Čtení na tyto dny

Pohyb

Je také únava
teprve tisíciletého jazyka
(mé řeči)

Je také únava
teprve dvousetletých stromů
(mé ulice)

Louka navečer povadla —

Už dlouho nepršelo
a neozval se cvrček
(má duše)

Auta na vzdálené dálnici
svítí  Třou si
pneumatiky o asfalt

ropný derivát
o ropný derivát
a ropný derivát

je žene

(František Schildberger)

 

Stromy


Alois Jirásek, Jiří Poláček, č. 4/1995, str. 18-19

Alois Jirásek
(23. 8. 1851 - 12. 3. 1930)

Jak je obecně známo, tvorba Aloise Jiráska nám umožňuje především ponor do hlulbin času, do dějin českého národa od jeho mytických počátků až po obrozenecké bytí v minulém věku. Jirásek však měl velký smysl i pro přírodu (v této souvislosti stojí za zmínku, že jedním z jeho nejbližších přátel byl Josef Thomayer, zakladatel naší přírodní beletrie). Výmluvně to dokazuje osobitá próza s názvem Stromy, otištěná roku 1887 v Květech.

V jejím úvodu vypravěč evokuje své náhodné noční setkání s někdejším spolužákem, který měl zvláštní zálibu: toulal se po Čechách, přičemž vyhledával staré stromy, jež pak zanášel do své „stromopisné mapy“. Tato mapa se později stala - spolu se zápisníkem jejího tvůrce - základem uvedeného prozaického díla. Tvoří ho série příběhů, v nichž důležitou roli hrají právě letité stromy (jeřáb, ořešák, jedle, dub, lípa), ale čtenář v něm najde i texty stylizované jako zápisky zmíněného vypravěčova přítele. Z těchto pasáží jsou také vybrány obě následují ukázky.

Celá próza má četné romantické rysy (například její hlavní hrdina je typem máchovského poutníka, kterého staré stromy přitahují jako tajemní svědkové dávných tragédií). Vyniká působivým básnickým líčením impresionistické ražby, leč i závažností autorova poselství, jež zdůrazňuje bytostné sepětí člověka s přírodou, jakož i jeho citovost, pokoru a úctu vůči jejímu světu.

Připravil Jiří Poláček

Stromy

Mnozí rádi vyhledávají starožitnosti v zemi, v muzeích, tvrze i hrady a jiné historické památky. Já zase prastaré pamětníky, věkovité stromy. Shledávám se s nimi nejčastěji v samotách, kdež zůstaly utajeny lidské hrabivosti nebo kdež je zachovala šetrnost prostého lidu, ta je snad zbytek oné posvátné úcty, kterou k nim chovali jeho předkové jako k sídlům mocných bytostí a duchů.

Co mne k nim vábí?

Je-li to bezděčná úcta k vysokému věku, k síle, jež tolikráte déle než my odolává zkáze a smrti, nám tak zakrátko souzené? Je-li to pomyšlení na vše to, co nemluvný ten svědek trouchnivého juž těla, ale svěží dosud a ohromné koruny pamatuje, co přestál bouří a vichrů, co mrazů a metelic, co pokolení za jeho věku žilo, zápasilo, mořilo se a radovalo a trpělo, až všechno pomřelo?

Unaven lidmi a prací rád se načas utíkám do stínu těch velikánů, kteří mně prchajícímu před společností jsou nejmilejšími společníky. Jsou minulost, a přece „jdou s časem“.

Ať stojí o samotě v široširé krajině, ať v hájovém mlází nebo ve tmavé hlubině rozlehlého hvozdu, vždy dojímají a dojímaly vnímavou mysl. Dokud neuměl člověk budovati a klenouti smělé, nádherné báně, měl mohutné, šeré klenby věkovitých stromů. Poezie starých hájů, tajemné šero jejich i ševel účinkovaly mocně na živou mysl našich předků. Tu povznášeli srdce svá k bohům, kteří k nim mluvili tajuplným hlasem haluzí a vln, odkud vyšlehovalo tajemné, magické světlo věšteb, tu ve stínu omšených pamětníků rodily se báje i zpěvy hrdinských varyt. Teď usedám pod nimi, moderní unavenec, abych užil klidu jejich i samoty, řeč jejich od věků jednostejná, líbezná, vzrušivá, jež několika poklením šuměla v sen a dumu, konejší neklidnou, nespokojenou mysl.

Naslouchám, nazírám v kraj nebo v klidný ruch lesa a volněji dýchám, zapomínaje na rozpory vzbuzené knihami a poznáním lidí. V duši probouzejí se dojmy mladých let jako ohlas líbezných, dávno zaniklých zvuků a jest jí, jako by mládla. A přece cítí žalné zatrnutí nad tím, že vše to zašlo a že juž nemá té síly, aby tak ještě jednou a tak živě a vroucně cítila a - šťastna byla.

***

Nuž sbohem, vy osamělá, tichá, dumná místa v širém poli i v lesích a hájích, stíněná obrovitými korunami mých známých! Sbohem, vy věkovití velikáni rozoraných, doupnivých, omšených kmenů! Na vás budu v životním rozruchu a klopocení vzpomínati, na vás se těšit. Vaše poezie jedna jest, jíž proudy a směry nemění. Kéž bych měl váš klid i konejšivý ševel vašich orosených korun v ranní záři nebo v tichém, zlatorůžovém svitu hasnoucího dne nebo v čarovném, básnivém světle měsíčních paprsků!

Kéž by duši mé tak často bylo, jako když jsem naslouchal za vlažných soumraků harašení a líbeznému šumění tichého deště ve vašich korunách, kdy všecko kolem osvěžující vláhou jeho oživovalo, mládlo, plno síly, jarosti a blaha.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu