Čtení na tyto dny

Král smrků

(Smrk ztepilý
Stáří 180 let
Výška 38 m
Obvod 402 cm)

Prší
Přítmí pravěkého lesa
Ticho kapradin a trav
a kapající vody

Posvátná úzkost
slovanského obětiště

Zpovzdálí
hluk dětské
školní křížové výpravy

Směrovka: Král smrků 300 m

Zpáteční cestou
sbírám papírky
od žvýkaček a bonbonů
zn. Velim

(Jaroslav Kvasnica
Mariánské lázně 1987) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Stromy


Alois Jirásek, Jiří Poláček, č. 4/1995, str. 18-19

Alois Jirásek
(23. 8. 1851 - 12. 3. 1930)

Jak je obecně známo, tvorba Aloise Jiráska nám umožňuje především ponor do hlulbin času, do dějin českého národa od jeho mytických počátků až po obrozenecké bytí v minulém věku. Jirásek však měl velký smysl i pro přírodu (v této souvislosti stojí za zmínku, že jedním z jeho nejbližších přátel byl Josef Thomayer, zakladatel naší přírodní beletrie). Výmluvně to dokazuje osobitá próza s názvem Stromy, otištěná roku 1887 v Květech.

V jejím úvodu vypravěč evokuje své náhodné noční setkání s někdejším spolužákem, který měl zvláštní zálibu: toulal se po Čechách, přičemž vyhledával staré stromy, jež pak zanášel do své „stromopisné mapy“. Tato mapa se později stala - spolu se zápisníkem jejího tvůrce - základem uvedeného prozaického díla. Tvoří ho série příběhů, v nichž důležitou roli hrají právě letité stromy (jeřáb, ořešák, jedle, dub, lípa), ale čtenář v něm najde i texty stylizované jako zápisky zmíněného vypravěčova přítele. Z těchto pasáží jsou také vybrány obě následují ukázky.

Celá próza má četné romantické rysy (například její hlavní hrdina je typem máchovského poutníka, kterého staré stromy přitahují jako tajemní svědkové dávných tragédií). Vyniká působivým básnickým líčením impresionistické ražby, leč i závažností autorova poselství, jež zdůrazňuje bytostné sepětí člověka s přírodou, jakož i jeho citovost, pokoru a úctu vůči jejímu světu.

Připravil Jiří Poláček

Stromy

Mnozí rádi vyhledávají starožitnosti v zemi, v muzeích, tvrze i hrady a jiné historické památky. Já zase prastaré pamětníky, věkovité stromy. Shledávám se s nimi nejčastěji v samotách, kdež zůstaly utajeny lidské hrabivosti nebo kdež je zachovala šetrnost prostého lidu, ta je snad zbytek oné posvátné úcty, kterou k nim chovali jeho předkové jako k sídlům mocných bytostí a duchů.

Co mne k nim vábí?

Je-li to bezděčná úcta k vysokému věku, k síle, jež tolikráte déle než my odolává zkáze a smrti, nám tak zakrátko souzené? Je-li to pomyšlení na vše to, co nemluvný ten svědek trouchnivého juž těla, ale svěží dosud a ohromné koruny pamatuje, co přestál bouří a vichrů, co mrazů a metelic, co pokolení za jeho věku žilo, zápasilo, mořilo se a radovalo a trpělo, až všechno pomřelo?

Unaven lidmi a prací rád se načas utíkám do stínu těch velikánů, kteří mně prchajícímu před společností jsou nejmilejšími společníky. Jsou minulost, a přece „jdou s časem“.

Ať stojí o samotě v široširé krajině, ať v hájovém mlází nebo ve tmavé hlubině rozlehlého hvozdu, vždy dojímají a dojímaly vnímavou mysl. Dokud neuměl člověk budovati a klenouti smělé, nádherné báně, měl mohutné, šeré klenby věkovitých stromů. Poezie starých hájů, tajemné šero jejich i ševel účinkovaly mocně na živou mysl našich předků. Tu povznášeli srdce svá k bohům, kteří k nim mluvili tajuplným hlasem haluzí a vln, odkud vyšlehovalo tajemné, magické světlo věšteb, tu ve stínu omšených pamětníků rodily se báje i zpěvy hrdinských varyt. Teď usedám pod nimi, moderní unavenec, abych užil klidu jejich i samoty, řeč jejich od věků jednostejná, líbezná, vzrušivá, jež několika poklením šuměla v sen a dumu, konejší neklidnou, nespokojenou mysl.

Naslouchám, nazírám v kraj nebo v klidný ruch lesa a volněji dýchám, zapomínaje na rozpory vzbuzené knihami a poznáním lidí. V duši probouzejí se dojmy mladých let jako ohlas líbezných, dávno zaniklých zvuků a jest jí, jako by mládla. A přece cítí žalné zatrnutí nad tím, že vše to zašlo a že juž nemá té síly, aby tak ještě jednou a tak živě a vroucně cítila a - šťastna byla.

***

Nuž sbohem, vy osamělá, tichá, dumná místa v širém poli i v lesích a hájích, stíněná obrovitými korunami mých známých! Sbohem, vy věkovití velikáni rozoraných, doupnivých, omšených kmenů! Na vás budu v životním rozruchu a klopocení vzpomínati, na vás se těšit. Vaše poezie jedna jest, jíž proudy a směry nemění. Kéž bych měl váš klid i konejšivý ševel vašich orosených korun v ranní záři nebo v tichém, zlatorůžovém svitu hasnoucího dne nebo v čarovném, básnivém světle měsíčních paprsků!

Kéž by duši mé tak často bylo, jako když jsem naslouchal za vlažných soumraků harašení a líbeznému šumění tichého deště ve vašich korunách, kdy všecko kolem osvěžující vláhou jeho oživovalo, mládlo, plno síly, jarosti a blaha.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu