdo „nezaujatý“ sestrojí „správné“ ohodnocení subjektivního vnímání, a přihlížet pasivně k tomu, jak biologické hodnocení zamýšlených zásahů v krajině a ovlivnění krajinného rázu se stanou zanedbatelnou formální položkou v zakázkách prodejných expertů?

Zákon č. 144/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny, stanovuje základní principy a v tom smyslu si činí nárok být zvláštním předpisem všem časově následujícím právním normám. Ukazatelem zákonnosti se stává i v tomto případě rozpětí mezi literou a praktickým uplatňováním zákona, který obsahuje ustanovení v rozporu se zákonem na ochranu přírody a krajiny, počítá s jeho změnou a „závadná“ ustanovení v něm obsažená se snaží rušit. Nejvyšší představitel a garant výkonu státní ochrany přírody to komentuje zlověstnými slovy, že „v zákoně č. 114/92 Sb., schváleném v době porevoluční euforie“, je „veřejný zájem stanoven v míře, kterou veřejnost není schopna plně akceptovat“ (A. Šulc, Zpravodaj MŽP č. 5, květen 1995).

Co jiného z toho citátu plyne, ne-li, že co je v zákoně psáno, nemusí být vždy dáno v praxi! Čeká nás tedy licitace kolem splnitelnosti požadavků zákona, inspirovaná různými zájmovými skupinami s dokazatelným zájmem změkčit nebo anulovat klíčová ustanovení zákona. To nijak nesnímá z ochranářů povinnost pokoušet se uplatňovat zákon v souladu s jeho smyslem a zjevnou vůlí zákonodárců.

Za třetí bychom měli - s vědomím permanentního a nepomíjejícího nedostatku prostředků - přísně hospodařit s vlastní energií, věnovanou přírodním hodnotám různé závažnosti. Pro takový racionálně selektivní přístup potřebujeme přírodní hodnoty pečlivě bilancovat. V české a moravské krajině objektivně existují přírodní hodnoty celonárodního i mezinárodního významu a na jejich ochranu bychom se měli zaměřit přednostně. Abychom své priority dokázali objektivně stanovit, musíme prohlubovat naši znalost terénu a přírody v něm, tedy pokrýt celé území důkladným účelovým mapováním krajiny. Je to náročný trvalý úkol profesionálů ochrany přírody.

Toto hodnocení přírodních hodnot území nabude na významu se stále odkládaným, ale neodvratným vznikem vyšších územních celků, vklíněných při rozhodování mezi obec a vzdálené centrum. O regionálních záležitostech by pak nerozhodovali ministři, ale volené zastupitelstvo regionu - tedy lidé s větší znalostí místních poměrů i názorů obyvatel, ale s možnou absencí celostátního nadhledu. Celonárodní záležitosti pak musí zůstat v kompetenci ústřední vlády, mezinárodní se možná zčásti přesunou do Bruselu. Zdá se být nejvyšší čas připravovat na tyto změny i státní ochranu přírody.

Za čtvrté musíme z ochranářských pozic prohlubovat strategie zaměřené na realizaci vysoce naléhavých krajinných programů a projektů (např. spontánně vznikající programy obnovy venkova, projekty revitalizace říčních systémů apod.) a přesvědčovat skutky veřejnost, že státní ochrana přírody se na nich významně podílí, že něco nejen pasivně chrání, ale ve veřejném zájmu buduje. Zatím však čteme ve třetím pokusu o státní politiku životního prostředí (návrh MŽP, červen 1995): „ochrana přírody je založena především na užití normativních nástrojů - omezení a zákazů“. To je smutný fakt, nikoliv však perspektivní koncepce! Bylo by neodpustitelnou chybou, kdyby se naše státní ochrana přírody dala vmanipulovat do pozice jakéhosi drába brzdícího společenský rozvoj. Kdyby se naše dobrovolná ochrana přírody dala vmanipulovat do pozice jakýchsi jurodivých „marginálů“, preferujících jiné hodnoty než občanská společnost. A kdyby se, nedej bože, obě skupiny společně daly vmanipulovat do situace, kdy by se jejich požadavky začaly tříštit nebo dokonce křížit!

Co jiného nám podsouvá tento výrok: „Ochránci přírody jsou neustále v jakési diaspoře bojující proti všem… Tímto způsobem může postupovat nevládní organizace, nikoliv profesionál, který hájí veřejný zájem vyjádřený zákonem“ (A. Šulc ve Zpravodaji MŽP 1995)? Žádoucí dělbu práce mezi ochranáři profesionály a ochranáři dobrovolníky vidím jinde: Výsostnou rolí profesionálů je nepřipustit, aby ideologické předsudky zleva či zprava vítězily - byť dočasně - nad odbornou rozvahou, a svoji odbornou rozvahu prezentovat v podobě inspirativní pro veřejnost. Rolí ochranářů - dobrovolných aktivistů je sdružovat se podle společných zájmů do občanských organizací, které se stanou nejen rovnoprávným partnerem státního aparátu, ale dokážou se v určitém smyslu - jako daňoví poplatníci, kteří si státní aparát vydržují - chovat hrdě jako jeho zákazníci. Mezi uvedenými rolemi není v žádném případě rozpor, ale pozitivní zpětná vazba.

Konečně za páté musíme lépe než doposud využívat ohromnou sílu spousty lidí sympatizujících s ochranou přírody a tuto sílu aktivizovat ve prospěch našeho životního prostředí. Bez otevřené a zjevné veřejné podpory by nás čekaly jen další a další prohry. Úspěšná ochrana přírody vyžaduje permanentní komunikaci s veřejností tak, aby se pro ni staly cíle ochrany přírody a krajiny naprosto transparentní, pochopitelné a samozřejmé.

Státní ochrana přírody nabývá společenský respekt úměrný přiznanému veřejnému zájmu a ten je - bez ohledu na literu zákona - dobově proměnlivý. Zkušenosti z celého světa ukazují, že úspěšná ochrana přírody je nemyslitelná bez podpory angažované veřejnosti. U nás jako bychom na tuto elementární pozitivní zpětnou vazbu „státní“ a „nestátní“ ochrany přírody zapomínali. Dobrovolné neziskové organizace a samosprávné regionální orgány tvoří nepostradatelnou složku občanské společnosti a dokážou ovlivňovat veřejné mínění např. cestou televize a rozhlasu ve prospěch či neprospěch ochrany přírody účinněji než demonstrace a nevyslyšené petice, ale též účinněji než sebelepší expertizy na uzavřených odborných gremiích.

Řeč je o lobbování, jemuž se mezi ochranáři obvykle přisuzuje hanlivý význam, ačkoliv lobbování je ve všech parlamentních demokraciích naprosto legitimní činnost. Věcně, střízlivě, trpělivě, vždy hluboce zasvěceně, způsobem principiálně nezávislým na jakékoliv politické doktríně zásobujeme své volené zástupce fakty tak, aby si myšlenky ochrany přírody sami osvojili a ztotožnili se s nimi. Učme se lobbovat tak, aby se úroveň našeho lobbování - ač motivována „jen“ morálně politickými cíli - přiblížila těm, kteří lobbují na profesionální úrovni proti zájmům ochrany přírody pro soukromý finanční efekt.

Při prosazování naznačených směrů ve výkonu „státní“ i „nestátní“ ochrany přírody a krajiny je třeba udržovat u nás dosaženou solidní evropskou úroveň státní ochrany přírody druhové i územní („speciální ochrana přírody“) a z dosažené úrovně neslevovat, ale současně rozlišovat náplň ochrany přírody důsledně do polohy péče o krajinu (ochrana přírody „slušným hospodařením v celém území“ - „obecná ochrana přírody“).

Čím více dokážeme o správnosti a užitečnosti naznačených směrů činnosti přesvědčit občany, tím více se nepochybně vystupňuje podpora veřejnosti a jejích občanských sdružení ochraně přírody a krajiny, kterou tato země potřebuje jako sůl.

 

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu